Způsoby datování

K vyjádření data se v minulosti užívala řada způsobů, které se od těch dnešních liší v označování let i dní. Převádění těchto údajů na současný způsob datování je hlavním úkolem technické (historické) chronologie.

Označování let

Označování jednotlivých let a omezených časových úseků

Ve starověku lidé sledovali roky pouze v kontextu návratu určitého ročního období, roky byly označovány podle přírodních astronomických jevů. Později mohly být označovány podle některých společensky významných událostí předchozích let: stavba chrámu, ustanovení kněží, vybudování měst, stavba městských hradeb, zavlažovacích kanálů, zavedení práva, vítězná válečná tažení apod. (Babylonská říše, Egypt). V některých společenstvích byla jako časový údaj uváděna vláda panovníka nebo se datovalo podle generací či panovnických dynastií (Stará říše v Egyptě).

Ve starověkých městských republikách byly od nejstarších dob roky označovány podle nejvyšších úředníků, nejznámější jsou v tomto ohledu tzv. konzulská léta, užívaná jako oficiální označení roku ve starověkém Římě. Tento způsob počítání let se užíval asi od 3. století př. n. l., kdy byly vedeny příslušné seznamy konzulů (fasti consulares). Pokud byla řada konzulů přerušena, počítala se léta post consulatum (anni p. c.) posledního konzula. Tak přetrvalo datování podle konzulských let až do raného středověku; naposledy je tento způsob datace doložen v papežské listině z roku 904.

Ve středověku a raném novověku se rozšířeným způsobem datování stalo počítání let panování nebo církevního úřadu, která se počítala od nastoupení panovníka nebo církevního hodnostáře (nejčastěji papeže) do úřadu. Léta panování byla používána samostatně, nebo vedle jiných způsobů označení let, především křesťanského letopočtu.
Ve starověku se léta panování počítala zpravidla ode dne, kdy panovník nastoupil na trůn, ve středověku pak od jeho korunovace nebo volby.
Léta pontifikátu začal poprvé uvádět papež Hadrián I. roku 781, do té doby byly papežské listiny datovány podle let panování byzantských císařů. Léta pontifikátu byla počítána ode dne vysvěcení, od 14. století se ale objevuje i datování anno creationis suae, tj. ode dne volby. Od 10. století datovali podle let svého úřadu také biskupové a arcibiskupové, léta úřadu uváděli buď od data konsekrace, nebo volby.

Éry

Éra neboli letopočet je nepřetržitá řada let počítaná od určité významné události, legendární nebo historické. Počátek éry (den, od něhož se éra počítá) se označuje jako epocha. Jde o způsob datování, který má obecnější platnost a je použitelný i pro delší časové úseky. Nejstarším známým letopočtem je tzv. seleukovská éra počítaná od 1. října 312 př. n. l., kdy Seleukos Nikator zvítězil v bitvě u Gazy.

Na evropském kontinentě se snahy o nepřetržité počítání řady let objevily poprvé v Řecku, když začali řečtí historikové ve 4. století př. n. l. počítat roky podle olympiád. Počítána byla čtyřletá období od 1. července 776 (= epocha let podle olympiád), přičemž byly současně označovány i jednotlivé roky v rámci každých čtyř let (rok 217 n. l. se tak označoval jako Ol. 249, 1). Tento způsob počítání byl někdy užíván i po oficiálním zrušení olympiád v roce 394 př. n. l.
Ve starověkém Římě se vedle datování podle konzulátů užívaly i jiné způsoby. Pro římské historiky se východiskem stalo počítání let od založení Říma (anni Urbis conditae, a. U. c.), jehož epochou se podle tradice stal 21. duben 753 př. n. l.

Starověkého původu je rovněž tzv. Diokleciánova éra. Vznikla v Egyptě (ovlivněna tamním zvykem datovat podle let vlády panovníků) v době, kdy zde vládli římští císaři. Dioklecián se v Egyptě sice snažil zavést datování podle konzulských let, avšak neúspěšně; počítání podle let jeho vlády zde přetrvalo i po jeho smrti a vyvinula se tak pevná Diokleciánova éra s epochou 29. srpna 284 n. l. Od 7. století n. l. byla podle obětí pronásledování křesťanů nazývána rovněž jako éra mučedníků (aera martyrum).

Na Pyrenejském poloostrově se do 5. století datovalo podle tzv. španělské éry s epochou 1. ledna 38 př. n. l., jejíž původ není znám. Přes snahy o zavedení křesťanského letopočtu se zde datování podle španělské éry na některých místech udrželo až do 15. století.

V době rozpadu římského impéria se objevily snahy o vytvoření obecně platného a srozumitelného letopočtu. Účencům židovského i křesťanského prostředí se jako vhodný termín, od něhož by se měla nová éra počítat, jevilo stvoření světa. Vznikla tak řada letopočtů, které se liší svou epochou.
Nejznámější z nich je letopočet Sexta Julia Afrikana, který jej sestavil během své práce na světové kronice Chronografiai (vznikala mezi lety 212 - 221). Epochou této éry byl 1. leden 5502 př. n. l., rok Kristova narození přitom ztotožnil s rokem 5500 své éry, což odpovídá roku 2. př. n. l.
Více rozšířenou se stala tzv. Alexandrijská éra, kterou ve svých dílech užíval na přelomu 4. a 5. století alexandrijský mnich Panodoros. Epochou této éry byl 29. srpen 5493 př. n. l.
Od konce 7. století byly předchozí éry vytlačovány tzv. byzantskou érou, která vycházela z éry alexandrijské a byla rovněž přizpůsobena snadnému cyklickému počítání Velikonoc. Epochou byzantské éry bylo 1. září 5509 př. n. l. V některých oblastech se datování podle byzantské éry udrželo i po pádu byzantské říše, v ortodoxních zemích (Řecko, Srbsko, Rumunsko) se užívalo až do 18. století.
Svůj letopočet od stvoření světa si vytvořili i Židé. Původcem židovského letopočtu byl zřejmě rabbi Hillel (Hanassi), jemuž je připisována reforma celého židovského kalendáře. Kalendář i nová éra byly zavedeny roku 344 n. l., epochou se stal 7. říjen 3761 př. n. l. (židovský rok však vzhledem k lunisolární povaze židovského kalendáře nemá pevný začátek). Obecně se tento letopočet rozšířil v 11. století, ve Izraeli je oficiálně užíván dodnes.

Křesťanský letopočet, užívaný dnes obecně ve velké části světa, vznikl roku 525 a vytvořil jej římský mnich skythského původu Dionysius Exiguus při sestavování velikonočních tabulek. Křesťanská éra je vnímána jako "roky od vtělení Kristova" (anni ab incarnatione Domini, anni dominice incarnationis, anni Domini - AD, anni a nativitate Domini, anni verbi incarnati, anni orbis redempti, anni salutis, gratiae, Christi gratiae, trabeationis). Letopočet se prosazoval od 7. století a postupně zatlačoval jiné letopočty a způsoby označování roku. Jde o nejstarší a nejběžnější způsob označování let v českých zemích.

Retrospektivní křesťanská éra, tedy počítání let „před Kristem“ (př. n. l.), byla poprvé užita Bedou Ctihodným (672–735), který pro Caesarův příchod do Anglie užil jak datování pomocí let od založení Říma, tak uvedení roku před Kristovým narozením. Více se pak retrospektivní éra dostala do povědomí po vynalezení knihtisku, zcela běžně je používána od konce 18. století. Prvnímu roku křesťanského letopočtu bezprostředně předchází první rok „před Kristem“, proto při uvádění časového intervalu mezi dvěma událostmi, z nichž jedna se stala před naším letopočtem a druhá po začátku letopočtu, je nutno součet obou let snížit o jeden rok (například od začátku roku 3 př. n. l. do začátku roku 5 n. l. uplynulo sedm, nikoli osm let).

Začátky roků

I když evropské země vesměs užívaly křesťanský kalendář, nebyly začátky roků vždy a všude stejné. V Evropě se v době platnosti křesťanského kalendáře vystřídalo šest začátků roku:

• 1. leden: začínal jím juliánský kalendář po Caesarově reformě, jako svátek Obřezání Páně (Circumcisio Domini) jej slavili křesťané v Římě. Tento počátek roku převzalo např. i církevní právo, některé panovnické kanceláře nebo papežská kancelář. Obecně se prosadil ve druhé polovině 16. století.
  
  
• 1. březen: ve starověkém Římě užíván jako počátek roku až do r. 190 př. n. l.; ve Franské říši v době vlády Merovejců; až do zániku republiky v roce 1797 jím začínal rok v Benátkách. V Rusku začínal rok 1. březnem od přijetí křesťanství až do roku 1492.
  
  
• 25. březen: svátek Zvěstování Panny Marie (Annunciatio S. Mariae) byl považován za počátek pozemské existence Ježíše Krista. Vznikl pravděpodobně v Itálii a k jeho rozšíření přispěl řád cisterciáků, který pěstoval mariánský kult. Rozšířen byl hlavně v Toskánsku, kde se rozvinuly dva způsoby jeho užívání: florentský počet (calculus Florentinus), kdy rok začínal 25. března po našem začátku roku (1. ledna), a pisánský počet (calculus Pisanus), podle něhož začínal rok 25. března před naším počátkem roku. Florencie i Pisa takto datovaly až do roku 1749, kdy začal být i v Toskánsku počátek roku datován 1. lednem. V jiných oblastech se větší měrou rozšířil florentský způsob; v některých obdobích jej užívala např. papežská nebo říšská kancelář, některé oblasti římsko-německé říše (např. Trevír – stilus/mos Treverensis), dále Francie, Uhry nebo Anglie.
  
  
• Velikonoce: začínat rok o Velikonocích (po našem Novém roce 1. ledna) odpovídalo významu tohoto svátku v křesťanském světě, problémy však způsobovala různá data Velikonoc (některé roky byly kratší než 365/366 dnů, některé naopak delší). Číslo roku se měnilo buď na Velký pátek, nebo na Neděli velikonoční. Velikonoční styl byl nejvíce rozšířen ve Francii, pročež bývá nazýván francouzským nebo galským stylem (stilus Francicus, mos Gallicus). Užíván zde byl až do roku 1563, kdy byl počátek roku stanoven na 1. ledna.
  
  
• 1. září (před naším 1. lednem): počátek roku 1. září byl úzce propojen s byzantskou érou od stvoření světa, šlo o běžný a od konce 7. století jediný začátek roku užívaný ve Východořímské říši a řecké církvi (tzv. byzantský počátek roku). V Rusku užíván mezi lety 1492–1699, nejdéle užíván na Balkánském poloostrově, kde od něj bylo v občanském životě upuštěno během 19. století, nicméně v ortodoxní církvi s ním bylo počítáno i nadále.
  
  
• 25. prosince (před naším 1. lednem): tzv. vánoční styl. Česká panovnická kancelář ho používala od nejstarších dob do doby vlády Václava IV. (s přestávkou ve druhé polovině 13. století a na počátku 14. století), kdy byl za počátek roku uznán 1. leden. Kancelář pražských arcibiskupů jej užívala důsledně až do roku 1365 (stilus Pragensis).

Vyjádření denního data

Římské datování

Římské datování bylo ve střední Evropě používáno především v raném středověku, kdy bylo převzato spolu s juliánským kalendářem. Od 11. století ustupovalo jiným způsobům datování, ale objevuje se až do 15. století (nejdéle ho používali veřejní notáři). V českých zemích bylo používáno od nejstarších dob. Od druhé poloviny 12. století ustupuje v narativních pramenech do pozadí, vzácně se objevuje ještě ve 14. as 15. století, často již chybně použité. V diplomatických pramenech bylo běžně používáno ještě ve 13. století, v latinských listinách mizí v osmdesátých letech 14. století.

Denní datum je vyjádřeno pomocí tří pevných dnů:

• kalendy (kalendae, calendae): první den v měsíci
• nony (nonae): pátý nebo sedmý den v měsíci
• idy (idus): třináctý nebo patnáctý den v měsíci

Pozdější datum non a id platí pro měsíce březen, květen, červenec a říjen. K jejich zapamatování slouží pomůcka mar-ma-iul-o (Martius, Maius, Julius, October).
Pokud datum připadalo přímo na pevný den, byl v datování uváděn název dne (kalendy, nony, idy), u ostatních dnů bylo uváděno, kolikátý je příslušný den před některým z těchto pevných dnů. Den bezprostředně předcházející pevnému dni mohl být ve středověku uveden jako pridie pevného dne. Dny datované ke kalendám patří do předchozího měsíce.
Aby v přestupném roce nemuselo být měněno označení dní předcházejících přestupnému dni, který se vkládal po 23. únoru (den ante diem sextum Kal. Martias), měl přestupný den stejné označení a oba se odlišovaly pouze slůvkem bis, tedy ante diem sextum a ante diem bis sextum Kal. Martias.

Průběžné počítání dnů v měsíci

Průběžné počítání od 1. do 30. (resp. 31., v únoru do 28./29.) dne v měsíci. Tento způsob datování je židovského původu. Ve středověku byl používán zřídka, výrazněji se prosazoval od 14. století a v 15. století v zemích evropského latinského kulturního okruhu zcela převládl. V českých zemích se prosazoval od 14. století, v 15. století byl běžný v latinských a německých pramenech, v českých běžně až v 17. století.

Bononské datování

Rovněž boloňské datování (consuetudo Bononiensis). Při tomto datování byl měsíc rozdělen na dvě poloviny: v první polovině měsíce byly dny průběžně počítány od 1. do 15. (v případě měsíců o 30 dnech), 16. (měsíce o 31 dnech) nebo 14./15. dne (únor) s dodatkem mense intrante. Ve druhé polovině se dny počítaly sestupně od 15./14. do třetího dne s dodatkem mense exeunte (m. stante, restante). Druhý den před koncem měsíce byl označen "den předposlední" (dies penultimus), poslední den jako dies ultimus. Používalo se především v severní Itálii, kde je doloženo od 8. století, v zaalpských oblastech včetně českých zemí je spíše vzácné.

Datování podle křesťanského kalendáře

Nejběžnějším způsobem určení dne podle církevního kalendáře je datování pomocí týdenního dne a svátku, eventuálně introitu evangelia příslušného dne: den před svátkem se nazývá předvečer (lat. vigilia), den po svátku nazejtří (lat. dies crastinus), někdy je uváděn též oktáv (lat. octava), neboli „osmý den“, tj. týden po svátku. Tento způsob datování se vzácněji objevuje od raného středověku, častěji pak od 12. století. Na některých místech byl mezi 14. a 17. stoletím postupně zatlačován průběžným počítáním dnů. V českých zemích se ojediněle objevuje od 12. století, běžně používán od 14. století, v jazykově českých se udržel až do 17. století.

Zvláštní variantu datování podle křesťanského kalendáře představuje datování podle cisiojánu, tj. pomocí slabik cisiojánu. Šlo o mnemotechnickou pomůcku o dvanácti dvojverších pro jednotlivé měsíce, v nichž byl každý den zastoupen slabikou, svátky pak první slabikou svého názvu. Datování pomocí cisiojánů se ve střední Evropě objevuje od druhé poloviny 14. století. Nejstarší známý příklad použití cisiojánu je ve zprávě o narození Václava IV. z 26. února 1361 v Kronice tzv. Beneše Minority. V českých zemích bylo užíváno hlavně v historiografických textech husitského a pohusitského období, někdy i v úředních pramenech. Zpravidla se uvádělo vedle datování pomocí týdenních dnů a svátků.

Datování dne pomocí zvěrokruhu

Při datování pomocí zvěrokruhu se v prameni uvádí, že Slunce bylo v určitém stupni zvěrokruhu, případně do něj vstoupilo (sole manente/intrante in). Ve své kronice tento způsob například několikrát využil Kosmas.

Současné užívání více způsobů datování

V narativních pramenech bývá datum někdy vyjádřeno několika způsoby současně. Vedle cisiojánu užívaného současně s datováním pomocí týdenního dne a svátku to bývá nejčastěji průběžné počítání dnů v měsíci nebo datování podle římského kalendáře současně s datováním pomocí týdenního dne a svátku.

Odkazy

Použitá literatura

BLÁHOVÁ, Marie. Historická chronologie. Praha: Libri, 2001, 948 s.¨

Zdroj

Text byl převzat z původních internetových skript Katedry archivnictví a PVH vzniklých v rámci projektu OPPA (http://pvh.ff.cuni.cz/index_OPPA.htm).