Charakter je chápán v psychologii jako morální jádro psychiky a osobnosti, jehož podstatou je svědomí. Podle G.W. Allporta eticky zhodnocená osobnost; projevuje se ve vztazích zejména k lidem, práci, k sobě samému, k životním překážkám či přírodě[1].
Etymologie
Slovo charakter pochází z řeckého slovesa, které znamená "vyrývat" a přeneseně tedy vyjadřuje trvalý a výrazný znak či útvar.[2] [3].
V současné psychologii je dnes rozšířeno pojetí charakteru jako soustavy stěžejních vztahů k jednotlivým oblastem skutečnosti, jako soustavy dominujících vlastností a jako soustavy zásad a způsobů jejich uvádění v život[3]. Můžeme říci, že charakrer je společně se schopnostmi jakýmsi mostem, kterým se spojuje osobnost se světem druhých lidí, společností a kulturou[3]. Temperament poté spojuje osobnost s organismem. Zatímco temperament je považován za poměrně stabilní, do značné míry geneticky determinovanou složku osobnosti, charakter je proti tomu výsledkem formovánía učení[3].
- ↑ Hartl Pavel, & Hartlová Helena. (2010). Velký psychologický slovník. (Vyd. 4., V Portálu 1., 797 s.) Praha: Portál.
- ↑ Nakonečný Milan. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. (2., rozšířené vyd., v Academii vyd. 1., 437 p.) Praha: Academia.
- ↑ 3,0 3,1 3,2 3,3 Smékal, V. (2002). Pozvání do psychologie osobnosti: Člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Studium.
Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte autora 3.0 Česko při dodržení případných autorských práv a dalších podmínek
© 2013 ISSN: 2336-5897
