Vytváření pojmů

Pojmy

Pojmy jsou mentální kategorie, do kterých zařazujeme předměty, události, zkušenosti nebo ideje, které jsou si v jednom nebo více aspektech podobné. Pojmy jsou zejména užitečné díky jejich schopnosti efektivně reprezentovat velké množství různorodých údajů, což usnadňuje i umožňuje myšlení. Díky znalosti pojmů můžeme zvažovat důležité vlastnosti předmětu, které nejsou bezprostředně dostupné smyslovému vnímání. Opakující se citové zážitky můžeme chápat jako pojmy, které nám usnadňují orientaci v naší vnitřní psychické zkušenosti. Naproti tomu, abstraktní pojmy jedinci umožňují hranice vlastní zkušenosti. Pojmy jsou důležité pro další aktivity, jako čtení, řešení problémů, usuzování a rozhodování. Znalosti o věcech kolem nás jsou potřebné pro účelnou orientaci v prostředí. Tyto znalosti nestačí mít osvojené, ale potřebujeme je organizovat. Organizace zkušeností musí být úsporná a informativní. Paměťový systém vyžaduje kognitivní úspornost při organizování zkušenosti, proto musíme abstrahovat konkrétní zkušenosti a vytvářet pojmy.

Kognitivní úspornosti dosahujeme vytvářením pojmů a jejich tříděním do kategorií, tím snižujeme objem informací, které musíme zpracovávat - učením, vnímáním, pamatováním a rozpoznáváním. Pojmy kategorizujeme tak, aby byly co nejvíce úsporné a zároveň aby neztrácely informativnost. Pokud bychom měli kategorizaci založenou na třech pojmech - živočich, rostlina a ostatní, náš systém bude velice kognitivně úsporný, ale ne příliš informativní. Zdá se, že lidská paměť přirozeně pracuje s kategorizací, která je řízena principy kognitivní úspornosti, informovanosti a smysluplnosti.

Pojem lze nejsnáze definovat jako základní jednotku symbolického poznání. Pojem je často vystižen jedním slovem a představuje ideu něčeho, jako například jablko. Každý pojem existuje ve vztahu k dalším pojmům, jako červenost nebo ovoce. Pojmy jsou organizované do kategorií. Kategorie představují pojem sám o sobě, její funkcí je organizace dalších pojmů, které jsou založeny na společných znacích nebo podobnosti. Způsoby organizace pojmů do kategorií představují jednu z fundamentálních otázek, která stála u vzniku kognitivní psychologie. Různé odpovědi na to, jak organizují pojmy do kategorií představují jednotlivé prominentní teorie, které se způsoby kategorizace zbývaly nebo zabývají.

Klasická, definiční teorie

Určování příslušnosti ke kategoriím je jedna ze základních situací, kdy využíváme pojmy. Můžeme se snažit určit, zda je zvíře v dálce pes nebo jelen, obecně jde o určení zda je daný objekt zástupcem určité kategorie. Většina pojmů je definována svými atributy. Například pes je kategorizovaný pomocí atributů čtyřnohý, štěkající, čenichající.

Mezi starší z výzkumů na poli pojmů a kategorizace patří práce Brunera, Goodnowové a Austina, kteří se snažili v opozici k behaviorismu prokázat, že posuzování kategorií má své zákonitosti. Klasický pohled na pojmové kategorie spočívá v rozkladu pojmu na soubor znaků, které jsou pro definici kategorie jednotlivě nutné a společně dostačující - každý znak je prvkem kategorie a společně kategorii jednoznačně definují. Tyto znaky jsou označovány jako definující znaky. Příkladem může být starý mládenec. Tento pojem tvoří tři znaky - muž, svobodný, dospělý. Každý znak je nutný a každý sám je nedostačující.

Podle této teorie by měl každý pojem rozdělovat individuální objekty do rozdílných tříd, mezi kterými existují jasně definované a pevné hranice. Dle této teorie spočívá pojmové učení v tom, že se seznamujeme s definujícími znaky pojmů, které jsou pro jejich vymezení nezbytné a postačující. Pojmy, které mají jasně vymezené jádro se označují jako klasické nebo formální. Ale tato prominentní teorie v 60. letech narazila na to, že u řady pojmů se jejich rysy snadno určit nedají. Například věková hranice mezi svobodným mužem a starým mládencem. Pojmy, u nichž není jasně vymezené hranice pojmu označujeme jako neurčité (fuzzy), protože se nedají definovat na základě definujících znaků. Na existenci těchto pojmů upozornil Ludwig Wittgenstein a ilustroval to nejznáměji na neurčitém pojmu - hra. Neexistuje znak, který by umožnil hru jednoznačně definovat a odlišit od toho co hra není.

Teorie prototypů

Ne všechny přirozené kategorie jsou vymezené pomocí definujících rysů a nebo experimentálně vymezené jako v práci Brunerova týmu. Roschová zjistila, že některé objektové pojmy představují kategorii typičtěji než jiné - může tak být popsána škála typičnosti. Podle škály typičnosti je drozd lepším představitelem ptáků než pštros. Míra typičnosti je zároveň dobrým prediktorem času, který proband potřebuje při ověřování členství. Základem teorie je předpoklad, že lidé třídí objekty do pojmových kategorií především na základě vzájemné podobnosti, nikoliv na základě určujících rysů. Typická babička je žena, které je více než 50 let a ne 37-letá žena, jejíž dcera, kterou měla v 17 letech má již také dítě. Tato teorie je známá jako teorie prototypů. Prototypy jsou nejjasnější a nejvystižnější příklady daného pojmu a zároveň jsou základem neurčitých pojmů. Slouží při rozhodování jako reference, zda určitý jev je či není součástí pojmové kategorie.

Dle teorie prototypů vznikají kategorie na základě charakteristických znaků, které popisují typicky model kategorie. Prototyp je původní objekt, od kterého se odvozují následující modely, zároveň se kategorizace opírá o prototyp. Kategorie vznikají vytvořením pravidla a poté uložením příkladných výjimek do paměti. Poté v průběhu vybavování typických charakteristik z paměti je rychlost jejich průběhu určována podobností k cílové položce. Kategorie je tak nejen stabilní a koherentní, ale zároveň flexibilní pro možné výjimky.

Sloučení klasické teorie a teorie prototypů

Armstrongová, Gleitman a Gleitmanová vypozorovali, že klasické kategorie mají proměnlivou typičnost. Obě čísla, 7 a 21 jsou lichá čísla, i přesto 7 je vnímáno jako typičtější. Kategorizace tak tedy potřebuje jak definující, tak charakteristické znaky. Autoři rozvíjejí svou koncepci, že každou kategorii můžeme chápat v pojmech jádra a prototypu. Jádro odpovídá definujícím znakům, které musí být přítomny a prototyp odpovídá charakteristickým znakům, jež bývají pro příklad typické, nicméně nejsou nutné.

Jádro pojmu zloděj vyžaduje, aby zloděj byl osobou, která si bez dovolení něco bere od jiných. Prototyp má sklon identifikovat zloděje některé lidi spíše než jiné. Například zločinci v bílých límečcích nenaplňují prototyp zloděje.

Výzkum Battermanové a Keila ukazuje, že definujícím znakům můžeme porozumět až v určitém věku. Před touto věkovou hranicí mají menší děti porozumění omezeno pouze na charakteristické znaky pojmů. Definujícím znakům začínají děti rozumět před desátým rokem.

Teorie exemplářů

Představuje způsob, jak vysvětlit nedostatky klasické teorie pro vysvětlování kategorizace. Vymezuje se proti prototypické teorii, někteří zástupci kategorií se neřídí zákonitostmi prototypické organizace, neabstrahují se centrální tendence zástupců dané kategorie neboli prototypy. Namísto toho se využívá konkrétní zástupce neboli exemplář kategorie, který v dané situaci přichází na mysl. Teorie exemplářů místo abstraktního popisu ptáka spoléhá na exempláře, ty jsou uchovávány jako jeden specifický zástupce z mnoha v paměti. Místo prototypu ptáka uchovává každý v paměti všechny zástupce ptáků, se kterými se v minulosti potkal.

Důkazy o variablitě zástupců kategorie zvýhodňují teorii exemplářů oproti teorii prototypů. Teorie exemplářů neomezuje variabilitu zástupců určité kategorie, teorie prototypů v podstatě představuje průměr všech zástupců kategorie, který vylučuje informaci o jejich variabilitě. Informace o variabilitě můžou ovlivňovat proces kategorizace.

Modely založené na sémantických sítích

Stěžejní práce Collinse a Quilliana na konci 70. let prokázala, že poznatky jsou reprezentovány v podobě hierarchicky uspořádané sémantické sítě. Ta je tvořena vzájemně propojenými prvky - uzly reprezentující pojmy a vazby mezi jednotlivými uzly jsou označeny jako vztahy.

Collins a Quillian prezentovali pokusným osobám výroky, které uváděly pojmy do vzájemného vztahu, např: “Drozd je pták” a “Drozd je živočich”. Cílem testovaných osob bylo ověřit pravdivost výroků. Výroky dodržovaly strukturu: subjekt (slovo, o němž věta něco vypovídá) a predikát (část věty, která sděluje něco o jejím subjektu), výroky byly výlučně o zahrnutí subjektu do kategorie. Hlavním zjištěním bylo, že čím byla pojmová kategorie predikátu daného výroku hierarchicky vzdálenější od kategorie jeho subjektu, tím déle trvalo ověření, zda je výrok pravdivý. To Collinse a Quilliana vedlo k předpokladu existence hierarchicky uspořádané sítě. Hierarchická struktura vede ke kognitivní ekonomičnosti - poskytuje maximum efektivní kapacity při minimu redundance. S tím souvisí i pojem dědictví, to znamená, že cokoliv, co je známo o položkách na vyšší úrovni lze předpokládat u položek na nižší úrovni, což vede k vyšší ekonomii hierarchických modelů.

Collinsův a Quillianův výzkum ovlivnil další směr zkoumání sémantických sítí, ale i přes jejich přínos se našla řada vědců, kteří nesouhlasí s jejich interpretací. Jejich model nevysvětluje vlastní data a četné výchylky. Zároveň participantům trvalo déle ověření výroku “lev je savec” než “lev je živočich” i když v hierarchickém uspořádání je kategorie savec kategorii lev blíže, než je kategorie živočich.

Smith, Shoben a Rips předkládají alternativní teorii, která pracuje spíše se sémantickými znaky bez hierarchického uspořádání pojmů. Nicméně ani tato teorie nespecifikuje, jak by mohly v sémantické síti být organizovány všechny informace. Modernější síťové modely kladou důraz na kombinaci různých teorií.

Pojmy, kategorie a hierarchie

Teorie sémantických sítí není jediná, která pracuje s důležitostí hierarchií při kategorizaci. Posuzování hierarchických vztahů provádíme při zvažování otázky jako například “Je kuře pták?” a “Je kuře zvíře?”. Jedna z základních otázek na poli výzkumu hierarchie mezi pojmy je, kolik úrovní abstrakce v organizaci pojmového systému využíváme. Takových úrovní může být celá řada, ale výsledky práce Roschové naznačují, že používáme zhruba tři úrovně abstrakce. Mezi nejpoužívanější patří “základní úroveň” na níž jsou jednotlivé kategorizace vystavěné. Základní úroveň je ta, na které dospělí spontánně jmenují objekty, a také je to úroveň, která je první osvojována malými dětmi. Zároveň jsou na základní úrovni maximálně zvýrazněny rozdíly mezi podobnostmi v rámci kategorie a podobností mezi kategoriemi.

Roschová definuje základní nebo přirozenou úroveň specificity uvnitř hierarchie, která se preferuje před ostatními. Základní úroveň není ani nejabstraktnější ani nejspecifičtější úroveň a proměňuje se úměrně kontextu nebo odborné znalosti. Základní úroveň má nejvyšší počet rozlišovacích znaků, které ji odlišují od ostatních pojmů na téže úrovni. Pro většinu je základní úroveň ta, na které se rozlišuje nejvíce. Základní úroveň je z hlediska vertikálního uspořádání na střední úrovni zobecnění (židle), jejich seskupením vznikají pojmy nadřazené (nábytek). Na nejnižší úrovni ve vertikálním uspořádání jsou podřízené pojmy, ty se vyznačují vyšší specifičností než pojmy základní úrovni (oblíbené křeslo).

Teorie pojmů založená na explanaci

Teorie pojmů založná na explanaci chápe pojmy jako entity, které zahrnují více než seznam atributů. Pojmy v sobě obsahují znalosti o kauzálních vztazích a další základní vědomosti. Podle teorie pojmů, které jsou založené na explanaci existují mezi atributy pojmů vztahy, které vytváří explanační vztahy - křídla, lehké kosti a peří umožňují ptákům létat. Pojmy nejsou v paměti uchovávány staticky, ale jsou dynamicky konstruovány v pracovní paměti za pomoci definic atributů a jiných znalostí. Pojem získává koherenci a smysluplnost ze základních teoretických znalostí.

Využití kategorií k predikci

Modely kategorizace se na konci 90. let postupně přesunuly ke studiu predikce, které je znatelně ekologicky validnější. Kategorizace sama o sobě není užitečná. Kategorizujeme pro vytváření predikcí. Pokud objekt kategorizujeme jako psa, existuje riziko, že nás může pokousat - tato predikce je jiná, kdybychom objekt kategorizovali jako kočku. Predikce vytváříme i ve chvíli, kdy si nejsme jistí klasifikací - objekt bude mít daný rys podle toho, jak často se tento rys vyskytuje v dané kategorii.

Nestabilita pojmů

Stabilita je důležitá při zkoumání pojmů, obvykle se předpokládá, že pojmy jsou relativně neměnné. Nicméně Barsalou dokládá, že pojmy jsou ve skutečnosti méně stabilní, než se předpokládalo. Způsob jakým pojem reprezentujeme se mění podle kontextu. Barsalou v 80. letech rozpracoval pojmy ve smyslu, že v sobě zahrnují mnohem více atributů, než které jsou v daném momentu aktivované. Skryté atributy pojmů si uvědomíme až ve chvíli, kdy je to z hlediska kontextu relevantní - vytváříme ad hoc kategorie. Například při požáru domu vytváříme ad hoc kategorii věcí, které se musí zachránit.

Neurologické nálezy a pojmy

Většina teorií o pojmech vychází ze studia “normální” organizace zkušenosti. Jiný způsob, jak studovat pojmy může představovat zkoumání poškození znalostních struktur, které se objevují při neurologických poruchách. V klinické literatuře se hojně nacházejí případy, kdy došlo k narušení sémantické paměti a zároveň byla zachována schopnost čtení a mluvení. Zároveň se předpokládá, že jsou nadřazené pojmy méně náchylné k poškození než pojmy na nižších úrovních. Pacienti často mívají větší úbytky znalostí u specifických kategorií objektů jako například kategorií “částí těla”. Tento fenomén byl sledován u pacientů po encefalitidě, kdy byly schopni identifikovat neživé objekty, ale výkon byl slabý u živých objektů. Řada zjištění, která jsou převzata z klinické literatury je možné pozorovat u pacientů s Alzheimerovou chorobou, u které je dominantní degradace schopnosti řešit úlohy, které jsou zaměřeny na sémantickou paměť. Toto zjištění nám říká, že základní úroveň je nejspíše méně důležitá než se předpokládalo. V modelech narušené paměti jsou vzorce aktivace pro kódování nadřazených pojmů méně poškozené než vzorce kódování pro jednotlivé exempláře.

Odkazy

Literatura

• Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.
• Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.
• Sternberg, R. J. (2002). Kognitivní psychologie. Portál.

Klíčová slova

pojmy, kategorizace