Artikulace konsonantů

výdechovému proudu vzduchu se do cesty klade překážka = artikulační rozdíl mezi konsonanty a vokály (úplně neplatí u [a], [ɪ] a [j])
obecně platí u konsonantů směřování ke striktuře × u vokálů směřování k apertuře
u konsonantů určujeme:

- způsob artikulace

- místo artikulace

- znělost

Obsah

Systém českých konsonantů

horní ret – labiální a labiodentální artikulace
horní řezáky – dentální artikulace (v češtině se nevyskytuje)
alveoly – alveolární a postalveolární (ta není za, ale na zadní straně)
tvrdé patro – pre- a postpalatální artikulace (obecně jen palatální, většinou to stačí)
měkké patro – velární artikulace
čípek – uvulární artikulace
hlasivky – glotální artikulace

na hranici hlásek dochází ke koartikulaci = jedna hláska je ovlivněna další
artikulační orgán, který se neúčastní artikulace první hlásky, se připravuje na artikulaci druhé hlásky
překrývá se detenzní fáze první a intenzní fáze druhé hlásky (ve skutečnosti detenzní fáze často zasahuje až do tenzní fáze druhé hlásky – např. „pod psa“ – [t] se téměř nevyslovuje)

narůstá tlak v dutině ústní – po uvolnění překážky začne vzduch proudit ven → naráží do molekul vzduchu → turbulence → šumy
v tenzní fázi je závěr (úplná překážka)
doba trvání závěru asi 100 ms, u [t] kratší
v detenzní fázi uvolnění závěru a rychlé vyrovnávání tlaků → turbulentní zvuky
velmi rychlé oddalování artikulačních orgánů
= explozívy (okluzívy ← okluze = závěr)

- [p, b, k, g, t, d, c, ɟ]

- [f, v, s, z, ʃ, ʒ, x, ɣ, ɦ]

- [t͡s, t͡ʃ, d͡z, d͡ʒ]

artikulační hledisko – konsonantické ← překážka
akustické hledisko – bez šumu, nebo jen hodně málo, naopak výrazná tónová složka
percepčně hodně blízké vokálům → v některých jazycích jsou slabikotvorné
v češtině (a většině jazyků) nemají neznělý protějšek
např. [m] je artikulováno skoro stejné jako [b], ale vzduch odchází dutinou nosní → nedochází ke hromadění tlaku = aerodynamický rozdíl
= všechny nazály, [l], většinou [r], české [j]
nazály – z hlediska artikulace podobné explozívám v tom smyslu, že v dutině ústní se staví vzduchu do cesty překážka × ale nehromadí se tlak
aproximanty – dochází k urychlení proudu vzduchu, ale ne k vytvoření šumové složky

→ obě hlediska spolu korespondují (jen prostě jiný úhel pohledu)
při šepotu není přítomen základní tón, ale fonologický kontrast znělosti se neztratil (lze poznat rozdíl mezi např. „vyber to“ a „vyper to“)

v němčině se jedná o kontrast napjatosti, ne znělosti
napjatost existuje i v češtině, ale znělost je výraznější, proto se podle ní rozlišuje, jen pokud znělost chybí – např. při šepotu
při artikulaci fonologicky neznělých konsonantů je zvýšeno svalové napětí (neznělý konsonant = napjatý)
u neznělých konsonantů hlasivky nekmitají, glotis je otevřená → rychlý proud vzduchu → narazí na odolnou překážku (aby ten náraz udržela)
u znělých konsonantů je vzduch hlasivkami bržděn (protože kmitají) → pomalé zvyšování intraorálního tlaku → slabší překážka
→ rozdíl v kvalitě překážky má za následek rozdílné trvání obstruentů – napjaté jsou delší (příprava a odbourání překážky trvá déle) – např. frikativy asi 2×
napjaté jdou dlouho držet

Gick, B., Wilson, I. a Derrick, D. (2013). Articulatory Phonetics. Oxford: Wiley-Blackwell.
Seikel, J. A., King, D. W. a Drumright, D. G. (2010, 4. vydání). Anatomy & Physiology for Speech, Language, and Hearing. Clifton Park: Delmar.
Hála, B. (1962). Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě. Praha: ČSAV. (vybrané kapitoly)
Palková, Z. (1994). Fonetika a fonologie češtiny. Praha: Karolinum. (vybrané kapitoly)