Artikulace konsonantů
Verze z 6. 9. 2014, 11:00, kterou vytvořil Dita Lazárková (lazarkovadita@gmail.com) (diskuse | příspěvky)
- výdechovému proudu vzduchu se do cesty klade překážka = artikulační rozdíl mezi konsonanty a vokály (úplně neplatí u [a], [ɪ] a [j])
- obecně platí u konsonantů směřování ke striktuře × u vokálů směřování k apertuře
- u konsonantů určujeme:
- - způsob artikulace
- - místo artikulace
- - znělost
Obsah
- 1 Místa konsonantické artikulace
- 2 Činnost rtů
- 3 Průběh konsonantické artikulace
- 4 Typy konsonantické artikulace
- 5 Znělost
- 6 Napjatost
- 7 Strategie pro zvětšování nadhrtanových dutin
- 8 Aspirace
- 9 Labializace
- 10 Palatalizace
- 11 Velarizace
- 12 Gemináty
- 13 Koartikulace
- 14 Hodnocení výslovnosti konsonantů
- 15 Reference
Místa konsonantické artikulace
- horní ret – labiální a labiodentální artikulace
- horní řezáky – dentální artikulace (v češtině se nevyskytuje)
- alveoly – alveolární a postalveolární (ta není za, ale na zadní straně)
- tvrdé patro – pre- a postpalatální artikulace (obecně jen palatální, většinou to stačí)
- měkké patro – velární artikulace
- čípek – uvulární artikulace
- hlasivky – glotální artikulace
Činnost rtů
- zaokrouhlování
- postavení neutrální
- zaostřování
- × nelingvální hlásky – bilabiály, labiodentály, [ɦ]
Průběh konsonantické artikulace
- intenzní fáze – zaujímání cílové artikulační pozice
- tenzní fáze – artikulátory setrvávají v cílové artikulační pozici
- detenzní fáze – artikulátory opouštějí cílovou artikulační pozici
- na hranici hlásek dochází ke koartikulaci = jedna hláska je ovlivněna další
- artikulační orgán, který se neúčastní artikulace první hlásky, se připravuje na artikulaci druhé hlásky
- překrývá se detenzní fáze první a intenzní fáze druhé hlásky (ve skutečnosti detenzní fáze často zasahuje až do tenzní fáze druhé hlásky – např. „pod psa“ – [t] se téměř nevyslovuje)
Typy konsonantické artikulace
Obstruenty
- artikulační hledisko – překážka v proudu vzduchu
- akustické hledisko – je přítomen šum
- percepční hledisko – slyšíme šum (× šum u [b]?)
S úplnou překážkou
- narůstá tlak v dutině ústní – po uvolnění překážky začne vzduch proudit ven → naráží do molekul vzduchu → turbulence → šumy
- v tenzní fázi je závěr (úplná překážka)
- doba trvání závěru asi 100 ms, u [t] kratší
- v detenzní fázi uvolnění závěru a rychlé vyrovnávání tlaků → turbulentní zvuky
- velmi rychlé oddalování artikulačních orgánů
- = explozívy (okluzívy ← okluze = závěr)
- - [p, b, k, g, t, d, c, ɟ]
S neúplnou překážkou
- vytvoření úžiny → zrychlení proudění vzduchu → turbulence → šum
- čím menší úžina, tím rychlejší pohyb vzduchu
- v tenzní fázi vzniká úžina
- = frikativy
- - [f, v, s, z, ʃ, ʒ, x, ɣ, ɦ]
Polozávěrové hlásky
- kombinace závěru (v tenzní fázi) a úžiny (v detenzní fázi)
- závěr přechází v úžinu → pomalé oddalování artikulačních orgánů
- = afrikáty
- - [t͡s, t͡ʃ, d͡z, d͡ʒ]
Sonory
- artikulační hledisko – konsonantické ← překážka
- akustické hledisko – bez šumu, nebo jen hodně málo, naopak výrazná tónová složka
- percepčně hodně blízké vokálům → v některých jazycích jsou slabikotvorné
- v češtině (a většině jazyků) nemají neznělý protějšek
- např. [m] je artikulováno skoro stejné jako [b], ale vzduch odchází dutinou nosní → nedochází ke hromadění tlaku = aerodynamický rozdíl
- nazály – z hlediska artikulace podobné explozívám v tom smyslu, že v dutině ústní se staví vzduchu do cesty překážka × ale nehromadí se tlak
- aproximanty – dochází k urychlení proudu vzduchu, ale ne k vytvoření šumové složky
- = nazály, česká vibranta, laterální vibranta a aproximanta
- - [m, ɱ, n, ɲ, ŋ, r, l, j]
Znělost
Fonologické hledisko
- hlásku fonologicky znělou tvoříme tak, že jí přidáme tón
Fonetické hledisko
- po dobu trvání hlásky je buď přítomen hlasivkový tón, nebo není
- při [z] slyšíme kombinaci tónu a šumu, při [s] jen šum
- → obě hlediska spolu korespondují (jen prostě jiný úhel pohledu)
- při šepotu není přítomen základní tón, ale fonologický kontrast znělosti se neztratil (lze poznat rozdíl mezi např. „vyber to“ a „vyper to“)
Napjatost
- v němčině se jedná o kontrast napjatosti, ne znělosti
- napjatost existuje i v češtině, ale znělost je výraznější, proto se podle ní rozlišuje, jen pokud znělost chybí – např. při šepotu
- při artikulaci fonologicky neznělých konsonantů je zvýšeno svalové napětí (neznělý konsonant = napjatý)
- u neznělých konsonantů hlasivky nekmitají, glotis je otevřená → rychlý proud vzduchu → narazí na odolnou překážku (aby ten náraz udržela)
- u znělých konsonantů je vzduch hlasivkami bržděn (protože kmitají) → pomalé zvyšování intraorálního tlaku → slabší překážka
- → rozdíl v kvalitě překážky má za následek rozdílné trvání obstruentů – napjaté jsou delší (příprava a odbourání překážky trvá déle) – např. frikativy asi 2×
- napjaté jdou dlouho držet
Strategie pro zvětšování nadhrtanových dutin
- jazyk ve více konkávní poloze (níž) ([s, z]) → větší dutina pro rozeznění tónu
- posunutí špičky jazyka dozadu ([t, d])
- vyklenutí tváří
- zvětšení čelistního úhlu
- vyklenutí kořene jazyka dopředu → zvětšení dutiny hrdelní
- drobné vyklenutí hrtanu dozadu → zvětšení dutiny hrdelní
- celý hrtan se posune dolů (při velkém zdůraznění rozdílu mezi [p] a [b])
Aspirace
- vzniká tak, že se artikulační orgány oddalují pomaleji (nejdříve rychle, pak zpomalí) → za překážkou vzniká šum
- u aspirovaných hlásek je mnohem větší intraorální tlak než u neaspirovaných ← zrychlení výdechového proudu nebo prodloužení závěrové fáze
Labializace
- v češtině jsou labializované postalveoláry ([ʃ, ʒ, t͡ʃ, d͡ʒ])
- v některých jazycích má rozlišovací funkci
Palatalizace
- artikulace konsonantů modifikována tím, že se jazyk přibližuje k tvrdému patru → měkčí výslovnost
- sekundární artikulace
Velarizace
- zadní část jazyka se přibližuje k hranici měkkého a tvrdého patra → tvrdší výslovnost
- sekundární artikulace
Gemináty
- spojení dvou stejných konsonantů → dlouhý konsonant (např. „pod domem“)
- někdy rozlišovací funkce
- spojená artikulace
Koartikulace
- každá hláska má kanonickou podobu
- × ale když se spojuje s druhou, je tam přechodové pásmo, kde se projevují vlastnosti obou hlásek
- rozlévá se v čase přes segmenty
- u méně pečlivé řeči jsou přechodové fáze delší
- při artikulaci určité hlásky nejsou přítomné všechny artikulační rysy → může je přebrat od okolních hlásek → jsou jí nevlastní
Hodnocení výslovnosti konsonantů
- druh překážky – úplná, částečná, kombinovaná
- - úplná → explozívy
- - částečná → frikativy
- - kombinovaná → afrikáty (+ nazály)
- tvar (postavení) glotis, činnost hlasivek
- počet tzv. tlakových míst (1 × 2, glotis, překážka, ...)
- - u vokálů – 1 překážka
- - u znělých obstruentů – 2 překážky
- - u neznělých obstruentů – 1 překážka
- - u sonor – u [l] 1, u [r] 2, u [m] 2 (ale to druhé v dutině ústní je slabé ← nazála)
- umístění překážky (místo artikulace, např. „prealveolární“)
- součinnost artikulačních orgánů (např „dorzo-velární“)
- funkce jazyka, jeho postavení (špička a dorsum) a činnost (např. formování nadhrtanových dutin, vytváří překážku apod.)
- velum
- - u nazál spuštěno, u orálních zdviženo
- rty - neutrální nebo koartikulační postavení
- - labializované, sevřené, ...
- čelistní úhel
- - velký (např. u [ɦ]), malý (např. u [s]), závislý na hláskovém okolí, ...
- příklad možného koartikulačního zabarvení (stručný popis)
- - u téměř každého konsonantu v sousedství vokálu
- auditivní dojem
- - hrčivost, sykavost, tónovost...
Ve srovnání se znělostním protějškem
- hodnocení např. „větší než...“
- pravděpodobná velikost nadhrtanových dutin
- - u znělých obstruentů obecně větší objem nadhrtanových dutin (→ silnější rezonance)
- tlak před překážkou
- - u neznělých větší tlak před překážkou
- velikost dotykových ploch
- - u neznělých jsou dotykové plochy menší (u znělých nejsou artikulační orgány tak napjaté → rozplácnou se – neví se to jistě – takže asi, obecně...)
- trvání hlásky
- - neznělé delší než znělé
Reference
- Gick, B., Wilson, I. a Derrick, D. (2013). Articulatory Phonetics. Oxford: Wiley-Blackwell.
- Seikel, J. A., King, D. W. a Drumright, D. G. (2010, 4. vydání). Anatomy & Physiology for Speech, Language, and Hearing. Clifton Park: Delmar.
- Hála, B. (1962). Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě. Praha: ČSAV. (vybrané kapitoly)
- Palková, Z. (1994). Fonetika a fonologie češtiny. Praha: Karolinum. (vybrané kapitoly)
Zpět na rozcestník: Fyziologická fonetika | Fonetika