Šikana ve školní třídě - možnosti psychologické intervence

Šikana
Pojem šikana ve školním prostředí označuje takové chování, kdy jeden nebo více žáků úmyslně, většinou opakovaně ponižuje či týrá většinou slabší jedince a používá k tomu agresi a manipulaci.

Intervence
Intervence znamená v širším slova smyslu zákrok, zásah ve prospěch dané situace. V kontextu šikany ve školní třídě pak hovoříme o práci se třídou, která je definována jako cílený, předem promyšlený zásah zaměřený na zmírnění tíživé situace, a to pomocí technik směřujících ke změně, řešení a nápravě.

Role školního psychologa

Role školního psychologa v rámci školní šikany spočívá především v intervenci, tedy v práci se třídou, kde se šikana v určité formě vyskytla a již proběhlo její vyšetření. Školní psycholog by si měl udržet důvěru třídy, měl by vystupovat jako nestranný a neměl by se přímo podílet na vyšetřování tak, aby o tom věděli členové třídy. Může však podávat doporučení pro proces vyšetřování či volbu metodologie osobám, které vyšetřování šikany ve školní třídě vedou. Bývají to členové neformálně vzniklého vyšetřovacího týmu vedeného nejčastěji metodikem prevence. Cílem školního psychologa je následná intervence zaměřená na oběti a agresory jako jednotlivce, dále na celý třídní kolektiv, popřípadě další osoby úzce spojené s konkrétním případem šikany.

Průběh intervence

Jakákoliv intervence ve školní třídě je specializovaná činnost s vysokými nároky na ovlivňování vztahů, atmosféry a chování jedinců. Působení na kolektiv žáků a práce s třídní dynamikou je v případě intervence po výskytu šikany velice náročná. Proto je před samotným zahájením procesu intervence nutná pečlivá příprava a zajištění dostatku informací. Psycholog by měl vědět, kdy a za jakých okolností došlo ke vzniku problému, jaká je historie, hierarchie a dynamika třídy či v jaké vývojové fázi se třída právě nachází. Samotná intervence ve školní třídě by měla být započata navázáním důvěry a skupinové aliance. Právě důvěra je hlavní podmínkou k efektivitě intervenčního procesu. Psycholog by měl být k samotnému řešení problému přizván ze strany třídy. Do důvěry mezi žáky a psychologem spadá například práce s tajemstvím, zaujetí postoje, neslibovat nemožné, myslet na mlčící členy nebo například i emoční naladění na třídu. Dalším krokem intervence je diagnostika problému, která je ideálně odkryta pomocí žáků, kteří jsou vedeni k rozboru zakázky. U tohoto kroku je důležité vyhnout se hodnocení a nechat volný průběh kritice ze strany třídy. Následující etapou intervence je hledání vhodného řešení situace. Toto řešení by neměl psycholog radit, jelikož jeho řešení nemusí být pro třídu vhodné a efektivní. Může však nabízet řešení jako alternativy. Žáci si však ve finále musí najít vlastní řešení, které přijmou za svou normu. Jestliže si třída zvolí řešení, je důležité dohodnout se na jeho dodržování a fungování. Pokud žáci vyzvou psychologa, aby se podílel na řešení, může pomáhat s dodržováním pravidel, které může v případě nutnosti označit za nefungující.

Úkoly intervence

Je potřeba zdůraznit také hlavní úkoly, které je v procesu intervence nutné splnit, aby bylo možné efektivně pracovat na vztahových vazbách třídního kolektivu. Prvním z nich je narušení koheze třídy. Narušení soudržnosti, která je nefunkční a riziková, je podmínkou ke vzniku nové pozitivní koheze. Obzvláště u případu šikany je podmínkou, aby byly narušeny případné aliance agresorů, případně přihlížejících. Druhým úkolem psychologa je dosáhnout pozvání k řešení ze strany žáků. Tento úkol je propojen s důvěrou, na jejíž základě může být odborník přizván k řešení. Je mu odkryta zakázka třídy a žáci jsou před ním ochotni debatovat o problémech s důvěrou, že právě on může být ten, co jim s řešením pomůže. U šikany může toto přizvání pocházet ze strany obětí, které tím žádají o pomoc, případně také ze strany svědků šikany. Známé jsou však i případy, kdy je již vyšetřování tak stresující a zdlouhavé, že hlavním žadatelem o pomoc je sám šikanující jedinec, který by se rád omluvil a celou věc uzavřel.

Realizace intervence

Co se týká časového hlediska psychologické intervence, obvykle je potřeba několik intervenčních setkání. Ideálně by jich mělo být zhruba šest, přičemž by frekvence měla být jedno 90 minutové intervenčí setkání za týden. Vhodné je pracovat ve dvojici s kolegou, který si může všímat probíhajících jevů a reakcí, kterých by si normálně jeden psycholog nemohl v tak početné skupině, jako je školní třída, všimnout. Dále může pomoci v případech individuální podpory, kdy se například jeden z žáků rozbrečí. Zvážit by se měla naopak přítomnost pedagogů, kteří mohou proces intervence i narušovat. Samotný program intervenčních setkání je velice individuální, dle zakázky, okolností, časové dotace a podle dalších okolností. Na začátku by však měly zaznít vždy krátké úvodní informace o důvodu setkání a plánovaném průběhu. Následovat může aktivita na zmapování aktuální situace, případně seznamovací aktivita, pokud se jedná o první kontakt. Zařazení další aktivity je opět na zvážení situace. Na řadu může přijít buď rovnou hlavní intervenční aktivita a diskuse, nebo může být zařazena ještě rozehřívací pohybová aktivita pro rozproudění třídy. Na závěr by pak mělo dojít ke shrnutí celého setkání.

Specifické činnosti školního psychologa v intervenci agresor – oběť

V kontextu intervence školní šikany se psycholog může zaměřovat na individuální typy činností, jako je odstraňování sebestřednosti, rozvíjení empatie, tolerance a morálního jednání u agresora. Na straně oběti může být v některých případech potřebné navázání důvěrného vztahu s obětí šikany, aby se mohla bez obav svěřit. Je potřeba poskytnout jí ochranu a bezpečí. Pokud se jedná o opakovanou oběť šikany, zakázkou by mohla být eliminace strachu ze šikany.

Jako způsob intervence a zároveň prevence se můžeme setkat také s déle trvající psychologickou péčí o oběti šikany ve skupinách. Na těchto průběžných shromážděních dochází ke sdílení zkušeností se šikanou, hraní her povzbuzujících družnost a sebevědomí a k nácvikům sociálních dovedností vhodných především pro jednání v konfliktních situacích.

Vypořádání se šikanou pomocí celoškolních strategií

Pokud dochází v některých školách k případům, kdy šikanování překračuje hranice jednotlivých tříd a stává se trendem i mezitřídním, celoškolním, je zapotřebí v rámci intervence nastavení celoškolních strategií, které mají dopomoci k zastavení těchto tendencí. Škola by se měla zásadněji zaměřit na pravidla chování obsahující i sankce za jejich porušování. Tato pravidla by měla být všem žákům dostatečně vysvětlena a na jejich dodržování by mělo být dohlíženo. Pedagogický dozor by měl být zvýšen před i po vyučování ve všech prostorách školy, kde by mohlo k šikaně docházet. Důležité je v takových případech partnerství mezi žáky, rodiči a pedagogy, které obsahuje jasné vymezení komunikačních cest a možností, jak šikanování oznámit. Škola by měla mít vybudovaný účinný systém osobního poradenství, ve kterém by žáci v případě potřeby nalezli dostatečné povzbuzení, podporu a především důvěru pro sdělení zásadních informací ohledně šikanování. Vedení školy by mělo zvážit také zařazení cílené osobní, společenské a morální výchovy do osnov školní výuky. Další nutnou strategií, která by měla být aplikována i v samotném procesu psychologické intervence, je nutnost vyvarovat se sankcím, které by z agresorů činily oběti. Sankce by měly sloužit výhradně k cílům nápravy.

Zásady psychologické intervence

Při intervenci je potřeba dodržovat několik základních zásad, které pomáhají k dosažení cíleného efektu, nalezení řešení a nastavení funkčních vztahů ve třídě. V případě neodborného jednání či nedodržení základních pravidel může dojít k nepřijetí řešení ze strany žáků a veškerá práce se třídním kolektivem tak může být zbytečná.

Příprava intervence spočívá v získání informací o dění ve třídě ze strany pedagogů, žáků a někdy i rodičů. Větší počet zdrojů zvyšuje šanci na úspěch. Někdy je potřeba sbírat informace delší čas, který psycholog může využít během vyšetřování šikany. K tomuto bodu patří také zásada týkající se zhodnocení vlastních kompetencí ze strany psychologa. Pokud odborník přecení své síly, může napáchat ve školní třídě více škody, než užitku.

Využití skupinové dynamiky se jeví jako zásadní bod intervence. Psycholog zjišťuje, jak na něj žáci reagují, jak jej vnímají a zdali k němu mají dostatečnou důvěru, nebo je potřeba její posílení. Následně sleduje a pracuje s kohezí třídy, spontaneitou žáků a snaží se zmapovat pozice a role jednotlivých žáků v kolektivu.

Komunikace s žáky a správné naladění kladou vysoké nároky na odborníkovo schopnost adaptovat se. On musí být ten, co se přizpůsobí skupinové náladě ve třídě. Komunikace by měla být vedena jako kvalitní diskuse, do které jsou zahrnuti všichni členové a nezvrhává se k hádkám. Pokud zde však ke komunikačním potyčkám dochází, jedná se o vhodný podnět k zaměření se na témata těchto sporů. V případě šikany je užitečné sledovat směr od koho a na koho je při hádkách mířeno.

Práce s tajemstvím je zásadou úzce spojenou s důvěrou, která nesmí být narušena zatajováním informací ze strany psychologa. Pokud psycholog nějaké informace například o šikaně v konkrétní třídě má, měl by je při práci se třídou otevírat a oběřovat. Měla by být nastavena určitá rozumná míra nevynášení důvěrných informací z okruhu třídy, ovšem s upozorněním na ohlašovací povinnost. Není dobré v rámci navázání důvěrného vztahu slibovat nemožné, že psycholog nikomu nikdy nic neřekne.

Pozvání třídou chápeme jako vyjádření zájmu třídy o pomoc na řešení. Nelze na třídu tlačit či problém uměle vytvářet. Je nutné vyčkat, až žáci problém s šikanou odkryjí sami. Pokud k tomu z důvodu nedostatečné důvěry k psychologovi nedojde, je potřeba zvážit, zda čas věnovaný třídě nevyužít jinak, prospěšněji.

Nepřebírat odpovědnost za třídu v procesu intervence, ale naopak podporovat žáky k aktivnímu hledání vlastního řešení.

Vést třídu k odkrytí zakázky může psycholog jednoduchým poskytnutím dostatku času a kultivací kritiky ze strany žáků a směrováním dialogu k samotné zakázce. Psycholog může třídu směrem k zakázce podnítit například větou: „Co byste ode mě potřebovali?“

Nemoralizovat, nehodnotit, nepoučovat a neradit. Sada těchto zásad je v kontextu intervence zásadní Pokud se odborník těchto pravidel nedokáže držet, může dojít k zablokování spontaneity žáků a tím i ke zbržnědí či úplnému zastavení celého procesu intervence a práce se třídou.

Zaujímání postojů psychologa je činnost, která žáky aktivně zajímá. Co si psycholog myslí, jak to vidí, co by dělal on na jejich místě? Zde je potřeba vyhnout se obecným poučkám, které žáky spíše odradí. Pokud chce psycholog věcně odpovědět a přitom dát příležitost otevření pohledu žáků, může odpovědět ve smyslu: „Já zástávám tento názor, ale rozumím tomu, že vy to můžete mít jinak“.

Vnímat emoce žáků prostřednictvím jejich spontaneity. Pokud se v rámci spontánnosti žáci vyjadřijí vulgárně, psycholog by jejich projevy měl jemně kultivovat, ale především příjmat a vnímat jako důsledek souběhu okolností.

Práce s tichem je funkčním nástrojem k utřízení myšlenek jak žáků, tak samotného psychologa. Může to být příležitost pro zdrženlivé jedince, kteří tuto situaci mohou využít k vlastnímu vyjádření. Celkově efektivní práce s tichem může podpořit pohodovou a klidnou atmosféru, ve které nikdo na nikoho netlačí.

Nabídka individuálního kontakt s psychologem může být pro získání informací v průběhu intervence zásadní. Jedinci by měli vědět také o možnosti napsat psychologovi vzkaz o tom, jak vidí aktuální dění ve třídě.

Rámování a dokumentování je další zásadou a funkcí, kterou by měl psycholog aktivně vykonávat. Po skončení intervize by mělo proběhnout závěrečné zhodnocení toho, k čemu během setkání došlo, na čem se případně třída domluvila a jaké budou postupy do budoucna. Psycholog by si měl vše podstatné zapsat, aby se k daným tématům mohla třída v příštím setkání vrátit.

Nezaměňovat intervenci s psychoterapií. Tato záměna může silně brzdit samotný proces intervence, ve které oproti skupinové psychoterapii členové skupiny nezískávají podporu od ostatních členů. Záměna může probíhat na úrovni očekávání žáků, psychologa i pedagogů.

Intervenční aktivity

Technik, které lze v intervenci použít, existuje celá řada. Vždy je před výběrem a zařazením do intervenčního programu potřeba zvážit, zda nemůže daná aktivita nějakým způsobem intervenci narušit. Zde je nutné zohlednit podmínky a důvody, kvůli kterému intervence probíhá. Jestliže ve třídě stále není vyjasněný vztah mezi agresorem a obětí šikany, popřídě mezi dalšími přihlížejícími, je nevhodné tlačit žáky do aktivit, které jsou podmíněné určitou nutnou mírou blízkosti kontaktu. Pokud se však do výběru dostane technika s nenuceným kontaktem, která odráží například sociometrický obraz třídy a postavení členů v kolektivu, může nám mnoho prozradit o vztazích v dané třídě.

Konkrétním případem intervenční aktivity pro zmapování rolí a vztahů ve tříde je aktivita „Najdi někoho, kdo...“ Postupným kladením otázek zaměřujících se například na to, kdo bývá často smutný, kdo veselý, kdo je ochotný druhému pomoci či kdo by o pomoc někdy mohl stát se psychologovi pracujícímu na zakázce šikany může promítnout mapa rolí jednotlivých žáků. Dopomůže také ke zjištění, zda má oběť ve třídě nějakou zpřízněnou osobu, nebo zda je z kolektivu zcela vyčleněna. Jako vyčleněná osoba se však může projevit také samotný šikanující agresor. Tato aktivita je tedy vhodná k utvoření přehledu vztahů, na kterém může psycholog stavět svou další intervenční práci se třídou.

Další vhodnou aktivitou k psychologické intervenci šikany se jmenuje „Tři věty“ a spočívá v dokončení tří vět: „V naší třídě oceňuji...“, „V naší třídě se mi nelíbí, že...“, „Naší třídě by prospělo.“ Je dobré žáky uporoznit, že věty by se měly týkat vztahových záležitostí, ne například materiálního vybavení třídy. Pokud se najdou žáci, kteří se o šikaně ve větách zmíní, lze v konečné podobě tuto aktivitu brát jako jednu z cest, jak nechat přizvat psychologa k řešení zakázky.

Třetím doporučeným typem aktivit je takzvané „Škálování“, při kterém má třída za úkol na škále od 0 (špatná) do 10 (vysněná) ohodnotit jejich třídu. Škála může být buď kreslená, nebo v prostoru třídy tak, aby se žáci srovnali za sebe. Jednak to může být ukazatel spokojenosti a hodnocení kolektivu třídy jako celku, ale také příležitost ke sledování třídní dynamiky. Doplňujícími otázkami může psycholog následně zjistit, proč žáci třídu zrovna takto hodnotí, co se jim jako třídě daří či nedaří a co by se mělo stát, aby se mohli přiblížit k hodnocení vysněné třídy. V kontextu intervence šikany může aktivita opět odhalit tendence nesouhlasu s šikanou nebo odmítnutí některých akresigních projevů chování ve třídě.

Odkazy

Literatura

Braun, R. (2014). Pedagogicko-psychologická diagnostika. Praha: Univerzita Karlova v Praze.
Čáp, J., Mareš, J. (2001). Psychologie pro učitele. Praha: Portál.
Martínek, Z. (2015). Agresivita a kriminalita školní mládeže. Praha: Grada.

Externí odkazy

https://www.loom.com/share/07f6906a07194fc0b691ba952e3f0433

Klíčová slova

šikana, agrese, školní prostředí, školní třída, psychologie šikany