Edukační styly – vyučovací styly

EDUKAČNÍ STYLY

“Nebudete dobrým učitelem, pokud se soustředíte pouze na to, co děláte a ne na to, kým jste.” (Rudolf Steiner, rakouský filozof 1861-1925)

ÚVOD DO PROBLEMATIKY

Základním předpokladem vzdělávání je to, že by nás mělo připravit na budoucnost. Hlavní roli v tomto procesu přitom hraje nejen osobnost žáka a jeho učební styl, ale zejména také osobnost učitele a jeho edukační styl.

Historicky slovo styl pochází ze slova stylos, kterým se označovala dřevěná psací potřeba, jíž se psalo na voskovou destičku. Později se začalo užívat přeneseného významu k označení osobitého rukopisu pisatele a ještě později ke specifickému charakteru dalších lidských činností ve výtvarných, literárních a uměleckých dílech.

Psychologicky definoval pojem styl J. Mareš jako „pravidelnosti ve způsobu nebo formě lidské aktivity, které jsou autokonzistentní (pro daného jedince ucelené), transverzální (prostupují mnoha úrovněmi psychiky) a integrující (spojují mnoho úrovní lidské psychiky) Základ této definice lze použít i pro styly edukační, jejichž definici najdeme níže.

Edukační styl patří mezi zásadní determinanty výuky a lze ho definovat jako osobité jednání učitele, jež je užíváno k předávání informací (na straně učitele) či naopak jeho přijímání (na straně žáka/studenta), zahrnuje v sobě učitelův pohled a přístup k vyučovacímu procesu, včetně determinant jeho osobnosti jako jsou hodnoty, postoje, osobní prožitky, sociální role a zkušenosti vyplývající z učitelské praxe.

Edukační styl se liší od edukační metody - ta má neosobní povahu a nesouvisí s učitelovými zvláštnostmi, tedy není jeho osobitým přístupem.

V současnosti se etabloval pojem edukační styl, v dřívější literatuře najdeme spíše pojmy vyučovací styl, ale oba dva pojmy jsou komplementární.

Vyučovací styly a pedagogická komunikace. Tyto pojmy mají k sobě velmi blízko, v poslední době se objevuje například pojem interakční styl učitele. Interakce je zde chápána jako „vzájemné působení, resp. uplatňování vlivu člověka na člověka“.

Problematiku edukačních stylů zařazujeme do oboru psychodidaktiky, jež je dle Pedagogického slovníku definována následovně: "Nová interdisciplinární teorie propojující přístupy a poznatky obecné didaktiky, psychologie učení, kognitivní psychologie vědění a další... Její podstatou je poznání, že vzdělávací procesy (nejen ve škol. prostředí) je nutno vysvětlovat též z psychologických zřetelů. K tomu byly vytvořeny četné koncepce psychodidaktiky, jejichž autory jsou zvl. H. Aebli, B. S. Bloom, N. F. Talyzinová aj."

TYPOLOGIE EDUKAČNÍCH STYLŮ

“Učitel je toreador v aréně, průvodce po pamětihodnostech, zahradník, občerstvovací automat, porodní bába, misionář mezi divochy, obhájce před porotou, ochočený lev.” (Anthony F. Grasha)

Typologie edukačních stylů může vycházet z různých teoretických zázemí - deduktivní přístup si všímá obecných pedagogicko-psychologických modelů učitelova chování ve výuce. Induktivní přístup (využívající faktorovou analýzu) zkoumá učitelské chování při výuce, které je společné pro určité skupiny učitelů. Idiografický přístup se zaměřuje na vynikající učitelé.

1. Dělení dle preference mozkových hemisfér

Učitel-umělec (pravohemisférový) a učitel racionalista (levohemisférový), to je typologie Gabriely Lojové , která navzdory této typologii upozorňuje, že je důležité být si vědom své dominantní hemisféry a snažit se do výuky zapojit i hemisféru, která v dominantní pozici není.

2. Dělení dle H.A. Witkina

Globální a analytický vyučovací styl dle H.A. Witkina dělí učitele na ty, kteří každou situací vnímají komplexně, detaily začleňují do větších celků a zobrazují se v širším kontextu. Tento “globální” styl je charakteristický vřelejším a empatičtějším vztahem ke studentům, rovněž se tito učitelé dokáží přizpůsobit potřebám i přáním svých studentů. Oproti tomu učitel s převládajícím analytickým edukačním stylem se zaměřuje na detailní prvky, neklade důraz na větší kontext, je orientován na výkon a potřeby a přání studentů jsou v rozporu s jeho vlastním cílem. Jako hodnotitel klade důraz pouze za znalosti, snahu neocení.

3. Dělení G. D. Fenstermachera a J. F. Soltise

Nejznámější dělení autorů Fenstermachera a Soltise dělí edukační styly na manažerský (exekutivní), facilitační a liberální (pragmatický).

Učitel jako manažer (executive) - má kořeny v behaviorismu, učitel je jako řídící jednotka přenosu vědomostí a znalostí. Důraz na obsah výuky a vyučovací metody, menší zainteresovanost v potřebách žáků či jejich osobních příběhů. Vztahy pro něj nejsou důležité, proto je cíleně nerozvíjí, ale díky přehlednosti a zorganizovanosti k němu žáci mají pozitivní vztah. Upřednostňuje frontální výuku, předchozí znalosti žáka jsou pro něj rušivé a nijak je dál nerozvíjí. Učitel manažer je dokonale zorganizovaný, jeho hodiny jsou strukturované, nestane se, že by nevyužil čas efektivně. Jeho materiály jsou stejně organizované jako jeho výuka. Hodí se k němu spíše velké kolektivy, které potřebují autoritu.

Manažerský styl a klíčové pojmy, které používá: efektivita, time management, povzbuzování žáků k učení, příležitosti k učení, korektivní zpětná vazba. Velký význam je přikládán systematické organizaci výuky a důraz je kladen na měřitelný produkt – výsledky učení žáka.

„Učitelka Eva je sice důsledná a přísná, ale zároveň vlídná a laskavá. Věří, že jejím úkolem při výchově dětí je poskytnout jim jak základní dovednosti, které budou potřebovat pro život, tak znalosti učiva, což jim umožní úspěšně absolvovat školu a začlenit se do demokratické společnosti. Vyzkoušela mnoho různých učebnic a pracovních sešitů a ty, které považuje za nejlepší, se vyznačují podobnými rysy. Jsou systematické a vhodně členěné, takže se dětem s nimi dobře pracuje.“..... „Každé nové učení je důkladně propojeno s tím, co předcházelo, i s tím, co bude následovat. Eva používá různé způsoby hodnocení práce žáků, takže dobře ví, jak každé dítě pracuje, s čím potřebuje pomoci a kdy je schopno postoupit o krok dál. ...“

Oproti tomu učitel jako facilitátor (dříve therapist, později facilitator), je učitel empatický, který se zaměřuje na rozvíjení žákovy osobnost a vysoké úrovně sebeaktualizace a sebeporozumění. Jsou pro něj důležité autenticita a to, co každý žák do školy přináší. Znalosti studentů, ačkoliv se třeba neshodují s požadavky obsaženými ve formálním školním vzdělávacím programu, vítá a jeho úkolem je propojovat tyto znalosti s novými obzory, které žákovi škola otvírá. Na prvním místě je vždy vnímání potřeb a zájmů žáka, včetně myšlenky inkluze, která vítá odlišnosti (rasové, handicap atd). Klade důraz na respekt, vzájemnou pomoc a poznání.

Facilitační styl a klíčové pojmy: sebeaktualizace, autenticita, prekoncepty, asimilace a akomodace apod. Velký význam má v tomto stylu individualizace výuky a důraz je kladem především na procesy učení.

“Její pojetí výuky literatury je takové, jako by každé slovo, které čtou, bylo napsáno pro ně a bylo propojeno s jejich vlastní životní zkušeností. Zjistila, že psaní slohových cvičení může kromě toho, že slouží k rozvíjení schopnosti komunikovat a efektivně se písemně vyjadřovat, také poskytovat reálný prostor pro vyjadřování vlastních pocitů a názorů, což podporuje osobnostní a sociální rozvoj. Četbu si vybírají žáci sami, čtou o tom, o čem chtějí číst. Není předem daný pevný tématický plán výuky. Jejím předmětem se může stát kterákoli kniha.“.... „Zdá se, že žáci pracují sami od sebe a učitelka s nimi spíše spolupracuje, než že by je nějak direktivně řídila.“

Liberální (pragmatický) vyučovací styl (liberationist) je typický pro učitele, který osvobozuje mysl žáků, snaží se je seznámit s různými způsoby lidského poznání a pomáhá jim stát se vyváženými, vzdělanými, ale také morálně hodnotnými bytostmi. Hlavním znakem je snaha o osvobození žáka od omezení každodenností, od vlivů prostředí, do kterého se jedinec narodí. Číslo jedna zde mají vzdělávací cíle a znalost učiva, přičemž učitel hledá způsob, jak namotivovat žáka, aby si tento sám chtěl dané znalosti osvojit. Přílišná zaměřenost na vědeckou stránku výuky a vědní obory může být velkou nevýhodou, jelikož studenti mohou být zahlceni pojmy, teoriemi a množstvím požadavků.

Liberální styl a klíčové pojmy: demokratické občanství, sociální spravedlnost, výchova k identitě apod. Velký význam je v tomto stylu přikládán autentickým „vědeckým“ metodám a důraz je vyrovnaně položen na produkty učení i procesy učení.

„Lenka učí dějepis na základní škole na sídlišti, kde žijí i různé etnické menšiny. Rodiče některých žáků jsou nezaměstnaní, velká část rodičů má jen základní vzdělání a má poměrně nízké příjmy. Pro mnoho žáků je škola ostrovem klidu v moři problémů. Přesto jsou i ve škole cítit latentní etnické problémy. Lenka rozumí kulturním rozdílnostem a respektuje je. Pokouší se pomáhat svým žákům, aby to dělali také tak.“.... „Věří, že vzdělávání by mělo vzbuzovat touhu po poznání smyslu světa, ve kterém žijí.“.... „ Žáci rychle chápou, v čem jsou hodiny této učitelky odlišné. Cítí, že je bere jako lidi, kteří jsou schopni přemýšlet, kteří mohou mít vlastní názory a představy. Zároveň si ale uvědomují, že jejich názory by se měly zakládat na faktech.“....“ Žáci jsou vedeni k tomu, aby pochopili, že neexistuje jediná „pravdivá“ historie. Jsou přece různá pojetí historie napsaná z různých národních, kulturních a etnických perspektiv. Existují různé interpretace stejných historických událostí. Historie je psaná lidskými jedinci, kteří se pokoušejí nalézt smysl minulosti, a nikdo není úplně objektivní.“

Největším přínosem této typologie je to, že nemá snahu něco předepisovat, ale snaží se poskytnout učiteli nástroj poznání či sebepoznání svého vyučovacího stylu. Různost vyučovacích stylů vnímá jako bohatství, kterého by bylo škoda se zříkat hledáním jednoho optimálního stylu, který budou používat všichni v duchu hesla „one fits all“.

Tabulka: Shrnutí vyučovacích stylů

	exekutivní styl	facilitační styl	liberální styl
Dominantní oblasti	vyučovací metody znalost učiva	zájmy a potřeby žáka vzdělávací cíle	znalost učiva vzdělávací cíle
Vedlejší oblasti	zájmy a potřeby žáka vzdělávací cíle vztahy a interakce	vyučovací metody znalost učiva vztahy a interakce	vyučovací metody vztahy a interakce zájmy a potřeby žáka

4. Intelektové styly dle R. J. Sternberga

Monarchistický, hiarchický, oligarchický a anarchistcký styl je typologie dle R. J. Sternberga , který vymezil několik druhů intelektu, jež lze aplikovat na konkrétní edukační styly.

Pro monarchistický styl je typická orientace na konkrétní cíl či potřebu, pedagog tohoto typu je málo tolerantní a uznává pouze jedinou cestu k cíli. Hierarchický styl si vytyčuje několik stupňů cílů, včetně přesného postupu, jak jich dosáhnout. Takový učitel nevnímá jen jednu jen jedinou cestou jako možnou. Jedná se o tolerantního, flexibilního a rozhodného učitele. Pro oligarchický styl je typická nerozhodnost a potíže s přiřazováním priorit jednotlivým úkolům, neumí odlišit podstatné od nedůležitého. Snaží se proto o komplexní přístup, který by zachytil vše, což ve výsledku způsobuje nepřehlednou, chaotickou výuku, s množstvím nadbytečných informací. Anarchistický styl je typický pro učitele s velkým množstvím nediferencovaných cílů, kteří problémy řeší náhodně, dezorganizovaně nesystematicky. Jsou zbrklí, nebo naopak extrémně váhaví a přemýšliví.

5. Edukační styl dle M. C. Opdenakkera a Van Dammea (2006)

Rozdělení edukačních stylů dle těchto autorů spočívá v rozlišení toho, zda se učitel zaměřuje na obsah nebo na žáka.

Obsahový edukační styl, neboli také “tradiční” styl, učitele klade důraz na obsah výuky, kognitivní rozvoj a dodržování disciplíny.

Oproti tomu styl zaměřený na žáka upřednostňuje zapojování žáků do diskuze, hledání inovativních způsobů řešení problémů a vzájemnou komunikaci.

6. Edukační styly dle Carol Evansové

Carol Evansová se v rozdělení edukačních stylů zaměřila na osobitý styl chování učitele a způsob přenosu informací mezi učitelem a žáky. Nedílnou součástí edukačního stylu je také tzv. filozofie učení, zahrnující učitelovy postoje, hodnoty o osobní zkušenost.

Evansová, vycházející z Jarvise , klasifikovala didaktický styl založený na výkladu, z něhož si žáci dělají poznámky; Sokratovský styl, je hodina vedena formou otázek a odpovědí a facilitační styl, při kterém učitel nepřipravuje ani výklad ani otázky, zaměřuje se pouze na připravené prostředí, ve kterém vyučování probíhá.

DOTAZNÍK VYUČOVACÍCH STYLŮ DLE CAROL EVANSOVÉ

Carol Evansová je rovněž autorkou sebeposuzovacího dotazníku TSQ (Teaching Style Questionnaire), skládajícího se ze 34 tvrzení. Odpovědi se zaznamenávají na Likertově škále o pěti stupních, výsledkem je pak zjištění, zda je vyučovací styl učitele holistický či analytický.

Je-li hodnota skóre dosaženého v tomto dotazníku nižší, ukazuje na holistický přístup učitele, naopak vyšší skóre je známkou přístupu analytického. Holistický styl se vyznačuje vstřícností, menší formálností a přátelským přístupem učitele, pro něhož jsou důležité celkové aspekty výuky, učební proces a práci v týmu. Analytický učitel je spíše formální učitel, jehož výuka je strukturovaná, přehledná a direktivní, to vše na úkor přístupu ke studentům, který je neosobní a zaměřený nikoliv na tým, ale na jednotlivce.

Poznámka: Výzkumy učebních stylů probíhají i nadále, poměrně aktuální jsou výzkumy autorů Trigwelové a Prossera probíhající ve Skotsku a v Austrálii, při nichž zjišťují přístup vysokoškolských učitelů k vyučování za využití dotazníku ATI (Approaches to Teaching Inventory).

Odkazy

Doporučená literatura

Průcha, J. (2020). Psychologie učení: teoretické a výzkumné poznatky pro edukační praxi. Grada.

Hendrick, C., & Macpherson, R. (2019). Co funguje ve třídě?: most mezi výzkumem a praxí (přeložil Pavla LE ROCH). Euromedia Group.

Ginnis, P. (2019). Efektivní výukové nástroje pro učitele: strategie pro zvýšení úspěšnosti každého žáka = The teacher's toolkit : raise classroom achievement with strategies for every learner. Euromedia Group.

Wiliam, D., & Leahy, S. ([2016]). Zavádění formativního hodnocení: praktické techniky pro základní a střední školy (Druhé revidované vydání). ve spolupráci s nakladatelstvím Martina Romana a projektem Čtení pomáhá vydala EDUkační LABoratoř.

Klíčová slova

edukační styly, vyučovací styly, pedagogická a školní psychologie, typologie edukačních stylů, učitel, osobnost učitele