Kojenecké období

• 2. až 12. měsíc
• velmi rychlý rozvoj a výrazné změny
• je to kontinuum už od prenatálu
• váha vzroste 3x (12. měsíc = trojnásobek porodní váhy)
• 70. léta jiný pohled na vývoj dítěte – vzájemně si vyjít vstříc (matka × dítě) → ale má to být tak, že prvních 6. týdnů vyjít dítěti vstříc, a pak už to ritualizovat a držet pravidelnost (i dítě by mělo zažít hlad a dyskomfort)
• tělo se prodlouží o 20 cm, rozvoj kůže (pokožky), trupu, končetin
• ubývá spánku – redukce na 14 hodin (většinou cyklus 12 + 2 hodiny denně)
• potřeba dítěte, aby rodiče ritualizovali denní cyklus (pak je v 6. měsíci schopno rozpoznat noc a den)
• dítě učí ovládat své tělo → lokomoce ve vzpřímeném postoji, záměrně věc uchytí a pustí (důležitý moment kolem 12. měsíce – předtím neuměl chtěně věc upustit)
• rozvoj psychické kapacity → stále přijímá a zpracovává podněty, pořád se jedná o latentní observační učení, podnětů by nemělo být přemíru
• myšlení se rozvíjí vazbou příčina – následek

Výzkumníci, kteří přispěli ke studiu kojeneckého období

Čeští

Hanuš Papoušek

Hanuš Papoušek byl významný český pediatr a vývojový psycholog oceněný za svůj výzkum a jeho přínosy Americkou psychologickou asociací. Významná je jeho koncepce intuitivního rodičovství, adaptivní funkce objevující se u pečujících osob. Intuitivní rodičovství spočívá v naladění se na dítě a nevědomém uzpůsobení vlastního chování tak, aby bylo dítěti přístupnější a vzbuzovalo v něm pocity bezpečí (typicky například používání citoslovcí, krátkých vět, změna tónu hlasu,…). Přestože emigroval, hrdě se hlásil k počátkům kariéry v Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze.

Jaroslav Koch

Jaroslav Koch byl další významnou osobností české psychologie zabývající se zejména vývojem dítěte v prvním roce života pracující v Ústavu pro péči o matku a dítě. Jeho teorie založená na „výchově pohybem“ spočívala v zapojení různých pohybových aktivit do hry již s dítětem kojeneckého věku. Podle Kocha jsou miminka díky pohybu spokojenější, a tím pádem i lépe prospívají. Na základě svých výzkumů vytvořil tzv. Pražský program cvičení s dětmi (PEKiP), který se v jistých úpravách dodnes používá.

Václav Vojta

Václav Vojta byl původem český lékař, který v roce 1968 emigroval do Německa, a který světově proslul svým objevem reflexní lokomoce, známé jako Vojtova metoda. Metoda pracuje s celou řadou cvičebních technik, které mají za úkol aktivovat vrozené pohybové vzorce. Původně byla metoda vytvořena pro léčbu dětí s dětskou mozkovou obrnou, nyní má však mnohem širší využití.

Zdeněk Matějček

Zdeněk Matějček byl jedním z předních českých a celosvětově uznávaných psychologů. Věnoval se výzkumu dyslexie, psychické deprivace, náhradní rodinné péče, nechtěných dětí i rodičovství obecně. Svými výzkumy významně přispěl ke zlepšení úrovně ústavní péče. V rámci své klinické praxe vyšetřil přes 35 000 dětí. Sám je autorem projektivních testů – kresby rodiny a kresby začarované rodiny. Spolu s Josefem Langmeierem napsal knihu Psychická deprivace v dětství a později také natočil film Děti bez lásky.

Josef Langmeier

Josef Langmeier patřil k nejvýznamnějším představitelům české psychologie. Je autorem řady významných publikací a odborníkem na vývojovou psychologii. Byl dlouhodobým spolupracovníkem Zdeňka Matějčka, se kterým pracoval zejména na výzkumech v oblasti psychické deprivace.

Jarmila Koluchová

Jarmila Koluchová je česká psycholožka zaměřující se zejména na pomoc pěstounským rodinám. Značnou část své profesní kariéry také spolupracovala s profesorem Matějčkem.

Světoví

Heinz Friedrich Rudolf Prechtl

Heinz Prechtl byl rakouským lékařem patřícím mezi zakladatele lékařské disciplíny vývojové neurologie. Prechtl rozlišil 5 behaviorálních stavů novorozence, které jsou charakteristické přítomností či nepřítomností konkrétních fyziologických a behaviorálních projevů. Velmi významná je zejména jeho diagnostická metoda pro vyšetření nezralého nervového systému – General Movements. Metoda spočívá v pozorování videonahrávky spontánní motoriky bdělého dítěte a zachycování projevů, které jsou pro daný věk typické. Tzv. „general movements“ se objevují přibližně od 9. gestačního týdne do zhruba 6. měsíce po narození dítěte. Přínos této metody spočívá zejména ve spolehlivém a časném odhalení dětské mozkové obrny.

Thomas Berry Brazelton

Thomas Brazelton byl americký pediatr a autor Brazeltonovy neonatální škály (NBAS) dodnes používané pro vyšetřování novorozenců a kojenců do věku 2 měsíců. V rámci škály jsou 4 hodnocené oblasti, mezi které patří interakční chování, motorické funkce a behaviorální a fyziologická stabilita. Vyšetření má být prováděno během klidného bdělého stavu za přítomnosti pečující osoby. Klidné bdění Brazelton popisuje v rámci vlastní teorie jako jeden ze 6 neurobehaviorálních stavů novorozence. V souvislosti s vyšetřením hovořil také o pojmu synchronní komunikace. Tu popisuje jako přirozenou zvýšenou citlivost matky na informace od dítěte a naopak. V některých případech (je-li matka pro mateřství nezralá, je-li závislá, dítě nechtěné, …) se synchronní komunikace nerozvine, což má na vývoj dítěte negativní dopady (spánkové poruchy, poruchy příjmu potravy,…).

Arnold Gesell

Arnold Gesell byl americký pediatr a klinický psycholog, který se jako jeden z prvních systematicky zabýval vývojem kojenců. Mezi jeho hlavní přínosy patří tzv. „Gesellova maturační teorie“ popisující 5 vývojových zákonitostí odvozených z kojenecké motoriky. Gesell svou teorii vztahuje primárně ke zrání nervového systému – ve chvíli, kdy nervový systém dostatečně dozraje, je dítě schopno zvládat náročnější úkoly. Každé dítě má vlastní tempo vývoje, všechny ale prochází stejnými fázemi a ve stejném pořadí.

Charlotte Bühlerová

Charlotte Bühlerová, původem rakouská psycholožka, která později emigrovala do USA, byla jednou z prvních, kdo se věnoval studiu celého vývoje člověka a ne pouze dětství a dospívání. Je také jedním ze zakladatelů Vídeňského psychologického ústavu – jednoho z nejvýznamnějších výzkumných středisek dětské psychologie. Zabývala se raným vývojem za různých sociálních a výchovných podmínek, deprivací u dětí v ústavní péči a rovněž přispěla k vývoji diagnostických metod. Vytvořila revidovanou verzi Testu světa (Welt-testu) a je spoluautorkou Kleinkindertestu posuzujícího vývojovou úroveň dětí od narození do 6 let věku.

Vývojové teorie s ohledem na kojenecké období

         Teorie kognitivního vývoje – Jean Piaget (1896-1980)

Jean Piaget byl švýcarský psycholog zabývající se otázkami kognitivního vývoje u dětí. V rámci své teorie hovoří o dvou protichůdných procesech, jež člověka dávají do interakce s prostředím. Těmito procesy jsou akomodace, kdy se člověk přizpůsobuje prostředí (mění své chování) a asimilace, kdy jedinec mění a uzpůsobuje prostředí podle svých přání a potřeb. Přijímání stimulů a reagování na ně vnímá Jung jako zásadní pro posun na vyšší vývojový stupeň. Ve své teorii rozlišuje 4 základní stupně – stadium senzomotorické, předoperační, konkrétních operací a formálních operací. Kojeneckému období zde odpovídá stadium senzomotorické.

Stadium senzomotorické inteligence

Stadium senzomotorické inteligence se dále dělí do 6 substadií, avšak v rámci vymezení kojeneckého věku jsou relevantní pouze první 4 z nich.

Jak vyplývá již z názvu tohoto stadia, děti v tomto období získávají informace o sobě a okolí pomocí senzorických a motorických procesů. Vývoj v tomto období je tak významně ovlivněn kvalitou smyslů při narození a jakékoli poškození má následně vliv na rychlost a kvalitu dalšího vývoje. Neméně důležitá je ale i míra stimulace a její vhodnost vzhledem k věku přicházející ze strany pečujících osob.

Substadium reflexní aktivity odpovídá prvnímu měsíci života, kdy se dítě akomoduje na nové prostředí. Jak již název období napovídá, v tomto období převládá jednoduchá reflexní aktivita – sací, úchopový a další pudové reflexy. Používá vlastní vrozená schémata, která akomoduje na schémata nová, např. podle vrozeného schématu prsní bradavky se akomoduje na nové schéma dudlíku či lahve.

Substadium primárních cirkulárních (kruhových) reakcí nastává mezi 1. a 4. měsícem . Dítě se postupně učí koordinovat zrak a hmat, což vede k novým formám chování. Je zaujaté vlastním tělem, s nímž dělá náhodné a neplánované pohyby nohou a rukou. Objeví-li nějakou činnost, která ho zaujme, začne ji opakovat a zdokonalovat. Příkladem může být cucání prstů či hraní si s rukama před obličejem.

Substadium sekundárních cirkulárních reakcí navazuje na primární a objevují se nejčastěji mezi 4. a 8. měsícem života. Ani v tomto období není činnost záměrná a dítě není schopno odhadnout, k čemu jeho počínání povede. Pozornost však již není zaměřená pouze na vlastní tělo, ale přesměrovává se i na vnější podněty. Stejně jako v předchozím období, narazí-li dítě na nějakou činnost, která ho zaujme, začne ji opakovat (chrastění chrastítkem, mačkání věcí, apod.). V tomto věku také, podle Piageta, nechápe stálost objektů, tudíž pokud například schováme hračku, přestává pro něj existovat.

Substadium koordinace sekundárních schémat přichází mezi 8. a 12. měsícem. V tomto období jsou činnosti poprvé prováděné s konkrétním záměrem a přestávají být náhodné. Dítě tedy nejprve ví, že něco chce a poté provede kroky k realizaci (například vidí hračku, chce ji uchopit a poté tak provede). Snaží se koordinovat schémata naučená v předchozích 3 obdobích. Zároveň již chápe stálost objektu, tedy že objekt nepřestává existovat pouhým schováním, a percepční konstanty, tedy neměnnost tvaru, barvy a velikosti. Na této úrovni se již začíná hovořit o skutečné inteligenci.

Teorie psychosexuálního vývoje – Sigmund Freud (1856-1939)

Sigmund Freud byl významným česko-rakouským lékařem a psychologem, proslulým zejména pro položení základů psychoanalýzy. Neoddiskutovatelný přínos pro vývojovou psychologii má zejména jeho upozorňování na obrovský význam dětství v životě člověka. Během svého života přišel s celou řadou teorií a klinických metod. Freud se domníval, že psychický vývoj končí kolem 15. roku života, jeho teorie psychosexuálního vývoje se proto zaměřuje pouze na dětství a dospívání. Vývoj v tomto období člení do 5 stádií (orální, anální, falické, období latence a genitální) pojmenovaných podle erotogenní zóny, v níž dochází k uspokojování sexuálních pudů a z níž v daném stadiu vývoje přichází největší slast – tedy místo sloužící jako zdroj libida. V každém stadiu dítě čelí konfliktům pudů a vědomých aktivit mysli. Není-li sexuální pud sycen, nebo je-li sycen až příliš, může dojít k ustrnutí či fixaci na dané období. Kojeneckému období odpovídá první – orální stadium.

Orální stadium psychosexuálního vývoje odpovídá prvnímu roku života. V tomto období jsou zdrojem slasti ústa. Dítě pomocí úst poznává svět, přijímá jimi potravu a udržuje intimní kontakt s matkou. Toto stadium se dále dělí na 2 fáze – první, orálně-sací, kdy dítě nachází uspokojení právě v přijímání potravy sáním matčina prsu či cumláním vlastních prstů a okolních předmětů, a druhou, orálně-agresivní, která se pojí s růstem prvních zubů, kousáním a odstavením od sání z prsu. Ve druhé fázi se objevuje kromě sexuálního pudu také pud destruktivní a to v podobě kousání, v němž dítě pokračuje, přestože mu působí bolest.

Pakliže nedojde k úspěšnému vyřešení jedné ze dvou fází orálního stadia, dojde k ustrnutí člověka v některém z nich. O takovém člověku pak hovoříme jako o člověku orálního charakteru, který se projevuje velkou rozpolceností, závislostí na druhých a netrpělivostí. Často se u těchto lidí v náročných situacích objevuje orální stimulace v podobě kousání tužky, cucání prstů, zahánění smutku jídlem a podobně.

Teorie psychosociálního vývoje – Erik H. Erikson (1902-1994)

Erik Erikson byl německý neopsychoanalytik proslulý svou koncepcí periodizace vývoje lidské psychiky, jež popsal ve své knize 8 věků člověka. V rámci své teorie popisoval jednotlivá stadia jako psychosociální konflikty, jež je třeba si uvnitř sebe vyřešit. V případě, že je konflikt úspěšně vyřešen, osvojí si dotyčný vlastnost Eriksonem nazývanou jako ctnost a následně čelí konfliktu další vývojové fáze. V opačném případě dochází k ustrnutí v aktuálním vývojovém stadiu, což se negativně odráží v životě dotčeného člověka. Kojeneckému období odpovídá v Eriksonově koncepci konflikt základní důvěry a nedůvěry.

Důvěra × nedůvěra je prvním vývojovým stadiem dle Eriksona a konflikt prvního roku života. Toto období je klíčové pro to, jaký pohled na svět si dítě odnese do svého života. Jde o období vzniku základní důvěry v sebe a okolí. Pakliže důvěra nevzniká, dítě prožívá pocity nejistoty a má problém orientovat se v lidech a v okolí. Zásadní vliv na úspěšné vyřešení konfliktu má pečující osoba a čitelnost jejího chování pro dítě, její citlivost vůči potřebám dítěte a celkově kvalita péče zahrnující zralost, stabilitu, ale i chtěnost dítěte. V případě úspěšného vyřešení konfliktu si dítě osvojuje ctnost naděje, kterou Erikson považuje jako klíčovou pro přežití dítěte.

Teorie socioemocionálního vývoje  - Margaret Mahlerová (1897-1985)

Margaret Mahlerová byla americká pediatrička a psychoanalytička známá zejména svou teorií socioemocionálního vývoje. Jako cíl socioemocionálního vývoje vnímá separaci, tedy oddělení se od matky, a individuaci, tedy vznik nového unikátního jedince. Tato vývojová teorie popisuje vývoj pouze do 4 let věku. Jakmile se již dítě oddělí od matky a začne samo sebe vnímat jako osobnost, je tento vývojový úkol podle Mahlerové dokončený. Teorie je rozdělená do 3 fází – autistické, normální symbiotické a separačně-individuační. Poslední jmenovaná se dále dělí na 4 subfáze, z nichž jsou však pro kojenecké období relevantní pouze první 2 z nich.

Normální symbiotická fáze odpovídá období mezi 2. a 4. měsícem života dítěte. Je pro ni typický pocit splynutí dítěte s matkou v jednu bytost. Sebe a matku zkrátka dítě vnímá jako nerozdělitelný celek, který dokáže rozlišit od dalšího okolí. Nepostrádá matku v případě, že není nablízku, ale pouze v případě neuspokojení vlastních potřeb. Nechává-li matka dítě dlouho plakat a nenaplňuje-li jeho potřeby, dochází k infantilní symbiotické psychóze, kdy si dítě uvědomí, že matka není jeho součástí v době, kdy na to není připraveno.

Separačně-individuační fáze je období mezi 4. měsícem a 4. rokem života. Jak bylo již zmíněno výše, tato fáze je rozdělena do dalších 4 subfází – diferenciační a praktikující, které se vztahují ke kojeneckému věku, a dále znovusbližovací a separačně-individuační, které přicházejí později.

Diferenciační subfáze trvá přibližně od 4. do 10. měsíce života dítěte. Jde o období, kdy dítě bezpečně odlišuje matku od ostatních lidí a začíná diferencovat mezi lidmi, rozlišuje známé od neznámých. Koncem tohoto období se také objevuje separační úzkost, tedy úzkost z odloučení od matky. Objevuje se tehdy, když si dítě začne uvědomovat, že s matkou nejsou jedna bytost. Na úzkost z tohoto zjištění dítě reaguje úzkostlivým lpěním na neustálé fyzické blízkosti matky. Ve stejném období dítě také začíná mít strach z neznámých lidí a situací, což je však důležitým ukazatelem normálního vývoje.

Praktikující subfáze probíhá mezi 10. a 16. měsícem. Typická je obdobím tzv. „elastického pouta“, kdy má dítě tendenci se fyzicky vzdalovat od matky a prozkoumávat okolí, a následně se vracet zpět k matce, aby se ujistilo, že jejich vztah je stále stejný a že zde má stále svou jistotu. Někdy dítě dokonce zkouší utíkat a čeká, že bude chyceno, čímž opět testuje pevnost pouta. Pokud se vzdálí od matky příliš, reaguje strnulostí či pláčem.

Teorie attachmentu – John Bowlby (1907-1990) & Mary Ainsworthová (1913-1999)

John Bowlby byl britský psychoanalytik, který za jednu ze základních potřeb člověka považoval vytvoření bezpečné citové vazby se svým pečovatelem. Bowlby rozlišuje 4 fáze utváření primární vazby (připoutání, attachmentu), jeho spolupracovnice Mary Ainsworthová pak popsala 4 typy vazby popsané níže, zjišťované pomocí tzv. „strange situation“.

Fáze utváření primární vazby:

1. fáze trvající od narození do zhruba 12. týdne života, kdy dítě reaguje na všechny osoby stejným způsobem, bez jejich rozlišování (utišení pláče, úsměvy, natahování rukou, chytání prstů a věcí).
2. fáze může trvat až do 6 měsíců věku. Dítě v této fázi se chová velmi podobně jako v první, ale s výraznějšími a někdy i zcela odlišnými reakcemi na matku, na rozdíl od jiných osob.
3. fáze končí až ve věku kolem 3 let. V této fázi dítě udržuje a rozvíjí pouto s matkou (případně jinou vybranou osobou). S postupným rozvojem motorických schopností dítěte je specifičnost chování vůči vybrané osobě stále výraznější (od původního natahování ručiček, přes snahu pohybovat se směrem k dané osobě až po šplhání do náruče).
4. fáze je poslední fází trvající od 3 let až do konce dětství. Je fází, v níž je již vztah utvořen a jedná se o partnerství mezi pečující osobou a dítětem.

Typy vazby:

Bezpečná vazba je typ vazby, kdy dítě vnímá matku jako osobu, v jejíž přítomnosti je zvídavé, protože přítomnost matky přináší pocit bezpečí a jistoty. V době její nepřítomnosti pociťuje úzkost a při návratu matky ihned navazuje kontakt a běží k ní.

Úzkostná vazba je vazba, kdy je dítě k matce připoutáno, ale neobjevuje se u něj přirozená zvídavost vůči novému. Namísto toho má z nových věcí a situací strach, při sebemenším náznaku separace od matky prožívá silnou úzkost či zlost, že jej chtěla opustit. Obecně se tento typ vazby projevuje velkým lpěním dítěte na matce.

Úzkostně vyhýbavá vazba je ta, kde mezi matkou a dítětem nedošlo k jejímu plnému rozvinutí a dítě k ní není skutečně připoutáno. Tento typ vazby se projevuje nezávislostí na matce, někdy i vyhýbání se její přítomnosti. Když matka odejde, dítě s úzkostně vyhýbavou vazbou její odchod sotva zaznamená, jelikož ji bere jako kohokoli jiného – nedošlo ve druhé fázi k vytvoření specifických reakcí na její osobu.

Nejistá či ambivalentní se rozvine tehdy, když ze strany matky nepřichází dostatečné množství láskyplných projevů a kdy dítě nemá dostatek jistoty a pocitů bezpečí. Chování vůči matce je pak ambivalentní. Střídá se snaha o blízký tělesný kontakt a zároveň odmítavé projevy vůči jakékoli interakci.

Teorie raných sociálních vztahů – René Spitz (1887-1974)

René Spitz byl rakouským, později americkým, psychoanalytikem známým pro své výzkumy dlouhodobě hospitalizovaných dětí, hospitalismu a negativního vlivu odloučení dítěte od matky. Absence matky v raném věku delší než 3 měsíce může vést k tzv. anaklitické depresi projevující se apatií a stažením se do sebe. Zavedl pojem cirkulární interakce spočívající v reciprocitě mezi matkou a dítětem. Je autorem vývojové teorie založené na rané interakci mezi matkou a dítětem, v níž rozlišuje 3 vývojová období – preobjektální, předběžného objektu a objektivních vztahů.

Vývojová období v rámci rané interakce matka-dítě:

Stadium preobjektální trvá od narození do 3 měsíců věku. Dítě v tomto období získává podněty především z vnitřního prostředí a zkušenosti, že osoby z okolí, a to především matka, reagují jinak než ostatní objekty. Rozlišuje tedy živé a neživé objekty.

Stadium předběžného objektu nastává mezi 3. a 6. měsícem. Pro toto období je typický úsměv jako reakce na lidskou tvář. Dítě také začíná reagovat na vnější stimuly a začíná si uvědomění výsadní pozici matky, kterou bezpečně odlišuje od ostatních osob.

Stadium specifického objektu přichází kolem 6. měsíce. V tomto období dítě rozlišuje známé a neznámé lidi a rozdílně na ně reaguje. Objevuje se strach z cizích lidí a situací, kdy dítě vyhledává blízkost matky – specifického objektu přinášejícího pocit bezpečí. Jde zároveň o období, kdy se objevuje separační úzkost. Postupné oddalování se od matky je však nezbytné pro další pokroky dítěte. S úzkostnými pocity s odloučení se podle Spitze dítě vyrovnává za pomoci náhradních předmětů, například plyšových hraček, či představ matky ve vlastní mysli.

---

Externí nepublikované zdroje

Ke zpracování poznámek byly uplatněny také poznámky z přednášek prof. PhDr. Lenky Šulové, CSc., získané v rámci kurzu Vývojová psychologie vyučovaného na Katedře psychologie FF UK.