Psychologie metafory

Metafora (ze starořeckého μεταφορά – „přenesení“) je jazykový prostředek, pomocí kterého převádíme význam jednoho objektu na jiný na základě jejich vnější podobnosti. Předkládáme tak obrazovou představu o určitém objektu pomocí připodobnění k jinému, vytvořením určité analogie. Tím můžeme v promluvě usnadnit i prohloubit pochopení, rozvinout představivost či oživit promluvu vytvořením neočekávaných asociací. Jedná se o významný prvek v poezii, avšak metafory užíváme i v běžném jazyce. Příkladem takového užití je např. sousloví „podzim života“, které je metaforickým označením stáří.

Metafora je využívána i v jazyce vědeckém, obzvláště u nových či abstraktních témat, kde umožňuje abstraktní pojmy připodobnit k lépe uchopitelným smyslovým skutečnostem a tím usnadnit porozumění (např. metoda CRISPR je metaforicky popisována jako molekulární nůžky pro editaci genů). Jako metaforu lze chápat i veškeré vědecké vytváření modelů reality. Humanitní vědy, včetně psychologie, jsou pak z velké části metaforické, jelikož zkoumají oblast nepřístupnou přímo našim smyslům. Například pojem paměť vysvětlujeme metaforicky jako skladiště s omezeným prostorem. (přednášky Daniela Hellera dle Vladimíra Kebzy)

Metaforu je také možné chápat jako zkrácené přirovnání, přičemž v metafoře se na rozdíl od přirovnání podobnost mezi objekty nevyjadřuje explicitně (např. přirovnání „Petr je rychlý jako vítr“ vs. metafora „Petr je vítr“). Podobnosti, na základě kterých je metafora vytvořena, mohou být různého druhu – podobnost tvaru (např. perla rosy), funkce (např. hlava rodiny), množství (např. moře problémů), umístění (např. čelo postele) či vlastnosti (např. sametový hlas). Metafora je někdy obtížně odlišitelná od symbolu či alegorie, někdy je chápána jako nadřazený pojem či synonymum. Od metafory pak odlišujeme metonymii, která je přenesením významu na základě vnitřní podobnosti (např. vypít sklenici místo vypít vodu ve sklenici).

Druhy a pojetí metafory

Mezi hlavní druhy pojetí metafory patří teorie substituční, komparační a interakční. V substitučním pojetí metafora slouží jako náhrada doslovného významu. V tomto pojetí je metafora přímo převoditelná na doslovný výraz (např. „Patrik je lev“ by bylo převoditelné na „Patrik je statečný“). V komparačním pojetí metafora konstatuje podobnost mezi objekty, funguje jako přirovnání. Tím dochází opět pouze k přímému nahrazení doslovného významu (např. „Patrik je jako lev“). Metaforické vyjádření tak v těchto případech funguje spíše jako synonymum pro vyjádření doslovné.

Obě zmíněná pojetí kritizuje americký filosof Max Black, který navázal na poznatky Ivora A. Richardse a představil interakční teorii metafory. Dle Blacka v metafoře dochází k transformaci doslovného významu, nejde o pouhou přímočarou náhradu doslovného významu metaforou. Zároveň dle něj metaforický význam přesahuje význam doslovný, nejde tedy metaforické vyjádření shrnout pouze jako seznam podobností. V interakční teorii Black reflektuje, že někdy metafora není vytvářena na základě apriorní podobnosti mezi objekty, ale naopak tato podobnost je spíše výsledkem utvořené metafory. Black hovoří o tom, že v rámci metafory vstupují do interakce dvě rozdílné myšlenky či představy, které se vzájemně ovlivňují a dávají tak vzniknout novým významům. Dochází tak k posunu významu obou objektů. Například v metafoře „člověk je vlk“ se na člověka promítají vlastnosti patřící vlkovi, přičemž jde pouze o určitý výběr vlastností, které mluvčí člověku připisuje. U objektu vlka pak také dochází k posunu významu, kdy vlk se zase svými vybranými vlastnostmi přibližuje člověku. Tato interakce a posun významu se odehrává v myslích řečníka a posluchače, kteří vybírají a aplikují významy na dané objekty. Díky metafoře můžeme vnímat aspekty skutečnosti, kterých si jinak nejsme vědomi.

Podobnost vnímá Black jako podstatnou součást metafory, jelikož každá metafora zprostředkovává nějakou analogii mezi objekty, implikuje srovnání. Někdy je však pomocí metafory vytvořena podobnost, která by byla jiným způsobem těžko zachytitelná. V metafoře jde tedy o objevování i tvoření podobnosti. Dle Blacka se tak jedná o kreativní a aktivní proces na straně mluvčího i příjemce, který metaforu pomocí své vlastní invence dekóduje. Tímto kreativním procesem a kognitivní aktivitou se také metafora odlišuje od pouhého přirovnání. Čím méně je v metafoře zapotřebí této aktivity a tvořivosti, tím je dle Blacka metafora slabší, snadněji nahraditelná doslovným výrokem a tedy také zbytečnější.

Americký filosof John R. Searl kritizuje Blackovu interakční teorii metafory. Tvrdí, že v metaforickém výroku nemusí být vždy přítomny metaforické i doslovné výrazy, mezi kterými by mohlo docházet k interakci a k významovému posunu, a že mezi čistě metaforickými výrazy interakce nedává smysl. Odmítá také pojetí metafory založené na podobnosti a říká, že existují i metaforické výroky, které nemohou být srovnány s žádným objektem, a přesto jsou pravdivé (dle Searla např. „čas letí“, „hodiny utíkají“). Dále argumentuje tím, že i když se podobnost užitá v rámci nějaké metafory ukáže jako nepravdivá, výrok zůstává pravdivý, jelikož daný objekt slouží pouze jako nositel významu. Například když řekneme, že Richard je gorila a budeme tím myslet, že je zuřivý, agresivní a násilný, ale výzkumníci zjistí, že gorily jsou ve skutečnosti plaché a citlivé, pravdivost našeho výroku to nijak neovlivní, protože se týká Richarda, nikoli goril, které jsou jen nositelem připsaného významu.

Searl kritizuje také srovnávací teorii metafory, jelikož dle něj není možné metaforický výraz vždy srovnat s doslovným objektem, převést ho na přirovnání v doslovném významu. Takové srovnání má neurčité podmínky, jelikož vybíráme z objektu pouze určité vlastnosti, které často ani nejsou srovnatelné, jelikož metaforický a doslovný výrok má odlišné podmínky pravdivosti. Například ve výroku „člověk je vlk“ jde pouze o vybrané vlastnosti vlka, které převádíme na člověka, a i tak tyto vlastnosti nejsou doslovně zcela totožné či srovnatelné. Nevíme také, jaké podobnosti měl řečník v metafoře na mysli. Nakonec připisování pravdivosti či nepravdivosti metaforickým výrokům zase odmítá Black, jelikož metafory nejsou verifikovatelné (a přesto dle něj mají hodnotu).

Black i Searl se shodují na tom, že metaforu není možné zcela přímo převést na doslovné přirovnání, s doslovným významem. Například u výroku „Terry je kus ledu“ nelze bez další specifikace říci, že Terry je jako kus ledu, protože led jako takový není např. bezcitný. Jde zde o asociaci mezi chladností a bezcitností, která se v dané kultuře postupně zažila, avšak není zde doslovná podobnost. Také se shodují, že nelze určit jasné kritérium pro odlišení metaforického a doslovného výroku, Black hovoří o tom, že každý výrok je částečně doslovný a částečně metaforický, jen v různém poměru.

Lidé často metaforu chápou jako okrajový prvek jazyka, který slouží jen k ozvláštnění mluvy či textu. V moderních pojetích metafory se však klade důraz na to, že metafora není jen jazykovým ozvláštněním, nýbrž důležitým prvkem pro zkoumání významu a zásadním prostředkem veškeré mezilidské komunikace a myšlení. Jedni z hlavních představitelů tohoto pojetí jsou Lakoff a Johnson, jejichž teorie bude představena dále. Tito autoři popisují tři druhy metafor: strukturní, orientační a ontologické.

Strukturní metafora dle Lakoffa a Johnsona strukturuje náš každodenní život a naše jednání, v rámci strukturní metafory je jeden pojem metaforicky strukturován na základě druhého pojmu. Například metafora „čas jsou peníze“ souvisí s tím, jak o čase přemýšlíme, hovoříme a jak s ním zacházíme (např. výroky „plýtvat časem“, „ušetřit čas“, „věnovat svůj čas někomu“, „naložit s časem“). Tento přístup k času je typický pro moderní západní kulturu, kde s časem zacházíme jako s cenným zbožím, jako s omezeným zdrojem. Existují ale kultury (především některé přírodní národy), které k času takto nepřistupují.

Orientační metafora organizuje celý systém pojmů vůči sobě navzájem, přičemž většinou souvisí s orientací v prostoru (např. nahoře/dole, vpředu/vzadu, hluboký/mělký). Takto například štěstí orientujeme směrem nahoru, od čehož se opět odvíjí mnoho výroků (např. „nálada se mi zvedla“, „mám povznesenou náladu“ a naopak „cítím se skleslý“, „jsem na dně“). Tyto metafory vznikají na základě naší fyzické a kulturní zkušenosti, v různých kulturách se tedy mohou lišit. Například u zmíněného metaforického popisu štěstí mohla metafora vzniknout na základě toho, že když je člověk šťastný, má vzpřímený postoj, a naopak když je smutný, je spíše fyzicky pokleslý, schoulený.

Ontologické metafory jsou založené na zkušenosti s různými fyzikálními objekty a látkami přesahující pouhou orientaci. Pomocí těchto metafor pohlížíme na události, činnosti či myšlenky jako na entity či substance. Příkladem může být vyjádření „bude potřeba velké množství trpělivosti“ či „moje hlava dnes nefunguje“. Také sem spadá chápání některých jevů pomocí metafory nádoby, která má určité hranice – např. „být ponořen do úkolu“, „být v rozpacích“. Dále do této kategorie metafor Lakoff a Johnson zahrnují také personifikaci, kdy o objektech hovoříme jako o živých bytostech (např. „inflace zaútočila“).

Externí nepublikované zdroje

Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek doc. PhDr. MUDr. Mgr. Radvana Bahbouha, Ph.D., získané v rámci kurzu Psychologie osobnosti vyučovaného na Katedře psychologie (KPS) FF UK. Dále byla použita prezentace z přednášek Daniela Hellera dle Vladimíra Kebzy z kurzu Psychologie osobnosti vyučovaného v předchozích letech na Katedře psychologie FF UK.

Odkazy

Klíčová slova

metafora, psycholingvistika