Teorie pole

Teorie pole má základy ve fyzice, kde její kořeny položili významní vědci jako např. Michael Faraday či James Clerk Maxwell. Hlavní myšlenkou bylo, že pokud je známa hmota, rychlost, směr a místo můžeme předpovídat, jak se daná hmota bude chovat, když se dostane do interakce s hmotou jinou. Pokud tuto hmotu pozorujeme, jak se chová v určitém prostředí, můžeme poté usuzovat na vlastnosti daného pole. Tyto fyzikální poznatky byly převedeny do sociálního prostředí tvarovými psychology, zejména Kurtem Lewinem.

Lewin zdůrazňoval, že pokud se má psychologie stát řádnou vědní disciplínou bylo by vhodné, kdyby se determinanty chování daly znázornit v matematických termínech.

Pro Lewinovu psychologii je charakteristický psychologický přístup. Tvrdil, že psychologické fenomény by měly být vysvětlovány psychologickými pojmy, avšak ve své teorii se drží fyzikální terminologie. Interakce mezi jedincem a prostředím se odehrává prostřednictvím jedincova chování. Aby bylo možné odvozovat psychologické zákonitosti, je nutné se zaměřit na jednotlivé psychologické procesy, zejména na jejich vnímání. Je důležité pozorovat chování samo o sobě, ne jeho důsledky. Byl si vědom toho, že vědu nelze postavit na intuici, je nutné jí postavit na pozorovatelných faktech. Jeho přístupu, kdy je chování člověka ovlivněno jeho psychologickými charakteristikami a zároveň i prostředím, dal Lewin název psychologická ekologie.

Lewinovu teorii pole je možné znázornit jednoduchým vzorcem:

B = f (P, E )

Kde "B" představuje chování, "P" značí osobnost a "E" představuje psychologické okolí. Chování je tedy funkcí osobnosti a prostředí. Psychologové nepředpokládali, že chování determinují osobnost a prostředí současně. Předpokládali, že osobnost jedince dominuje veškerému dění.