ATRIBUCE

Atribuce, nebo také kauzální atribuce, je sociálně-psychologický pojem. Je to proces přisuzování jedné či více příčin vlastnímu chování a chování jiných lidí. Jako speciální případ atribuce je někdy vydělována sebepercepce (Bem, 1967). Atribuci jako způsob subjektivního vytváření spojitostí mezi příčinou a následkem chování popisuje teorie sociální atribuce.

Proces atribuce

Atribuci předcházejí dva kroky: percepce činu a hodnocení záměru činu. Pozornost pozorovatele při percepci činu je ovlivněna motivačními, kognitivními a podnětovými faktory. Atribuce samotná je kognitivní proces založený na myšlenkových zkratkách a neúplných informacích a je silně ovlivněna předpojatostí pozorovatele (Monson & Snyder, 1977, Hansen, 1980). Proces probíhá jinak u cizího pozorovatele, kde je atribuce ovlivněna zejména informovaností pozorovatele a očekávaností chování aktéra, a jinak při atribuci známého pozorovatele a při sebepercepci, kde atribuující osoba rozlišuje především mezi pozitivním a negativním chováním.

Funkce atribuce

Atribuce umožňuje lidem pochopit příčiny vnitřních i vnějších událostí a pochopení těchto příčin jim umožňuje se lépe adaptovat (Heider, 1958, Kelley, 1967, Weiner, 1985).

Dimenze atribuce

Atribuce může být klasifikována v několika dimenzích:

  • místo kauzality (kontroly)

Poprvé rozdělil atribuci podle této dimenze Fritz Heider (1958), a to na:

  1. vnitřní místo kontroly
  2. vnější místo kontroly

Lidé s vnitřním místem kontroly mají tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční (osobnostní) atribuce, kdy pozorovatel přisuzuje chování osobnosti aktéra. Dispoziční atribuce zahrnuje dvě složky: motivy a schopnosti (Fritz Heider, 1958). Lidé s vnitřním místem kontroly mají tendenci dlouhodobě vytvářet dispoziční (osobnostní) atribuce, kdy pozorovatel přisuzuje chování osobnosti aktéra. Dispoziční atribuce zahrnuje dvě složky: motivy a schopnosti (Fritz Heider, 1958).

  • stabilita

Faktory stability příčiny chování se dělí na:

  1. stabilní faktory
  2. nestabilní faktory

Pozorovatel hodnotní příčinu jako stabilní, pokud je ji obtížné (až nemožné) změnit, např.: inteligence, zákony. Pozorovatel hodnotí příčinu jako nestabilní, pokud se dá relativně snadno změnit (ovlivnit), např.: úsilí.

  • záměrnost
  • kontrolovatelnost
Vznik pojmu

Tématem atribuce na začátku 20. století zabýval například Ichheiser (1933) nebo Michotte (1946).

Atribuční proces začal jako první systematicky zkoumat rakouský psycholog působící v Americe, Fritz Heider. Heider ve své knize The Psychology of Interpersonal Relation (1958) popsal tzv. laickou psychologii jako vnímání a posuzování druhých osob i sebe sama v každodenních situacích. Vytvořil první atribuční teorii – naivní analýzu událostí (viz atribuční teorie). Rozlišil atribuci na dispoziční (příčina chování je připisována osobnosti aktéra) a situační (příčina chování je připisována okolnostem). Podle těchto dílčích atribucí rozlišil pozorovatele na lidi s vnějším místem kontroly a na lidi s vnitřním místem kontroly. Studie Heidera a Simmela (1944) prokázala silnou tendenci lidí vysvětlovat si chování druhých jako úmyslné. Heider považuje atribuci za předpoklad porozumění sociální realitě.

Koncept atribuce dále rozvinul americký psychologi Harold H. Kelly, který svým článkem publikovaným v Nebraska Symposium of Motivation (1967) přispěl svou atribuční teorií k hlavnímu proudu sociální psychologie a ve svém posudku Heiderovy knihy přiblížil základní Heiderovy myšlenky vědecké obci. Kelley se také spolu s E. Jonesem, B. Weinerem a dalšími podílel na kolektivním díle Attribution: Perceiving the Causes of Behavior.

Atribuční tendence

Atribuční tendence (sklony, styly) představují zkreslení ve vztahu k očekávání a k perspektivě účastníků interakce. Toto zkreslené vnímání ovlivňuje interpretaci vlastního chování i chování ostatních lidí. Mezi hlavní atribuční tendence patří:

  • základní atribuční chyba (Ross, 1977)

Základní atribuční chyba je tendence připisovat vyšší vliv rysům aktéra než situaci, ve které se aktér nachází. Pozorovatel tedy většinou posuzuje chování aktéra v dané situaci jako dispoziční („Udělal to, protože je takový.“). Roli hraje i vliv význačnosti (výraznosti) daných rysů aktéra (experiment McArthur a Post, 1977)

  • efekt aktér - pozorovatel (Nisbett, 1973)

Efekt popisuje, že aktér má při sebepercepci tendence vytvářet situační atribuce („Nesložil jsem zkoušku, protože pro mě okolnosti byly nepříznivé.“), pozorovatel má při pozorování chování aktéra tendence vytvářet dispoziční atribuce ("Nesložil zkoušku, protože je hloupý.") (experiment Nisbett et al., 1973)

  • egocentrické tendence (Schlenker & Miller, 1977)

Jsou to tendence připisovat si úspěch (sebeprosazující tendence) a nehlásit se k neúspěchu (sebeochraňující tendence). Roli hraje i náročnost dosažení úspěchu (čím bylo dosažení úspěchu náročnější, tím více ho připisujeme svým dispozicím). U atribuce směrem k ostatním lidem je tato tendence opačná („Uspěl – měl to lehčí.“, „Neuspěl – asi je neschopný.“).

  • efekt falešného konsenzu (Ross, Green, House, 1977)

Efekt popisuje, že pozorovatel má tendenci považovat svoje chování v situacích za obecnou normu, alternativní varianty chování považuje za ojedinělé.

  • spotlight efekt (Gilovich, Savitsky & Medvec, 2000)

Efekt popisuje přeceňování míry pozornosti, kterou naší osobě věnují ostatní lidé.