Etnomuzikologie

Etnomuzikologie je vědou o etnické hudbě, jejímž předmětem zkoumání je tradiční hudba, kterou je možné etnicky definovat. Na počátku etnomuzikologického bádání stojí zájem o mimoevropskou hudební kulturu. Etnomuzikologie jako samostatná věda vzniká v 19. století. Za jejího průkopníka je považován německý fyziolog, lékař a matematik Hermann von Helmholtz, za zakladatele pak anglický fyzik, matematik a fonetik Alexander Jogn Ellis. V současné době zkoumá etnomuzikologie především živou hudební kulturu tradovanou na základě sluchu a paměťové fixace. Také se však zabývá vymezováním základních hudebních vyjadřovacích prostředků, jako je metrika, rytmika, melodika, tonalita, harmonie, tektonika nebo foničnost.

Vývoj etnomuzikologie

Etnomuzikologie, která se zrodila v polovině 19. století akcentovala především zkoumání akustických a hudebně psychologických vlastností hudby. V Evropě se věda o tradiční hudbě často institucionálně integrovala spolu s národopisem, etnografií, etnologií, v USA také s kulturní antropologií. K rozvoji této vědy dochází především od konce 19. století, a to v souvislosti s vynalezením přístrojů pro mechanický záznam zvuků, jako byl fonograf nebo později magnetofon.

Obecně se etnomuzikologie dá rozdělit do dvou větví:

1. Historická etnomuzikologie zkoumá nejrůznější druhy záznamů tradiční hudby prostřednictvím srovnávací metody
2. Zkoumání tradiční hudby bez analýzy a popisu hudebního stylu, nýbrž prostřednictvím terénního výzkumu

Tradiční hudba

Tradiční hudba má kolektivní charakter, plní řadu funkcí a je součástí širšího společenského a kulturního kontextu. Tradiční hudba, také označovaná jako lidová hudba nebo hudební folklor je definovaná například Brunem Nettlem jako:

• Hudba kmenových, předliterárních společenství
• Exotická hudba východních kultur
• Hudba západních (evropských) národů.

Pro tradiční hudbu je charakteristické, že její estetická stránka stojí v pozadí a naopak do popředí se dostává praktická funkce, jakou může být třeba využití při rituálech. Tradiční hudbou se chápe komplexní celek, který se skládá z hudebních produktů - písně, hudby; z hudebních nástrojů a ze sociální situace (např. prostředí, kde se vyskytuje a příležitostí, při kterých se využívá). Píseň, hudba a tanec se zpravidla vyskytují ve spojení s nějakým obřadem, rituálem nebo rodinným či výročním obyčejem. Od druhé poloviny 20. století se o tradiční hudbě hovoří jako o zanikajícím produktu, vzhledem k tomu, že její původní způsob existence, původní významy a funkce zanikly. Zároveň však v současné době dochází k přijímání nových hudebních stylů, kde je zřetelný také vliv masových médií.

V rámci UNESCA existuje Mezinárodní rada pro tradiční hudbu, která ji definuje takto: "Lidová hudba je taková, která je produktem tradice a je rozvíjena cestou ústního předávání."

Lidová kultura je zároveň jakýmsi protikladem individuální, profesionální, vysoké kultury.