Psychologické názory sofistů a Sokrata

Sofisté

Sofisté (z řeckého sofos –„ moudrý“ a sofistai – „učitelé moudrosti") byli filosofové působící v Řecku v 5. a 4. století před naším letopočtem, kteří netvořili jednotnou filosofickou školu, ale byli zejména učiteli řečnictví.

V této době se začalo výrazně rozvíjet právo a s ním i politika a současně rostla potřeba lidí vědět, jak se správně vyjadřovat, už nestačilo ovládat čtení, psaní a počítání, ale bylo nutné znát, jak přesvědčit ostatní o své pravdě, aby se mohli veřejného života účastnit.

Hlavním cílem Sofistů nebylo hledání objektivní pravdy, v jejich učení šlo o to, aby si lidé dokázali obhájit své názory, správně argumentovat a přesvědčit ostatní lidi (přesvědčování = persvaze) a to vyučovali za poplatek. Při práci si kladli zejména otázky, jak vznikají jednotlivá mínění u lidí a jak na ně lze působit. Zaměřovali se na způsob orace a přednesu, tvorbu argumentů a výsledný efekt. Rétorika byla podle nich hlavním nástrojem při stanovení pravdy.

Osobnosti sofistiky

Protagoras

Protagoras

Jeho výrok „Mírou všech věcí je člověk, jsoucích, že jsou a nejsoucích, že nejsou.“ potvrzuje onu marnou snahu hledat objektivní pravdu, která by platila obecně. Věc je tím, čím se jeví vnímajícímu subjektu.

Můžeme se setkat s pojmem gnoseologický relativismus = zpochybnění možnosti obecně platného vědění. Protagoras také zmiňuje relativní platnost u právních a mravních norem – i zde je mírou člověk, v tomto případě však jako určité kolektivum (např. stát).

Gorgias

Gorgias

Gorgias naznačuje pojetí interindividuálních vztahů, kdy základem vytvoření takových vztahů je dvojice vrozených pudových dispozic – submisivní a dominantní.

Kritias

Kritias

Kritias se ve svých myšlenkách zmiňuje o svědomí. Odvíjel se od toho, že lidmi stanovené zákony mají za úkol krotit divoká zvířata uvnitř nich samých, která původně žila nespořádaně a podrobovala se jen hrubé síle. Tyto zákony ale nejsou schopny účel plnit zcela dokonale. Kritias totiž zmiňuje fakt, že takto stanovené zákony dovedly čelit jen veřejně konaným trestným činům, ale ne špatnostem, které byly konány potajmu například mluvením, či myšlením. Přišel na myšlenku zavést u člověka strach představou nadzemského démona, který je božské podstaty, proto je schopný vše vidět a slyšet. Tato myšlenka vyjadřovala představu o svědomí.

Význam sofistů

Filosofie sofistů přinesla odlišné zaměření, než bylo obvyklé doposud. Do této doby se filosofové zaměřovali na přírodu obklopující člověka, kdežto nyní zájem o přírodu ustupuje a do popředí se dostává společnost a člověk jako individuum, který není chápán jako součást přírodního celku.

Sofisté také přispěli ke zvýšení zájmu o výchovu myšlenkou, že občanská zdatnost je naučitelná, a tím zaujímají důležité místo v dějinách pedagogiky a psychologie. Řecký filosof Antifon výchovu považuje dokonce za první z lidských věcí. „Jaké kdo zaseje símě do země, takovou je třeba očekávat sklizeň.“

Sokrates

Sokrates byl řecký filosof, který žil v období 5.-4. století před naším letopočtem. Cílem jeho filosofie bylo pozvednout morální úroveň lidstva a najít cestu ke správnému jednání a utváření života. Podle Cicera byl první, kdo snesl filosofii z nebe na zem a navedl ji na zkoumání života člověka, etiky a dobrých a špatných skutků.

Sokrates

V jeho názorech se setkáváme s jiným pojetím výchovy než u Sofistů. Nazírá na ní ve smyslu mravním, spíše jako na ctnost. V nazírání Řeka se osvědčovala jeho poměrem k druhým lidem, statečností, spravedlností, rozumností a zbožností. Zde šlo ve výchově spíše o utváření charakteru člověka.

Na rozdíl od relativismu Sofistů, Sokrates věří, že se lze dopátrat něčeho trvale a obecně platného. Chce se dobrat vědění o tom, co je dobré a co špatné. V cestě za poznáním však zdůrazňuje, že čím víc se problémy zabývá a čím víc znalostí člověk získá, tím víc si uvědomuje, že nemůže pojmou veškeré vědění. Toto dokládá Sokratův výrok „Vím, že nic nevím.“

Vůle v pojetí Sokratově

„Vědění o tom, co je dobré, poznání dobra, nutně také vede k jeho chtění, tedy ke konání dobra. Dobrem je, co činí člověka spokojeným, šťastným. Snaha být šťastný je základní snahou člověka, nemůže nechtít, co je dobré, co prospívá a slouží k jeho štěstí, neboť nikdo nechce být nešťasten. Nutně tedy žádá, co je dobré. Avšak pro člověka vskutku dobré a prospívající jeho štěstí, stávající se předmětem konkrétního žádání a cílem konkrétního jednání, je věcí jeho vědění o něm.“

S tímto názorem souvisí také termín intelektualistický determinismus – uvědoměním si skutečných a odhalením pouze zdánlivých životních hodnot vede ke správnému způsobu života. Člověk má být veden k sebepoznání, k tomu, aby pochopil, co je pro něho dobré a co nikoli.

U Sokrata se také můžeme setkat s pojmem daimonion, který označuje jakýsi vnitřní hlas, který člověku radí, jak správně jednat.

Duše

Dle Sokrata není důležitá péče o tělo nebo o majetek, ale o duši. Naším úkolem je najít cestu k tomu, aby naše duše byla tou nejlepší možnou. Duši pojímal jako nositelku osudu - vnitřní osud a určení člověka. Sebezdokonalováním můžeme dosáhnout pravé zdatnosti.

Dialogy

Na rozdíl od Sofistů Sokratovo pedagogické působení nemělo formu souvislé přednášky, ale dialogu, rozmluvy. Cílem bylo podnítit partnera, aby se zamyslel nad mravní problematikou života, nad otázkou jak správně žít a postupně společně hledat směr správného života. Sokrates při dotazování používal různých metod. Často vyvracel společníkovy jeho tvrzení, o kterých si byl on sám jistý a zavedl ho tak do úzkých, takže nakonec došlo k tomu, že dotazovaný vlastně vůbec neměl jasno a protiřečil si. Účelem bylo vyvést člověka z oné jistoty, připravit ho ni a tím ho podnítit k hledání těch jistot skutečných. K tomu mu napomáhal vhodným řízením rozhovoru (někdy též označováno také jako „porodnické umění“). Často kladl otázky, které vedly k představě o správném způsobu života a chtěl, aby si dotazovaný ujasnil etické pojmy cestou indukce. Používal totiž konkrétní otázky a problémy z běžné životní praxe. Proto je považován za objevitele obecných pojmů a indukčního postupu.