Jurgen Habermas

Život

Jurgem Habermas se narodil 18. června 1929 v Dusseldorfu. V roce 1954 vystudoval univerzitu v Bonnu, poté se stal asistentem na Institutu pro sociální výzkum na univerzitě Johana Wolfganga Goetha ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1961 působil jako soukromý docent v Marburgu, poté, v letech 1962-1964 na univerzitě v Heidelbergu. Poté působil jako profesor filosofie a sociologie ve Frankfurtu. V roce 1993 byl penzionován, stále však zůstal publikačně aktivní. Jeho přednášky patřily mezi intelektuální události a dostalo se jim mezinárodního uznání.

Kritická teorie

Habermas patří mezi nejvýznamnější představitele poválečné generace badatelů, řazených ke frankfurtské škole . Také patří mezi stoupence kritické teorie, podle které má věda události nejen popisovat, ale také interpretovat hodnotícím způsobem. Základem pro tuto teorii je také idea emancipace lidstva, rovnosti, svobody a bratrství lidí, a zaměřování se na problémy, které brání realizaci těchto komponent. Habermas se také snaží ukázat, že vedle zájmu o technické využití poznatků existují i jiné, potřebné, legitimní lidské zájmy a vědecké metody – tedy například zájem o poznání či zájem o vytvoření a udržování mezilidských vztahů. V rámci tohoto konceptu vychází z hermeneutických a filozoficko-kritických věd nebo rozumějících věd, ke kterým se řadí historické vědy, ale i rozumějící sociologie, jejichž základem je interpretace a porozumění mluveného či psaného textu.

Teorie komunikativního jednání

Problematice komunikativního jednání se Habermas věnuje ve dvousvazkovém díle Theories des Kommunikativen Handels (1981). Vychází z dělení jednání – zatímco komunikativní jednání je dialogické a vychází z projevů individuálního jednání jedinců (přičemž dvěma základními typy projevů je práce a interakce), účelově racionální je formulováno egocentricky, tedy jednou osobou k dosažení jejího cíle. Každý, kdo komunikativně jedná, vznáší podle Habermase čtyři požadavky platnosti – požadavek pravdivosti, svéprávnosti, věrohodnosti a dorozumění. Vznášet tyto požadavky však automaticky nepředpokládá jejich realizaci. Pokud nejsou požadavky problematizovány, zůstávají implicitní.

Pokud problematizovány jsou, mohou se stát tématem komunikace, která směřuje k jejich objasnění – diskurzu. Diskurz pak může vést k rozumnému jednání, jen pokud dojde k výměně všech relevantních argumentů. Komunikativní jednání pak probíhá v rámci symbolicky strukturovaného sociokulturního žitého světa, který je tvořen třemi strukturálními komponentami – tedy kulturou, společností a osobnostmi.

Kultura je dle Habermase zásobou vědění, ze které účastníci komunikace čerpají interpretace tím, že se o něčem ve světě dorozumívají. Společnost sestává z legitimních řádů, která nabízí prostředky regulace příslušnosti k sociálním skupinám a zajišťování solidarity. Osobnost znamená kompetence, které subjekt činí schopnými mluvit a jednat, tedy zajišťovat účast na procesech dorozumění a zároveň potvrzovat vlastní identitu.

Dvoustupňový model společnosti

Habermas hovoří o oddělení systému a žitého světa, což je dle něj specifikem moderní společnosti. Teprve moderní společnosti jsou totiž schopné dosáhnout takové úrovně komunikace, která produkuje autonomní organizace, které jsou navíc ve spojení díky neřečovým komunikačním médiím. Systém a žitý svět na sobě přesto zůstávají závislými – tato závislost je pak oboustranná. Sytém, žitý svět a sociální integrace se pak mohou dostávat do vzájemného konfliktu, a to například v případě, kdy peníze jako mechanismus systémové integrace přesahují do žitého světa a blokují zde mechanismus dorozumění.

Důvod je pak následující: v rámci modernizace probíhají dva prolínající se procesy – racionalizace žitého světa a oddělení systému a žitého světa právě díky autonomním organizacím. Tato racionalizace je pak kulturním procesem odkouzlení světa a institucionalizací účelově racionálního jednání v rámci hospodářství a správy. Zároveň dochází k diferenciaci funkcionálních systémů hospodářství a státu.

Díky racionalizaci dochází také k postupné ztrátě rovnováhy mezi systémem a žitým světem, protože systémové mechanismy začínají zasahovat do normálně přirozeně fungujícího žitého světa – to způsobuje psychopatologické jevy, anomii či kulturní ochuzování.

Toto vykolejení má pak dle Habermase kořeny v kapitalistickém charakteru západní cesty modernizace. Uvnitř vývoje kapitalismu fungují dvě období. Liberálně a pozdně kapitalistické. V rámci liberálně kapitalistického období dochází k samoregulaci procesu materiální produkce, což má na svědomí trh, respektive řídící médium v podobě peněz. Existují zde minimální zásahy státu, ten operuje jen právní a policejní ochranou. Ekonomické tlaky určují způsob života, ovlivňují sféru práce, ale zasahují i mimo ni, na což reagují sociální hnutí.

Pozdní kapitalismus je pak charakteristický, tím, že dochází k propojení ekonomického, politického a právního systému. Díky tomu je politizována tvorba cen na trhu práce, fungují zde hospodářská a politická opatření a snaha o korekci tržních mechanismů a odstranění negativních efektů tržních procesů. V současné době ale hrozí nebezpečí byrokratizace sociálních vztahů a kolonizace žitého světa médiem politické moci. To začínají akcentovat nová sociální hnutí, která se kromě ekonomických útlaků začínají orientovat i právě na nevyžádané sebeprosazování státní byrokracie.

---

Bibliografie:

Petrusek M. a kol. (2011). Dějiny sociologie. Praha: Grada.

Keller J. (2004). Praha: Slon.