Model

Modely můžeme rozdělit na dva druhy - abstraktní a fyzický. Fyzický model slouží pro vytvoření si menší (města) nebo větší (mapy) kopie reálného objektu. Obvykle jsou vyrobeny s určitým měřítkem ke svému originálu, ale existují i modely, ve kterých je měřítko použité pouze pro naši představu. Dále nám pomáhají lépe zkoumat prvky daného objektu a simulovat jejich vztah k okolnímu prostředí. Fyzický model může také obsahovat části, které bychom normálně neviděli.

Abstraktní model je složeninou myšlenek, postupů a konceptů reprezentující nějakou reálnou věc nebo již existující myšlenku. Pomáhají nám pochopit složitější prvky zkoumaného objektu a umožňují nám vytvoření bodů pro budoucí zkoumání. Kromě zjednodušení je další funkcí modelu zvýraznění námi požadovaného prvku v originálu. Mezi další důležité prvky modelu patří zobrazení vztahů mezi jednotlivými jeho částmi. Při vytváření modelů bychom se měli ujistit, že máme dostatečný objem dat a důvod, za jakým účelem ho vytváříme.

Příklady abstraktních modelů:

Data flow model - slouží k vizualizaci jednotlivých prvků v daném systému. K tomu používá diagramy, které mohou být jinak složité. Jeden z těchto diagramů je Diagram datových toků, ten se používá v informačních systémech a je složený z procesů, toků, skladů a terminátorů. Při jejich vytváření je důležitá konzistence u jednotlivých částí např. každý proces by měl mít vstup i výstup.

Entity-relationship module - používá se při vytváření databází, pro znázornění způsobu uložení dat a popisu vztahů mezi jednotlivými entitamy (objekt, který můžeme jednoznačně definovat). Skládá se ze tří částí: conceptual data model, logical data model a physical data model.

Event-driven process chain - tento model je zaměřený na popsání jednotlivých kroků v procesu. Nejčastěji slouží k optimalizaci busnissového modelu. Tvoří jej entity a jednotlivé vztahy mezi nimi.

Modely v sociální komunikaci

Jednotný model, který by popisoval sociální komunikaci neexistuje. Za to jich bylo vytvořeno několik např.: Aristotelův, Berlův, Shannon-Weavrův. Každý z těchto modelů se pak zaměřuje na určitou oblast komunikace (Aristotelův model založený na rétorice). Můžeme je také rozdělit podle toho, zda-li jsou lineární nebo interaktivní.

Aristotelův model komunikace

V historii byl popsán model sociální komunikace několikrát. Jeden z prvních, kdo se jej pokusil vytvořit, byl Aristoteles. Ten sociální komunikaci rozdělil na základě rétoriky do třech hlavních částí: řečník, projev a publikum. Ve své práci, zabývající se komunikací, také zdůrazňoval roli publika jako jednu z nejdůležitějších částí.

Laswellův model komunikace (1948)

Svůj komunikační model publikoval v článku: The Structure and Function of Communication in Society. V něm ji rozdělil na pět částí: Kdo ? (komunikátor), Co říká ? (zpráva), Kanál ? (médium např. telefon), Komu ? (posluchač), S jakým efektem ? (účinek zprávy na posluchače). Tento vytvořený model, stejně jako Aristotelův, je lineární. V roce 1956 byl Georgem Gerbnerem rozšířen a v roce 1956 byly navrhnuty další dvě části: Za jakým účelem?, Za jakých podmínek?

Shannonův-Weavrův model (1948)

Model byl popsan v práci A Mathematical Theory of Communication. Claude Shannon ji pak rozdělil na dvě části, které publikoval ve dvou číslech časopisu: Bell System Technical Journal. Později byla vydána i jako paperback (kniha v měkké vazbě, určená pro širokou veřejnost), do které přispěl Warren Weaver svým shrnutím problematiky. K změření hodnoty informace ve zprávě Claude Shannon používá entropii.

Model se skládá z šesti částí: informačního zdroje, vysílače (zpráva se zde zakóduje), kanálu (zpráva se přes něj posílá), šumu (u kterého dochází, ke ztrátě informace během jejího přenosu), přijímače (zpráva se zde dekóduje) a místa určení (místo, kde je zpráva přijata). Tento model se rozšířil do mnoha oborů, ale nedá se považovat za definitivní. Claude Shannon a Warren Weaver si uvědomovali, některé problémy tohoto modelu. Tyto problémy pak popsali a rozdělili je na tři části: technologický, sémantický a efektivní problém. Daniel Chandler pak práci dále kritizoval např. v tom, že model počítá jenom s jednosměrnou komunikací.

Shrammův model (1954)

Model vytvořený Wilburem Schrammem byl jako první, který popisoval komunikaci probíhající v obou směrech a ne pouze jednosměrně. Komunikace v jeho modelu probíhá v uzavřeném cyklu, kde každá strana je rozdělena do třech menších částí: kodér, tlumočník a dekodér.

Berlův model (1960)

David Berlo rozdělil komunikaci na čtyři části: Sender (vysílač), Message (zpráva), Channel (kanál), Receiver (přijímač). Do každé z těchto částí pak zařadil další prvky ovlivňující komunikaci např. u vysílače jsou zařazeny: komunikační schopnosti, náš přístup ke komunikaci, znalosti, sociální systém a kultura.