Ruská psychologie 20. století

Ruská psychologie 20. století

  • Sovětská experimentální psychologie měla značný vliv v Československu.
  • Jedním z nejdůležitějších problémů sovětské psychologie byl problém činnosti - studium celkové struktury, stanovení druhů činnosti, studium psychické regulace činnsoti, vliv činnosti na formování psychiky atd.[1].

S. L. Rubinštejn (1889-1960)

  • Systematicky rozvíjí problematiku činnosti.
  • Na základě těchto studií formuluje 4 nejpodstatnějšá vlastnosti činnosti:

1. činnost je vždy představována subjektem
2. je obohacující, reálná, předmětná
3. je tvůrčí
4. je samostatná

  • V návaznosti na tuto problematiku rozpracovává téma osobnosti a jejího životního uplatnění. Jakákoli činnost člověka vychází z jeho osobnosti. Osobnost se formuje a projevuje zejména v činnosti. Na základě tohoto činnostního přístupu zkoumal i témata obecné psychologie - paměť, vnímání, pozornost, řeč a myšlení.
  • Psychické existuje jako proces nepřetržitý, dynamický, přizpůsobivý, formující se. Psychické funguje nepřetržitě od narození do smrti, všechny psychická stadia na sebe navazují nebo ze sebe vycházejí[2].
  • Formuloval základní principy marxistické psychologie:

1. princip jednoty psychiky a činnosti – činnost je zjevnou formou psychiky
2. princip determinismu – vnější vlivy působí na vnitřní podmínky, ty pak na psychiku
3. psychické děje jsou ontologicky totožné s hmotnými ději v mozku
4. psychické jevy mají být studovány v historicko-společenských souvislostech[3]

Lev Semjonovič Vygotskij (1896-1934)

  • Tvrdil, že vyšší psychické procesy (volní zapamatování, aktivní pozornost, abstraktní myšelní, volní akt) nelze chápat izolovaně jako bezprostřední funkce mozku, ale musíme jim hledat kořeny ve společenských podmínkách života (například styk dítěte s dospělým).

Snaží se vysvětlit jak se společenské vlivy promítají do lidského mozku. Toto jeho pojetí dále rozvinuli jeho žáci Lurija a Leonťjev. Společně s nimi pak také vytvořili „trojku“, která měla rozhodijící vliv na rozvoj sovětské experimentální psychologie.

  • Vygotskij byl přesvědčen, že osvojením společenské zkušenosti se mění nejen obsah psychického života, ale vytvářejí se i nové formy vyšších psychických projevů, odlišujících člověka od zvířat[4].
  • Kriticky se vymezil vůči Piagetově teorii psychického vývoje, která se mu zdála příliš biologizující - podle něj se psychický vývoj uskutečňuje v rámci sociálních interakcí, probíhajících v konkrétních kulturních a historických podmínkách.
  • Důležitou roli přitom hraje ,,vnitřní řeč'', jež je výsledkem internalizace slovních instrukcí, které dítěti při řešení problémů dávají rodiče → vnější činnosti se zvnitřňují a stávají se psychickými nástorji činnosti[5].

Alexej Nikolajevič Leonťjev (1896-1934)

  • Zdůrazňoval, že komplexní funkční systém odráží svět předmětů a jevů společenského charakteru a v tomto procesu odrazu se vytvářejí specifické lidské schopnosti a funkce.
  • Mozek přijímá historicky nahromaděné poznání prostřednictvím společenského působení. Také se zabývá problémem činnosti subjektu a její úlohu v rozvoji psychiky.
  • Rozpracoval otázku o historickém vývoji lidského vědomí. Zabýval se smyslovým vnímáním. Také jeden čas provádí práce, týkající se regenerace pohybové funkce ruky po zranění[6].

Odkazy

Reference

  1. ↑ Hoskovec, J. (1992). Tajemství experimentální psychologie. Praha: Academia.
  2. ↑ Hoskovec, J. (1992). Tajemství experimentální psychologie. Praha: Academia.
  3. ↑ Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.
  4. ↑ Hoskovec, J. (1992). Tajemství experimentální psychologie. Praha: Academia.
  5. ↑ Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.
  6. ↑ Hoskovec, J. (1992). Tajemství experimentální psychologie. Praha: Academia.

Použitá literatura

  • Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.
Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Ruská_psychologie_20._století&oldid=33411“