Vilfredo Pareto

Život

Vilfredo Pareto se narodil 15. července 1848 v Paříži. Vystudoval střední školu a polytechniku v Turíně. Později se usídlil ve Florencii, kde se vypracoval na vedoucího ocelářské společnosti, politicky se angažoval v liberálním hnutí a mezinárodních mírové společnosti. Mezi lety 1867-1886 píše články pro časopis Economista. O pět let později je jmenován mimořádným profesorem ekonomie na univerzitě v Lausanne. V roce 1896 vydává dvoudílnou práci, Kurz politické ekonomie, díky které se stává významnou univerzitní osobností. V roce 1907 se částečně stahuje z univerzitní činnosti, především kvůli zdravotním problémům – trpí srdeční slabostí a nespavostí, omezuje se pouze na pedagogickou činnosti a nepravidelné lekce sociologie. V rámci sociologie vydává nejrozsáhlejší dílo – Traktát o obecné sociologii.

Vliv

Pareto se postupně vzdělává ve velkém množství různých oblastí – přes antickou filozofii a historii, moderní matematiku, ekonomickou teorii či kulturní antropologii, až po oblasti politických teorií. Ovlivňuje ho také sociální darwinismus, který se promítá v jeho teorii elit, a myšlenky Herberta Spencera. Především pak myšlenka o přechodu od nekoherentní homogenity ke koherentní heterogenitě, ze které vychází Spencerovo dělení společnosti na vojenskou a industriální. Příspěvkem do jeho teorií jsou také myšlenky Machiavelliho, hlavně přesvědčení, že lidé jsou řízeni nenasytnou, egoistickou touhou po moci a materiálním zisku. Čerpal také z Augusta Comta , především v původu sociální koherence, která dle něj tkví v neracionálních sentimentech. Publikoval více než šest set článků, odborných publikací a několik objemných knih.

Logické a mimologické jednání

V rámci své teorie rozděluje Pareto lidské jednání na logické a mimologické. Logické jednání přichází na řadu při předem promyšlených a stanovených cílech a výběru prostředků, které umožní dosažení tohoto cíle. V rámci mimologického jednání pak k takové kalkulaci předem nedochází. Aby bylo možné jednání takto zarámovat, je také nutné rozlišit objektivní a subjektivní vztah mezi prostředkem a cílem. V rámci objektivního vztahu je funguje reálný vztah mezi příčinou a účinkem, který pak existuje nezávisle na úmyslu jednajícího. Vztah subjektivní je dán tím, jak se vztah mezi prostředkem a cílem jeví samotnému aktérovi. Logické jednání je pak více patrné v civilizovaných společností a národů, kde je více akcentována věda a ekonomika, stejně jako vojenství, politika, právo či umění.

Rezidua

Reziduem Pareto nazývá to, co v našem jednání a myšlení zůstává, když odečteme jeho logickou složku. Jde o pozorovatelné manifestace sentimentů, které jsou ukryty v lidské povaze a jsou nepřístupné vědeckému zkoumání – můžeme je ale chápat jako určité vysvětlující schéma badatele, s jejichž pomocí mají být tyto predispozice prostřednictvím jejich vnějších manifestací uchopeny. Tato koncepce se ale setkala s negativní reakcí, a to především kvůli své komplikovanosti – Pareto nejdříve analyzuje teorie, jimiž lidé své jednání racionalizují a následně odvodí rezidua, která se pod těmito teoriemi skrývají – rozlišuje pak několik tříd reziduí.

Prvním je Kombinační instinkt – ten vyjadřuje schopnost člověka ustanovovat prvky do stále nových sestav, vymýšlet dosud neznámá uspořádání a hledat stále nové, nečekané možnosti. Toto reziduum tak přináší invence a vynálezy moderní vědy, stojí u zdrojů intelektuálního vývoje lidstva.

Trvalost agregátů – toto reziduum je pak přesným opakem – je to tendence našeho myšlení k jednání, internosti, odmítání změny. Díky tomuto reziduu je možná existence rodiny a příbuzenských skupin a lidé disponují schopností udržovat trvalé vztahy k druhým lidem, předkům a potomkům, ale také k rodné vlasti, náboženství či tradicím.

Potřeba manifestovat sentimenty jednáním – ta vysvětluje lidskou potřebu aktivně se projevovat, aktivně vyjadřovat své pocity či myšlenky směrem k druhý, aplikovat a šířit své názory a nenechávat si je pro sebe. Toto reziduum se pak velmi často vyskytuje v kombinaci s reziduem druhé třídy, a to především u aktivistů politických stran či směrů, dříve pak u proroků, kteří mají potřebu šířit svou víru.

Rezidua sociability – jsou složena z reziduí, která mají vztah k sociálnímu životu a také k disciplinovanosti. Vychází z nich potřeba vytvářet asociace realizovat uniformitu a konformitu. Negativním důsledkem může být pronásledování jedinců, kteří se projevují proti této uniformitě a konformitě.

Integrita individua je pak určitými doplněním předchozího zmíněného rezidua. Jedná se o určité mechanismy, které jsou aktivovány v případě, kdy pospolitosti hrozí rozpad nebo kdy je ohrožena její jednota nebo identita. Mohou mít kolektivní či institucionální podobu.

Sexuální reziduum – je důležité pouze, když ovlivňuje či působí změny myšlení.  Je racionalizováno potlačením asketismu, nejrůznějších sexuálních zákazů a rétoriky sexuálního moralizování.

Koloběh elit

V rámci teorie koloběhu elit se Pareto snaží ukázat, že společnost není možná bez rozdělení na vládnoucí a ovládané a že každá snaha o odstranění existující hierarchie vede k ustanovení hierarchie nové.

Pareto pak rozlišuje mezi užším a širším vymezení elity. V nejširším slova smyslu se jedná o lidi, kteří vynikají v jakékoli oblasti – v o něco užším vymezení se pak jedná o elity vládnoucí. Společnost pak rozděluje na dvě částí – první, kde převládá vědění, a která usměrňuje druhou, u které převládají sentimenty. Mezi společnosti jsou pak nerovně rozděleny nejen inteligence a schopnosti, ale také různý typ reziduí. V masách převládá reziduum druhé třídy, které je činí poddajnými. Problém je, že v horních vrstvách dochází k postupnému slábnutí schopností druhé třídy reziduí, jako je schopnost věřit v závaznost čehokoli. Jedinci jsou tak postupně pohlceni přítomností a ztrácí se další motivy i zájmy širší společnosti. Elita se tak uzavírá, nepřijímá nové schopné lidi z nižších vrstev, sama disponuje členy neschopnými. Díky tomu se v dolních vrstvách akumulují schopní jedinci, kteří stávající elitu svrhávají, případně se objevuje nutnost elity využít prostředků síly a násilí k udržení pořádku.

---

Bibliografie

Petrusek M. a kol. (2011). Dějiny sociologie. Praha: Grada.

Keller J. (2004). Praha: Slon.