Zdeněk Matějček

Zdeněk Matějček

Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc. (*16. srpna 1922, Chlumec nad Cidlinou - †26. října 2004, Praha) byl český psycholog a mezinárodně uznávaný vědec, který se zabýval zejména dětskou klinickou psychologií. [1]

Společně se svým kolegou profesorem Josefem Langmeierem zavedl pojem psychická deprivace, proslavil se výzkumem dyslexie [2], podporoval náhradní rodinnou péči (zasadil se například o vznik prvních SOS vesniček) a nepochybně přispěl k zlepšení úrovně ústavní péče u nás.[3]

Život

„Jenom ten, kdo pomáhá, je opravdu svobodný.“

Dětství, studium a mládí

Narodil se evangelické rodině žijící v Kladrubech, kde jeho otec pracoval jako ředitel státního hřebčína. Zdeněk Matějček vyrůstal se svým mladším bratrem, se kterým si vybudoval lásku k přírodě a myslivosti. Od narození trpěl zdravotními problémy – luxace levého kyčelního kloubu měla za následek několik operací a celoživotní tělesný handicap. Byl velmi citlivým dítětem - později se zabýval pojmem „domov“ , jeho významem pro vývoj dítěte, kladl velký důraz na sourozenecké vztahy, mužskou a ženskou identitu a rodičovství celkově. [4]

Nejprve navštěvoval kladrubskou jednotřídku, od páté třídy docházel do školy v Přelouči. Poté nastoupil na Reálné gymnázium do Pardubic, na němž maturoval s vynikajícími výsledky (uměl výborně latinsky, anglicky a španělsky). Studium si prodloužil abiturientským kurzem na obchodní akademii. V letech 1941-42 byl zaměstnán jako korespondent u Bati ve Zlíně. Po válce byl přijat v Kladrubech, kde pracoval na pozici zemědělského dělníka v hřebčíně. Matějček nastoupil na FF UK v Praze - studoval češtinu a filosofii (jejíž součástí byla psychologie). Oženil se a měl tři děti – 2 dcery (obě dvě se věnují pomáhajícím profesím) a nejmladšího syna.[4]

Klinická a vědecká praxe

Fotografie z filmu Děti bez lásky

Po složení státnic byl zaměstnán v Sociodiagnostickém ústavu, kde se zabýval diagnostickou a poradenstvím. Vyšetřoval děti vyrůstající v dětských domovech, děti, které přišly do náhradních rodin i děti, které žily v problematických podmínkách vlastních rodin (tzv. subdeprivace). [5]

V roce 1963 vydal společně s Josefem Langmeierem knihu Psychická deprivace v dětství a s režisérem Kurtem Goldbergem natočil film Děti bez lásky, v němž pomocí autentických snímků srovnávali podmínky vývoje dětí v ústavním prostředí a v rodině. [6] Snímek byl prezentován v zahraničí - získal řadu ocenění, měl vliv na všeobecné mínění a v konečném důsledku i na legislativu (vydání nového zákona o rodině, který vstoupil v platnost r. 1965).[7]

Spolupracoval s Ortonovou dyslektickou společností v USA (byl člen poradního sboru). Na konci šedesátých let mu byla umožněna přednášková cesta po USA, při níž prezentoval své postupy při léčení dyslexie, výsledky zkoumání dětí s encefalopatií (lehkou mozkovou dysfunkcí) i o výzkumu hyperlexie (tj. předčasné zvládnutí čtenářské dovednosti).[4]

Od roku 1969 pracoval v Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů. I když Zdeněk Matějček nastoupil do důchodu, stále se věnoval problematickým dětem, a to v dětském centru Paprsek v Praze-Hloubětíně. V tomto denním stacionáři pro děti s vážnými formami mentálního postižení prováděl poradenství. Do konce života také pracoval v Psychiatrickém centru Praha. Po 35 letech praxe udělal více než 35 000 vyšetření dětí (v oblasti psychologie pracoval více jak 50 let).[4]

V roce 1997 založil Nadaci prof. Zdeňka Matějčka, která povzbuzuje studenty k tvorbě diplomových prací týkajících se vývojové psychologie, která každoročně uděluje ocenění nejlepším pracím studentů.[8]


Členství v profesních organizacích:

  • Učená společnost
  • Česká lékařská akademie
  • Českomoravská psychologická společnost
  • Česká lékařská společnost J. E. Purkyně
  • Česká společnost DYSLEXIE
  • International Academy for Research in Learning Disabilities
  • International Dyslexia Association
  • International Reading Association
  • International Association on Human-Animal Interaction
  • International Study Group on Children with Special Education Needs .[9]
  • Asociace zastánců odpovědného vztahu k malým zvířatům [4]

Ocenění:

Za svou dlouhou kariéru Z.M. obdržel mnoho různých cen a poli psychologie.

  • výroční cena Nadace Pangea (za mimořádné zásluhy o nápravu věcí lidských
  • obržel cenu The First International Award na konferenci Ortonovy dyslektické společnosti (1991)
  • medaile J. E. Purkyně České lékařské společnosti
  • cenu za výzkum „Distinguished Contribution to Research in Public Policy“ Americké psychologické asociace
  • čestný doktorát University of Saskatchewan (Kanada)
  • medaili „Za zásluhy“ od prezidenta České republiky
  • medaili Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR „Za celoživotní tvůrčí pedagogickou činnost"[9]


Dílo

„Čím by se živili spisovatelé, kdyby psychologové už všechno věděli."


Psychická deprivace

Deprivace je strádání nedostatkem uspokojení nějaké z důležitých potřeb. Vede k vážnému narušení citového a rozumového vývoje dítěte.[10]

Nedostatek citového pouta u dětí vede k poruchám a těžkým problémům, které mohou být nenapravitelné. Tento psychický stav je způsoben mnoha faktory: např. deprivačním prostředím bez lásky (zejména mateřské péče), deprivační situací, umělým prostředím, separací či izolací, negativním postojem rodičů k dítěti atd. [10]

Na začátku 60. let Matějček sledoval 666 dětí ve věku 7-15, které byly kolektivně vychovávány. Ve skupině se vyskytovaly děti z dětských domovů, do nichž nastoupily po 3. roce věku, a ty, které byly v ústavní péči od kojeneckého či batolecího věku. Zaznamenal, že velká většina těchto dětí se ve škole špatně učí, i když v inteligenčních testech vychází v průměru nebo i nadprůměru. Jako příčiny označil - psychickou deprivaci, nespokojení základních psychických potřeb, nedostatek citové odezvy soc. prostředí na spontánní aktivitu dítěte atd. [7]

Zjistil také, že děti, které nastoupí do ústavní péče do 3 let vykazují opoždění intelektových a sociálních schopností a jejich vývoj řeči klesá na úroveň debility. Tedy v oblastech, v nichž je zapotřebí citového kontaktu dítěte s dospělým. [10]

Zkušenost s citovou deprivací narušuje osobní vývoj jedince. [11]


Resilience

Každá osobnost disponuje určitou mírou obranných, protektivních složek, které jsou dány geneticky, posiluje je výchova ve fungující rodině, a to zejména v prvních letech života. [12] V dospělosti tvoří životní oporu rodina vlastní – mezi pozitivní činitele se řadí rodičovství. Negativní vlivy kompenzují také sourozenecké vztahy, které nemusí být pokrevní. Nejpodstatnějším resilientním činitelem je osobnost dítěte.

Resilientní osoba:

  • vychází vstříc nabídce, kterou jí v situaci hrozící deprivace poskytuje sociální prostředí
  • má schopnost prosadit se
  • vzbuzuje pozitivní zájem okolí
  • dovede přijímat i dávat
  • je schpná zamilovat se
  • umí překonávat krize
  • aktivně přistupují k řešení problémů [13]

Nechtěné děti

Počátkem 70. let sledoval Zdeněk Matějček 220 nechtěných dětí od 9 let do dospělosti. Zjistil, že negativní postoj matky k těhotenství vede k:

  • horším školním výsledkům (děti jsou hůře hodnoceny ze strany učitelů i spolužáků)
  • častější hospitalizaci dítěte
  • špatným mezilidským vztahům (problémy v rodině, málo přátel, trpěly konflikty s nadřízenými i spolupracovníky)
  • v dospělosti se množství nechtěných jedinců objevuje v protialkoholních a protidrogových poradnách, také v celostátních rejstřících trestů

Nechtěné těhotenství je rizikovým faktorem pro duševní zdraví dítěte v budoucnosti.[14]

Z výzkumu také vyplývá, že matky nechtěných dětí častěji potratí. [11]

Matka, která dítě nechtěla a nepřijímá ho, se k němu pravděpodobně chová zvláštním způsobem, který vede v konečných důsledcích ke zhoršené životní prosperitě dítěte. Psychické subdeprivace není navenek nápadné, ale promítá se nepříznivě do rodičovských postojů k vlastním dětem. Psychické strádání dítěte má tendenci přenášet se z generace na generaci. [15]


Dyslexie

Vývojová dyslexie je specifický defekt čtení, podmíněný nedostatkem některých primárních schopností, jež skládají komplexní schopnost pro učení za dané výukové metody. [16]

Dyslexie patří mezi specifické poruchy učení. Tyto poruchy existují stejně dlouho jako schopnost člověka učit se. Objeveny byly na konci 19. stol. a naléhavým sociálním problémem se staly v 50. letech. V dnešní době se označují jako "choroba století" - na vzdělání je kladen větší důraz a stává se stále více důležitým aspektem života (ať už se jedná o prestiž rodiny nebo předpoklad uspokojivé profesní a sociální integrace jedince).[17]

Pojem zavedl a poprvé zkoumal profesor Langmeier, Matějček na něj navázal a společně dosáhli světově významných výsledků. Už v 50. letech byl za příčinu dyslexie označen neurotický základ v mozku a byla určena pedagogická náprava pomocí speciálních postupů. Uvádí, že 2% dětí mají vážné potíže a zhruba 2% populace disponuje mírnějšími potížemi. Počet dyslektiků v populaci se však velmi pravděpodobně nemění.Dosáhne-li dyslektik úrovně, kdy ve věku 2. a 3. třídy čte běžně 70-80 slov za minutu, přestává být dyslektikem. [18]

Schopnost číst si představoval jako uspořádaný systém nebo vzorec, který vede k osvojení jazykových schopností. Některé části systému mohou chybět, mohou být nedokonale či neúměrně zastoupeny nebo se nevyvinou vůbec. K tomu může dojít na základě genetických mechanismů nebo poškození určitých struktur mozku v počátečních fázích vývoje. Mezi šestým a sedmým rokem života jsou všechny potřebné schopnosti plně rozvinuty a společně harmonicky fungují (dítě se bez velkých potíží naučí číst a psát). Špatné výsledky ohrožují vývoj celé osobnosti dítěte. [19]

Pětistupňový systém nápravné a pomocné péče o dyslektiky:

  • 1. stupeň: nejlehčí případy dyslexie může napravovat sám třídní učitel – poučení a základní nápravné metody (speciální kurzy pořádají PPP)
  • 2. stupeň: nápravná práce rodičů s dítětem v domácím prostředí pod vedením psychologa či pedagoga z pedagogicko-psychologické poradny nebo ze zdravotnického psych. pracoviště - kontrola zacvičeného rodiče, odborný pracovník určuje další postup
  • 3. stupeň: specializované třídy
  • 4. stupeň: speciální pomoc jednotlivcům nebo malým skupinkám
  • 5. stupeň: specializovaná pracoviště v rámci školství

U dětí se specifickými poruchami učení je proces nápravy při dobrém vedení úspěšný nejméně v 80% případů. [7]


Odkazy

Reference

  1. ↑ BBCCzech.com. (2004). Retrieved December 1, 2014 from http://www.bbc.co.uk/czech/interview/story/2004/10/041028_matejcek.shtml.
  2. ↑ Obituary. Reading Today [online]. 2005, vol. 22, issue 4, s. 26-26 [cit. 2014-11-21].
  3. ↑ IDNES.cz, MF DNES. (2004). iDNES.cz. Retrieved December 1, 2014 from http://zpravy.idnes.cz/zemrel-psycholog-zdenek-matejcek-dql-/domaci.aspx?c=A041026_150325_domaci_jan.
  4. ↑ 4,0 4,1 4,2 4,3 4,4 Elblová, M., Matějček, Z., Jandourek, J., & Chvátalová, H. (1999). Zdeněk Matějček: naděje není v kouzlech. (Vyd. 1., 230, [12] s. obr. příl.) Praha: Portál.
  5. ↑ Matějček, Z. (2000). Kolébka učení o psychické deprivaci, Retrieved November 30, 2014, from http://casopis.vesmir.cz/clanek/kolebka-uceni-o-psychicke-deprivaci
  6. ↑ Dunovský J. Katedra psychologie: Filosofická Fakulta Univerzity Karlovy v Praze. Retrieved December 1, 2014 from http://psychologie.ff.cuni.cz/veda/dunovsky.pdf.
  7. ↑ 7,0 7,1 7,2 Matějček Z. (2004). Psychologické seje: (z konce kariéry). (Vyd. 1., 209 s.) Praha: Karolinum.
  8. ↑ Voňavková V. (2009). iFORUM.cz: Časopis Univerzity Karlovy. Retrieved December 1, 2014 from http://iforum.cuni.cz/IFORUM-6489.html.
  9. ↑ 9,0 9,1 Höschl, C. (2004). Střední škola a základní škola prof. Z Matějčka Olomouc. Retrieved December 2, 2014 from http://zsmatejcka.eu/?page_id=106
  10. ↑ 10,0 10,1 10,2 Langmeier, J., & Matějček, Z. (2011). Psychická deprivace v dětství. (Vyd. 4., dopl., v nakl. Karolinum 1., 399 s.) Praha: Karolinum.
  11. ↑ 11,0 11,1 Vágnerová, M. (2012). Vývojová psychologie: dětství a dospívání. (Vyd. 2., dopl. a přeprac., 531 s.) Praha: Karolinum.
  12. ↑ Matějček, Z., & Klener, P. (2005). Výbor z díla. (Vyd. 1., 445 s.) Praha: Karolinum.
  13. ↑ Matějček, Z. (2014). Resilience aneb co nás chrání před zlým osudem. Československá Psychologie, 58(5), 282-289
  14. ↑ Matějček, Z., Dytrych, Z. & David, H. (2003). Born Unwanted. American Psychologist, 58(3), 224.
  15. ↑ Dunovský, J., Dytrych, Z., & Matějček, Z. (1995). Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě (pp. 135-140). Grada.
  16. ↑ Matějček, Z. (1988). Dyslexie. (1. vyd., 236 s.) Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
  17. ↑ Matějček, Z. (1997). pecific learning disabilities. Bulletin of the Orton Society, 27(1), 7-25 Retrieved from http://link.springer.com/article/10.1007/BF02653443
  18. ↑ Švancar, R. (2002). Prof. Zdeněk Matějček o dyslexii. Učitelské noviny, 2002(37). Retrieved from http://www.ucitelskenoviny.cz/?archiv&clanek=4137&PHPSESSID=8f819ad3035fe727e0c74ff3cb8bc6f7
  19. ↑ Matějček, Z. (1997). Dyslexia: Diagnostic and treatment findings and recommendations. Bulletin of the Orton Society, 21(1), 53-63 Retrieved from http://link.springer.com/article/10.1007/BF02663710#page-1

Zdroje obrázků

1. http://www.jedinak.cz/foto/top/2004_07.jpg

2. http://static.uloz.to/cdn/i/U/Q/xiUQ2V2b.640x360.0.jpg

Použitá literatura

1. Elblová, M., Matějček, Z., Jandourek, J., & Chvátalová, H. (1999). Zdeněk Matějček: naděje není v kouzlech. (Vyd. 1., 230, [12] s. obr. příl.) Praha: Portál.

2. Matějček, Z. (2004). Psychologické eseje (z konce kariéry). (Vyd. 1., 208 s.) V Praze: Karolinum.

3. Matějček, Z., & Klener, P. (2005). Výbor z díla. (Vyd. 1., 445 s.) Praha: Karolinum.

4. Vágnerová, M. (2012). Vývojová psychologie: dětství a dospívání. (Vyd. 2., dopl. a přeprac., 531 s.) Praha: Karolinum.

5. Langmeier, J., & Matějček, Z. (2011). Psychická deprivace v dětství. (Vyd. 4., dopl., v nakl. Karolinum 1., 399 s.) Praha: Karolinum.

Externí odkazy

Klíčová slova

Zdeněk Matějček, dětská klinická psychologie, dyslexie, náhradní rodinná péče, psychická deprivace, encefalopatie, resilience, nechtěné děti

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Zdeněk_Matějček&oldid=11367“