Agrese a násilí: Porovnání verzí

Řádek 220: Řádek 220:
 
* Heretik, A. (2012). Extrémna agresia I: forenzná psychológia vraždy (2. vyd.). Nové Zámky: Psychoprof.
 
* Heretik, A. (2012). Extrémna agresia I: forenzná psychológia vraždy (2. vyd.). Nové Zámky: Psychoprof.
 
* Staňková, L., Ščerba, F., & Vichlenda, M. (2014). Násilná kriminalita. Praha: Leges.
 
* Staňková, L., Ščerba, F., & Vichlenda, M. (2014). Násilná kriminalita. Praha: Leges.
 +
 +
== Externí odkazy ==
 +
* http://www.simplypsychology.org/bobo-doll.html

Verze z 30. 9. 2016, 12:02

Vymezení pojmů

Agrese

  • Lze ji chápat pozitivně i negativně. [1]
  • Janata rozděluje definice na dvě skupiny[1]:
  • V úzkém slova smyslu: Jednání směřujícím k přímému poškození druhého.
  • Širší vymezení: Chování člověka, které zahrnuje nejen jednání poškozující ostatní, ale i jakékoliv jednání a chování, které směřuje k dosažení určitých výhod a prosazení cílů, které si člověk naplánoval a kterých chce aktivně a cílevědomě dosáhnout.
  • Odborníci se v definicích shodují ve dvou aspektech[2]:
  • 1. Je způsobena újma nebo zranění osobě či zvířeti.
  • 2. V rámci vyloučení možnosti náhodného poškození nutno do definice zahrnout i záměr agresora způsobit oběti újmu.
  • Baron: Agrese je druh chování realizovaného s cílem ublížit či uškodit živé bytosti, která se naopak snaží tomuto chování vyhnout.[2]

Agresivita

  • Relativně trvalá charakteristika člověka, který se chová agresivně, podmíněná dvojími faktory. Hrají zde roli jednak faktory biologické, jako jsou například konstituce, temperament, biochemické procesy, individuálnost centrální nerovové soustavy, a jednak učení – především sociální učení a nápodoba.[3]
  • Rysem osobnosti, který se projevuje určitou mírou energie a určitými způsoby projevu.[4]

Hostilita

  • Postoj, který je charakterizován nepřátelskostí, negativismem, zatrpklostí, odporem a zlostí vůči sociálnímu okolí. Od agresivity se odlišuje tím, že není formována primárně biologicky, nýbrž psychosociálními vlivy.[3]
  • Nepřátelský postoj vůči předmětu agrese.[5]

Násilí

  • Záměrný pokus fyzicky někomu ublížit. [6]

Hněv

  • Je to stenická emoce, jež často doprovází agresi, ale není její podmínkou. Její funkcí je fyziologická příprava organismu pro boj [3]
  • Je významnou komponentou dalších emocí, například nenávisti, závisti či pomstychtivosti[5]

Druhy agrese

  • Tělesná X Slovní
  • Přímá X Nepřímá
  • Nástroj k dosažení cíle X Cílem způsobit újmu
  • Cílená agrese X Vzteklá agrese
  • Obranná X Útočná
  • Vyprovokovaná X Nevyprovokovaná[2]
  • Instrumentální agrese se objevuje v jednání, které směřuje k dosažení nějakého vnějšího cíle. Takové chování bývá plánované dopředu.
  • Emocionální agrese není nástrojem k dosažení cíle, nýbrž je cílem samotným. Jde o případy, kdy potřebujeme ventilovat negativní emoce, které se v nás nahromadily.[6]

Čermák[6] vytvořil typologii o osmi druzích kombinací tří dvojic: aktivní – pasivní; přímá – nepřímá; fyzická – verbální.

  • fyzická aktivní přímá – např. rvačka
  • fyzická aktivní nepřímá – např. pokud někomu zaplatíme, aby někomu ublížil
  • fyzická pasivní přímá – např. bráním někomu, aby dosáhl cíle
  • fyzická pasivní nepřímá – např. odmítání splnit kladené požadavky
  • verbální aktivní přímá – např. slovní urážky
  • verbální aktivní nepřímá – např. šíření pomluv
  • verbální pasivní přímá – např. odmítám se s někým mluvit
  • verbální pasivní nepřímá – např. pokud se někoho nezastaneme, když ho ostatní kritizují

Orel a Facová[7] zužují agresi na pozorovatelné útočné chování s úmyslem poškodit živého tvora (člověka, zvíře, rostlinu), neživý předmět, překážku, aj. poukazují na dvě velké skupiny agrese, do kterých pak řadí konkrétní formy:

1. Formy přítomné u zvířat i člověka - tyto formy nalézáme u člověka v kultivované podobě.

  • Dravčí agrese se u zvířat týká obživy, tedy lovení kořisti, například kočka a myš. Jde o jednání, které má za cíl získat potravu k přežití. V lidském chování je tento druh agrese přítomen dle autorů v jednání motivovaném hmotným ziskem. Jako příklad uvádí kapsáře a zloděje. Méně neobvyklým projevem, který můžeme pozorovat do určité míry i na sobě, je například chování lidí v obchodech, zvláště když je něco zlevněného, či je toho nedostatek.
  • Mateřská agrese se týká chránění potomků. Mezi zvířaty můžeme tyto projevy zaznamenat například u slepic, jež chrání kuřata. Mezi lidmi má mateřská agrese mnohem složitější formy. Nejedná se jen o chránění dítěte před fyzickým vnějším ohrožením, ale například i před kritikou ze strany učitelů či okolí, kdy má matka tendence obhajovat své dítě, někdy i nespravedlivě.
  • Do samčí agrese zařazujeme takové projevy jednání, jež se odehrávají mezi samci stejného druhu. Jsou podmíněny produkcí testosteronu (u kastrovaných či nedospělých jedinců se neprojevuje) a často se týkají boje o samice. V lidské populaci je tato agrese determinována nikoliv jen vlivy biologickými, ale také kulturně-výchovnými, jež se projevují například zápolením v oblasti sportu.
  • Sexuální agrese je taková, jež vzniká během sexuálních situací. Autoři uvádí příklad lva, který během páření může pokousat lvici. U lidí vidí autoři sexuální agresi jako přirozenou a účelnou součást pohlavního styku. Bez této agrese by proniknutí muže do ženy ani nebylo možné. Můžeme tedy říci, že v kultivované formě je běžnou součástí lidského sexuálního chování.
  • Stresovou agresi vyvolávají u zvířat nespecifické faktory, mezi něž můžeme zařadit například hlad, žízeň, nebo bolest. Patří sem také strach, jenž může také vyvolat ve zvířeti pocit ohrožení a potřebu se nějakým způsobem bránit. Lidé, kteří se cítí „zahnaní do kouta“, se také uchylují ke stresové agresi, která u nich není jen fyzická, ale také verbální. Pohotovost vedoucí ke stresové reakci zvyšuje u lidí mnoho faktorů – žízeň, hlad, nedostatek osobního prostoru atp. Jako příklad můžeme uvést chování lidí v přeplněných dopravních prostředcích.
  • O teritoriální agresi hovoříme u zvířat v případě, kdy brání svá teritoria před vetřelci, kteří vesměs pochází ze stejného druhu. Autoři uvádí, že u lidí se tato forma vyskytuje kultivovaně – staví si ploty, zamykají si své domy a majetek. Je tak jasně vymezeno, že jim tyto věci či místa patří. I na sobě můžeme pozorovat projevy teritoriální agrese. Nelibě například neseme, pokud se nám někdo probírá našimi věcmi, či pokud máme někde oblíbený stůl, a někdo cizí si k němu sedne.[7]

2. Formy přítomné pouze u člověka.

  • Ideologická agrese je definována jako „většinou skupinová forma agrese, při které vystupuje skupina „MY“ proti skupině „ONI“ (str. 101)“. Skupinový faktor má velký vliv, neboť působí na sounáležitost skupiny a zvyšuje vzájemnou podporu v páchaném jednání, což má za následek zvýšení síly, nebezpečnosti a tím pádem i zhoršení důsledků takového chování. Motivací takového jednání je snaha o prosazení přesvědčení či prospěchu skupiny, ke které účastníci náleží. Je však otázkou, jestli se nejedná pouze o formu agrese teritoriální, kde je také důležitá hranice my-oni, či stresovou – strach z jiné skupiny lidí, pocit „zahnání do kouta“.
  • S přesunutou agresí se setkáváme například v případech domácího násilí. Jedná se o případy, kdy si pachatel, frustrovaný například svou neschopností najít si práci, vybíjí svou zlost na dětech a manželce. Tato přesunutá zloba často nemusí být vědomá.
  • Agrese podmíněná psychoaktivními látkami. Objevuje se u uživatelů alkoholu a drog, které mají vliv na vnímání jedince a posilují jeho tělesné a psychické dispozice k agresivitě. Tyto látky nemusí agresivitu přímo vyvolávat, ale zamlžují úsudek a mohou vést k chybným interpretacím okolního chování.
  • Psychopatologická agrese. Patří sem agresivní projevy, jež jsou vyvolány projevy psychických onemocnění, jako jsou například halucinace či bludy, které narušují kontakty s realitou. Vyskytují se u osob trpících některými poruchami osobnosti, schizofreniemi, demencemi (především u Alzheimrovy choroby) atd.
  • Jednání ve smyslu projevů impulsivní agrese je náhlé a neočekávané. Děje se epizodicky, kdy člověk má potřebu uvolnit ze sebe vnitřní napětí a pohnutky, které v sobě z nějakého důvodu „dusil“. Důležitým znakem je, že následky, které jsou takovým chováním způsobené, často vůbec neodpovídají míře počátečního impulsu. V lidech po takovém impulsivním jednání v prvním okamžiku může nastat úleva, později však uvědomění vede k výčitkám a pocitům viny.[7]

Teorie agresivity

Hypotéza frustrace - agrese

  • 1939 publikována kniha Frustration and Agression tzv. yaleskou skupinou - Dollard, Doob, Miller, Mowrer, Sears.
  • Tato skupina podnítila výzkum agrese v sociální psychologii.
  • Dle modelu je jedinec k agresivnímu jednání motivován pudem aktivovaným frustrací (překážka na cestě k dosažení cíle). Dle původního tvrzení autorů je agrese vždy výsledkem frustrace. → Na základě kritiky revidováno: Frustrace navozuje pohotovost k agresi, ale její projev závisí na dalších okolnostech.
  • Agresí míněno jednání, jehož záměrem je ublížit druhé osobě.
  • Agrese nemusí být vždy namířena proti příčině frustrace - lze volit náhradní cíl a náhradní reakci.
  • Katarze = uvolnění agresivní energie projevením, realizováním agresivních tendencí, případně jinými formami chování.[2]

Efekt zbraně

  • Berkowitz a kolektiv ověřovali teorie o vlivu situačních vodítek.
  • Samotná přítomnost zbraně v určité situaci obecně navodí extrémnější projev agrese než objekty s negativní konotací. Proto nazváno efekt zbraně.
  • Pokusy Berkowitz, LePage (1967): Účastníci měli splnit úkol a jejich výkon byl ohodnocován elektrickými šoky, které vysílal kolega experimentátorů, přičemž se neřídil skutečným výkonem probandů. Cílem bylo vyvolat v probandech různou míru vzteku. Čím více dostali šoků, tím byli rozzlobenější. Ve druhé fázi pokusu měli účastníci posuzovat výkon kolegy experimentátorů také skrze elektrické šoky. V této fázi začali experimentátoři manipulovat se situačními vodítky. Jedné skupině byl dán do místnosti na stolek brokovnice a revolver, ve druhé skupině nikoliv. Pro klidné probandy neměla přítomnost zbraně žádný vliv, zatímco rozzlobení probandi dávali mnohem více šoků v přítomnosti zbraně.
  • Později bylo zjištěno, že agresivní vodítka plní funkci kognitivních spouštěčů myšlenek a představ s agresivním obsahem. Působení vodítek s konotací agrese - bez přítomnosti již existující frustrace nebo vzteku - usnadňuje přístup jedince k paměťovým schématům spojeným s agresí.[2]

Teorie přesunu podnětů (transferu excitace)

  • Vypracoval Zillmann.
  • Excitation-transfer theory.
  • Fyziologické nabuzení ovlivněno různými podněty - i např. tělesnou námahou, zprávami-senzacemi, sledováním thrillerů apod. - Takové nespecifické nabuzení může zvyšovat pohotovost jedince chovat se agresivně.
  • Různé podmínky vyvolávají celkové nabuzení a v závislosti na způsobu vnímání příčin je nabuzení určitým způsobem označeno a spojeno se specifickou emocí, například vztekem.
  • Zdroje nabuzení nespojené přímo s agresí se mohou přičleňovat k aktivaci s průvodními jevy agrese, tudíž ve společném afektu zintenzivní agresivní reakci.
  • Lze-li nabuzení připsat zcela jednoznačně neagresivním podnětům, pak bude interpretováno správně a nebude nijak ovlivňovat pravděpodobnost ani rozsah agresivního chování.
  • Nárůst agrese v důsledku celkového nabuzení lze očekávat tehdy, chybí-li jedinci jasné informace o příčině nabuzení.[2]

Kognitivní neasocianismus

  • Berkowitz kritizuje teorii přesunu podnětů.
  • Vychází z předpokladu, že nespecifické ani neutrální nabuzení neexistuje.
  • Vychází z modelu paměťových asociačních sítí.
  • Averzivní události mají přímý negativní účinek a bezprostředně vyvolávají agresi nebo únikové formy chování, přičemž subjektivní prožitky emocí (vztek, strach) tyto formy chování mohou a nemusí doprovázet.
  • Vztek a agrese tedy nejsou důsledkem, ale jsou běží paralelně, souběžně.
  • Čím je působící událost nepříjemnější, tím vyšší je pohotovost jedince k agresi, přičemž averzivním podnětem se může stát celá řada působících faktorů, napříkld slovní či tělesný útok.
  • Prototypem spouštěče negativního afektu - tělesná bolest.[2]

Instrumentální podmiňování

  • Lidé se zpravidla chovají tak, aby dosáhli vytyčených cílů.
  • Prostřednictvím pozitivního posilování může být agresivní chování upevňováno. Projev agrese tak spadá pod kontrolu okolí, ono musí zasáhnout.
  • Řada výzkumů prokázala, že si lidé mohou osvojit agresivní chování instrumentálním podmiňováním.[2]

Teorie sociálního učení

  • Bandura - první krok při osvojování si nového druhu agresivního chování je nápodoba.
  • Nápodoba (Modelling): tendence osvojovat si nové druhy chování pozorováním daného chování a jeho důsledků, a to u reálných nebo u symbolických vzorů.
  • Pokus Bandura, Ross, Ross (1961, 1963, tzv. Bobo - Doll Experiment): Děti (probandi) pozorovaly dospělé naživo / na videu / kreslené postavy, jak si hrají s určitými hračkami. Modely si hrály agresivně či v tichosti a nenápadně, a ve druhé fázi za to byly pochváleny či nedostaly žádnou zpětnou vazbu. Závěrem bylo, že děti napodobovaly spíše chování, které bylo pochváleno.[2]

20160929 161646.jpg

Zdroj obrázku: Mummendey, Otten, str. 372 [2]

  • Pro observační učení potřeba tyto čtyři procesy[8]:
  1. Pozornost - Během dne pozorujeme spoustu chování, ale pozornost věnujeme jen některým.
  2. Retence - Jak dobře si pozorované chování pamatujeme.
  3. Reprodukce - Schopnost zopakovat, co předvedl model.
  4. Motivace - Vůle zopakovat chování. Pozorovatel zhodnocuje, zda za chování modelu přišly odměny či tresty. Jestliže získané odměny převáží náklady, pak je větší pravděpodobnost, že chování bude zopakováno.

Působení médií

  • Agrese v médiích má posilující účinek na lidi pozorující a sledující agresivní chování.[2]
  • Comstock, Paik specifikovali podmínky, které, pokud se vyskytnou, agrese v médiích s velkou pravděpodobností zvýší agresivní tendence diváka[2]:
1. Efektivita - Agrese ukazována jako účinný prostředek k dosažení cílů.
2. Normativnost - Agrese uváděna bez zprostředkování negativních dopadů na oběť, chybí její bolest, utrpení, lítost. Agrese je ukazována jako oprávněná - např. agresory jsou "hodní policisté".
3. Přiléhavost - Agresor prezentován tak, aby byl divákovi blízký, dobře se do něj vžil, agrese prezentována jako reálná.
4. Chytlavost - Agrese je zobrazována ve chvílích zvýšeného emočního nabuzení, takže neumožní pozorovateli kritiku z nadhledu.


  • Dlouhodobý vliv sledování agresivně jednajících herců a bitých obětí může vyvolat procesy přesunu podnětů a vzorů, může dojít k desenzibilizaci emocionální reaktivity diváka vůči brutálnímu zacházení s druhými lidmi a rovněž k omezení kontroly vlastních agresivních tendencí.
  • Nejsou li agresivně jednající protagonisté pořadů potrestání, může dojít k oslabování zásad podněcujících diváka k dodržování pravidel chování dle sociálních norem.
  • Sledování působí na postoje k agresi - lidé se učí, že agrese vyřeší problém, že jeden akt agrese je následován dalším. Mohou dojít i k závěru, že jim hrozí více nebezpečí, než ve skutečnosti hrozí, proto jsou vůči druhým podezřívavější a v boji proti kriminalitě se vyslovují pro tvrdší tresty.[2]

Jedna z nejrozsáhlejších studií vznikla na Kolumbijské univerzitě, výsledky byly publikovány v roce 2002. Autoři sledovali 707 dětí po dobu sedmnácti let. Téměř 30 % dětí, které průměrně sledovaly televizi přes tři hodiny denně, se dopustilo ve věku 16 – 22 let násilného činu. Výzkum potvrdil hypotézu, že sledování násilí v televizi přispívá k nárůstu agresivního chování a zároveň potvrdil i hypotézu, že agresivní lidé dávají přednost pořadům, v nichž je násilí. Kritickou hodnotou sledování televize jsou tři hodiny a více. [9]

Agrese v různých sociálních situacích

Domácí násilí

  • Domácí násilí lze definovat jako systematicky se opakující vzorec násilného chování, který se v průběhu času vyskytuje stále čsatěji a nabývá na intenzitě.
  • Zahrnuje tělesné a psychické týrání, sexuální zneužívání, jehož se dopouští jedinec na osobě blízké s cílem získat kontrolu, dominantní postavení či druhého člověka přimět k tomu, aby se choval podle jeho příkazů.
  • Vyskytuje se ve všech vrstvách společnosti.
  • Iniciováno oběma pohlavími, avšak ženy mužům způsobují méně závažná zranění než muži tenám.
  • Agresivní činy se stávají významnými vzory chování pro děti.
  • Gelles, Straus vymezují faktory, které definují rodinu jako sociální skupinu, kde citová atmosféra, bezpečí, ale také je zde potenciál pro agresi a zneužívání rodiny kvůli častému kontaktu mezi příslušníky, společnému podnikání řady aktivit, při nichž spolupracují a jsou na sobě závislí.
  • Gelles - teorie agrese mezi blízkými osobami - vychází z teorie výměny a vzájemné závislosti: Agrese stejně jako jiné sociální chování motivována snahou o získání ocenění a vyhýbání se nákladům. Jestliže člověk dospěje k závěru, že náklady jsou nižší než zisky, sahá po agresi.[2]

Agrese ve škole a v práci

  • Podněty por zkoumání vzešly od skandinávských odborníků - Leymann, Olweus.
  • Olweus šikanu definuje jako opakované a dlouhodobé vystavování jedince negativnímu jednání ze strany druhé osoby či druhých osob.
  • Negativní jednání = agresivní chování.
  • Typická nerovnováha tělesné síly, sociálního statusu, moci.
  • Následky šikany pro oběti: Psychosomatické problémy, snížení výkonnosti, ztráta sebeúcty.
  • Typické charakteristiky obětí: úzkosné, zaujímají obranný postoj, mají nízkou sebeúctu, bývají slabé nebo vypadají jinak než druzí.
  • Typické charakteristiky agresorů: silní, v mnoha situacích ragující agresivně, tendence k dominanci, impulzivní, vysoké sebehodnocení.
  • Roli hraje i rodový a věkový rozdíl: Dívky - spíše nepřímé útoky, chlapci - spíše fyzické násilí. V dospělosti - pouze zlomek šikany jsou fyzické útoky.[2]

Skupinová agrese

  • Skupinová agrese: Agrese současně realizovaná vysokým počtem jedinců, skupin či davem, a to buď spontánně (výtržnosti), nebo plánovaně a cíleně (války).
  • U jedinců ve skupině se projevuje intenzivnější agresivní chování, než jaké u nich lze pozorovat, když jsou sami.
  • Raná psychologie davu (LeBon, Tarde, Sighele): Jedinci se ve skupině či davu chovají méně racionálně, impulzivněji, méně dodržují pravidla, než když jsou sami.
  • Moderní pojetí (Diener, Zimbardo): Deindividuace. Je to stav, v němž jsou oslabené racionální kontrola a orientace v pravidlech. Výsledkem je vyšší pohotovost jedince reagovat extrémně a porušovat pravidla.
  • Teorie vynořujících se pravidel (Turner, Kilian): Proti hypotézám teorie deindividuace. Výskyt extrémních druhů chování pravděpodobnější ve skupině nebo v davu nikoli proto, že by jedinec měl oslabenou inhibici nebo že by se méně zajímal o pravidla, nýbrž proto, že se objeví nové normy a nová pravidla.
  • Model SIDE (social identity model of deindividuation, model deindividuace založený na sociální identitě; Reicher, Spears, Postmes) vychází z předpokladu, že jedinec se prvořadě řídí vnitřními pravidly skupiny.
  • Potvrzení hypotézy dominance normy (Rabbie a kol.): Skupiny se chovají agresivněji než jedinci jen tehdy, je-li agresivní chvoání oprávněno a podpořeno příslušnými situačními pravidly. není tedy možné vysvětlit rozdíly mezi skupinovou agresí a agresí jedince pouze vnitřním stavem a nepřítomností racionálního uvažování.[2]

Genocida

  • Nejextrémnější podoba skupinové agrese.
  • Založena na hierarchii moci - agresoři se staví do dominující role, obětem přisuzují podřízenou roli.
  • Ervin Staub - The Roots of Evil (Kořeny zla, 1989) - příčinami genocidy jsou náročné životní podmínky. Genocida se rozvíjí postupně. Převládá méně škodlivé chování, u iniciátorů pak dochází k psychickým změnám. Následuje zvyšování agrese doprovázené ospravedlňováním. Potenciální moc přihlížejících je dle autora silná - jejich aktivita je pro ideologii podporou, výzvou k pokračování, naopak jejich pasivita znamená pro ideologii překážku.[2]

Přístupy k agresi jako k sociální interakci

Normy jako kontrola agrese

Reference

  1. 1,0 1,1 Janata, J. (2000). Agrese tolerance a intolerance. (1. vyd., 220 s.) Praha: Grada.
  2. 2,00 2,01 2,02 2,03 2,04 2,05 2,06 2,07 2,08 2,09 2,10 2,11 2,12 2,13 2,14 2,15 2,16 Mummendey, A., & Otten, S. (2006). Agresivní chování. In M. Hewston & W. Stroebe, Sociální psychologie: moderní učebnice sociální psychologie (pp. 363-388). Praha: Portál.
  3. 3,0 3,1 3,2 Heretik, A. (2012). Extrémna agresia. (2. vyd., 277 s.) Nové Zámky: Psychoprof.
  4. Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. (2., rozšířené vyd., v Academii vyd. 1., 437 p.) Praha: Academia.
  5. 5,0 5,1 Nakonečný, M. (2000). Lidské emoce. (Vyd. 1., 335 p.) Praha: Academia.
  6. 6,0 6,1 6,2 Čermák, I. (1998). Lidská agrese a její souvislosti. (1.vyd., 204 s.) Žďár nad Sázavou: Fakta.
  7. 7,0 7,1 7,2 Orel, M., Facová, V. (2009). Člověk, jeho mozek a svět. (Vyd. 1., 256 s.) Praha: Grada.
  8. McLeod, S. (2016). Bandura - Social Learning Theory [Online]. In SimplyPsychology. Retrieved from http://www.simplypsychology.org/bandura.html
  9. Johnson, J. G., Cohen, P., Smailes, E. M., Kasen, S., & Brook, J. S. (2002). Television viewing and aggressive behavior during adolescence and adulthood.Science, 295(5564), 2468-2471. http://doi.org/10.1126/science.1062929

Použitá literatura

Doporučená literatura

Agresivita

  • Čermák, I. (1998). Lidská agrese a její souvislosti. (1.vyd., 204 s.) Žďár nad Sázavou: Fakta.¨
  • Lovaš, L. (2010). Agresia a násilie: psychológia ľudskej agresie a jej podoby v domácom prostredí, v škole, v práci, vo väzniciach a v športe. Bratislava: Ikar.
  • Fromm, E. (1997). Anatomie lidské destruktivity: můžeme ovlivnit její podstatu a následky?. (520 s., Překlad Bedřich Placák). Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny.
  • Poněšický, J. (2004). Agrese, násilí a psychologie moci. (Vyd. 1., 226 s.) Praha: Triton.
  • Janata, J. (2000). Agrese tolerance a intolerance. (1. vyd., 220 s.) Praha: Grada.
  • Lorenz, K. (2003). Takzvané zlo. (Vyd. 2., V nakl. Academia 1., 234 s.) Praha: Academia.
  • Orel, M., Facová, V. (2009). Člověk, jeho mozek a svět. (Vyd. 1., 256 s.) Praha: Grada.

Agresivita z hlediska obecné psychologie

  • Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. (2., rozšířené vyd., v Academii vyd. 1., 437 p.) Praha: Academia.
  • Nakonečný, M. (2000). Lidské emoce. (Vyd. 1., 335 p.) Praha: Academia.

Agresivita u dětí a mládeže

  • Antier, E. (2011). Agresivita dětí (Vyd. 2.). Praha: Portál.
  • Svoboda, J. (2014). Agrese a agresivita v předškolním a mladším školním věku (Vyd. 1.).
  • Martínek, Z. (2009). Agresivita a kriminalita školní mládeže (Vyd. 1.). Praha: Grada.
  • Praha: Portál.
  • Martínek, Z., Kameníčková, P. (2008). Agrese a agresivita u dětí a mládeže (Vyd. 1.). Praha: Národní institut pro další vzdělávání.
  • Čírtková, L. (2012a). Násilí jako zážitek. Psychologie Dnes, 18(3), 56-59.
  • Čírtková, L. (2012b). Násilí mladistvých z pohledu současné forenzní psychologie. Bezpečnostní teorie a praxe. -- (2), 109-116.
  • Marcus, R. F. (2007). Aggression and violence in adolescence. New York: Cambridge University Press.
  • Martínek, Z. (2009). Agresivita a kriminalita školní mládeže: druhy agresí, přístupy k agresivnímu chování, poruchy chování, šikana. Praha: Grada.
  • Resnick, M. D., Ireland, M., & Borowsky, I. (2004). Youth violence perpetration: What protects? What predicts? Findings from the National Longitudinal Study of Adolescent Health. Journal Of Adolescent Health, 35(5), a424.e1-424.e10. http://doi.org/10.1016/j.jadohealth.2004.01.011
  • Kocourková, J., Hort, V. (2004). Vražedné jednání dětských a adolescentních pachatelů. Kriminalistický sborník, č. 5, s. 28 - 29.
  • Smith, D. J. (1994). Vražda z nevinnosti (1. vydání). Rudná u Prahy: Papyrus.

Šikana

  • Říčan, P. (1995) Agresivita a šikana mezi dětmi : Jak dát dětem ve škole pocit bezpečí (1. vyd.). Praha: Portál.
  • Kratz, H. -J. (2005). Mobbing: jak ho rozpoznat a jak mu čelit. Praha: Management Press.
  • Kolář, M. (2005). Bolest šikanování (Vyd. 2.). Praha: Portál.
  • Kolář, M. (2011). Nová cesta k léčbě šikany. Praha: Portál.

Domácí násilí

Agresivita a média

  • Suchý, A. (2007). Mediální zlo - mýty a realita: souvislost mezi sledováním televize a agresivitou u dětí (Vyd. 1.). V Praze: Triton.
  • Anderson, C. A., Berkowitz, L., Donnerstein, E., Huesmann, L. R., Johnson, J. D., Linz, D., ... & Wartella, E. (2003). The influence of media violence on youth.Psychological science in the public interest, 4(3), 81-110.
  • Boxer, P., Huesmann, L., Bushman, B. J., O’Brien, M., & Moceri, D. (2009). The Role of Violent Media Preference in Cumulative Developmental Risk for Violence and General Aggression. Journal Of Youth And Adolescence, 38(3), 417-428. http://doi.org/10.1007/s10964-008-9335-2
  • Coyne, S. M. (2015). Effects of viewing relational aggression on television on aggressive behavior in adolescents: A three-year longitudinal study. Developmental Psychology, 52(2), 284-295. http://doi.org/10.1037/dev0000068
  • Johnson, J. G., Cohen, P., Smailes, E. M., Kasen, S., & Brook, J. S. (2002). Television viewing and aggressive behavior during adolescence and adulthood.Science, 295(5564), 2468-2471. http://doi.org/10.1126/science.1062929
  • Saleem, N., Ahmed, S., Hanan, M. A., Haroon, S. (2013). Violent Movies and Criminal Behavior of Delinquents. Pakistan Journal of Social Sciences, 33 (2), 243-254.

Násilná kriminalita

  • Marešová, A., Havel, R., Martinková, M., & Tamchyna, M. (2015). Násilná kriminalita v nejisté době (1. vyd.). (pp. 83-94) Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Dostupné z http://www.ok.cz/iksp/docs/424.pdf
  • Heretik, A. (2012). Extrémna agresia I: forenzná psychológia vraždy (2. vyd.). Nové Zámky: Psychoprof.
  • Staňková, L., Ščerba, F., & Vichlenda, M. (2014). Násilná kriminalita. Praha: Leges.

Externí odkazy