Analytická psychologie: Porovnání verzí

Řádek 2: Řádek 2:
 
* Spolu s [[Sigmund Freud|Freudovou]] [[Psychoanalýza|psychoanalýzou]] a [[Alfred Adler|Adlerovou]] [[Individuální psychologie|individuální psychologií]] patří ke klasickým hlubinně psychologickým směrům.
 
* Spolu s [[Sigmund Freud|Freudovou]] [[Psychoanalýza|psychoanalýzou]] a [[Alfred Adler|Adlerovou]] [[Individuální psychologie|individuální psychologií]] patří ke klasickým hlubinně psychologickým směrům.
  
== Základní pojmy ==
+
== Základní koncepce ==
 
=== [[Nevědomí]] ===
 
=== [[Nevědomí]] ===
 
Základ analytické psychologie tvoří předpoklad, že nevědomí představuje velice mocnou – a dost možná i tu aktivnější – část zdravé lidské psýché a že duševní celistvost vyžaduje spolehlivou komunikaci mezi vědomými a nevědomými složkami psýché. Sny představují jeden z hlavních nástrojů, pomocí nichž se nevědomí může vyjádřit.<ref><i>Slovník základních pojmů psychologie C. G. Junga</i>. (2005). (Vyd. 1., 173 s.) Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka.</ref>  
 
Základ analytické psychologie tvoří předpoklad, že nevědomí představuje velice mocnou – a dost možná i tu aktivnější – část zdravé lidské psýché a že duševní celistvost vyžaduje spolehlivou komunikaci mezi vědomými a nevědomými složkami psýché. Sny představují jeden z hlavních nástrojů, pomocí nichž se nevědomí může vyjádřit.<ref><i>Slovník základních pojmů psychologie C. G. Junga</i>. (2005). (Vyd. 1., 173 s.) Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka.</ref>  
Řádek 20: Řádek 20:
 
Analytická psychologie pracuje s detailní osobnostní typologií. Existují dva základní typy zaměření:
 
Analytická psychologie pracuje s detailní osobnostní typologií. Existují dva základní typy zaměření:
  
* Extraverze (sám Jung skutečně používal slovo „extravert“, podobně tak činí i většina slovníků; varianta s „o“ – „extrovert“ se neupřednostňuje) – zaměření ven, na vnější objekty.
+
* '''Extraverze''' (sám Jung skutečně používal slovo „extravert“, podobně tak činí i většina slovníků; varianta s „o“ – „extrovert“ se neupřednostňuje) – zaměření ven, na vnější objekty.
* Introverze – zaměření dovnitř, na vnitřní prožívání.
+
* '''Introverze''' – zaměření dovnitř, na vnitřní prožívání.
  
Podle Junga je psýché nástrojem adaptace a orientace.<ref>Jung Carl Gustav. (1997). <i>Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi</i>. (2. vyd., 436 s.) Brno: Nakl. Tomáše Janečka.</ref> K tomu jí slouží několik psychických funkcí, podle kterých se rozlišují čtyři tzv. funkční typy:
+
Podle Junga je psýché nástrojem adaptace a orientace.<ref>Jung Carl Gustav. (1997). <i>Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi</i>. (2. vyd., 436 s.) Brno: Nakl. Tomáše Janečka.</ref> K tomu jí slouží několik psychických funkcí, podle kterých se rozlišují čtyři tzv. '''funkční typy''':
  
*Myšlení – funkce intelektového poznání, vytváření logických závěrů.
+
*'''Myšlení''' – funkce intelektového poznání, vytváření logických závěrů.
*Cítění – funkce subjektivního hodnocení.
+
*'''Cítění''' – funkce subjektivního hodnocení.
*Vnímání – všímavost pomocí smyslových orgánů.
+
*'''Vnímání''' – všímavost pomocí smyslových orgánů.
*Intuice – nevědomé vnímání.
+
*'''Intuice''' – nevědomé vnímání.
  
 
U každého člověka jedna převažuje a jedna zcela ustupuje. Myšlení a cítění patří mezi funkce racionální povahy, zatímco vnímání a intuice mezi funkce povahy iracionální.<ref>Jung Carl Gustav. (1997). <i>Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi</i>. (2. vyd., 436 s.) Brno: Nakl. Tomáše Janečka.</ref> Na jungovské typologii je založen nástroj psychologické osobnostní diagnostiky [[MBTI]] (Myers-Briggs Type Indicator).
 
U každého člověka jedna převažuje a jedna zcela ustupuje. Myšlení a cítění patří mezi funkce racionální povahy, zatímco vnímání a intuice mezi funkce povahy iracionální.<ref>Jung Carl Gustav. (1997). <i>Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi</i>. (2. vyd., 436 s.) Brno: Nakl. Tomáše Janečka.</ref> Na jungovské typologii je založen nástroj psychologické osobnostní diagnostiky [[MBTI]] (Myers-Briggs Type Indicator).
 +
 +
=== [[Synchronicita]] ===
 +
Synchronicita je pojem označující smysluplnou koincidenci dvou nebo více událostí, které nejsou kauzálně spojeny. Jung poprvé termín použil v roce 1920 a v roce 1952 jej rozvedl v rámci samostatného článku<ref>Komárek Stanislav. (2008). <i>Příroda a kultura: svět jevů a svět interpretací</i>. (Vyd. 2., V nakladatelství Academia 1., rozš., 307 s.) Praha: Academia.</ref>. Z výkladu Junga o synchronicitě je nejznámější příklad s náhodným opakovaním motivu ryby během dne (ryba v kresbě, poté ve snu pacientky atd.).<ref><i>O synchronicitě</i>. (1952). Carl Gustav Jung.</ref>
 +
 +
Samotný jev dle Stanislava Komárka zkoumal již v roce 1919 P.Krammerer a dal mu název „zákon sérií“ (Seriengesetz), dále třeba i A.Koestler v roce 1971, který ho pojmenoval „novátorsky“ koincidence.<ref>Komárek Stanislav. (2008). <i>Příroda a kultura: svět jevů a svět interpretací</i>. (Vyd. 2., V nakladatelství Academia 1., rozš., 307 s.) Praha: Academia.</ref>
  
 
=== Reference ===
 
=== Reference ===
 
 
<references />
 
<references />
  
Řádek 43: Řádek 47:
  
 
===  Doporučená literatura ===
 
===  Doporučená literatura ===
Jung Carl Gustav. (1993). <i>'''Analytická psychologie: její teorie a praxe'''</i>. (Vyd. 2., 205 s.) Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky.</ref>
+
Jung Carl Gustav. (1993). <i>'''Analytická psychologie: její teorie a praxe'''</i>. (Vyd. 2., 205 s.) Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky.
  
 
=== Související články ===
 
=== Související články ===

Verze z 18. 12. 2014, 18:26

Analytická psychologie je psychologická škola, která vychází z myšlenek švýcarského psychiatra Carla Gustava Junga. Zdůrazňuje význam osobního hledání celistvosti a pracuje s pojmy jako osobní a kolektivní nevědomí, archetyp, komplex, persona, animus a anima, self a individuace. Jungova teorie byla rozvíjena autory jako Toni Wolffová, Marie-Louse Franzová, Jolande Jacobi, Aniela Jaffé a Anthony Stevens.

Základní koncepce

Nevědomí

Základ analytické psychologie tvoří předpoklad, že nevědomí představuje velice mocnou – a dost možná i tu aktivnější – část zdravé lidské psýché a že duševní celistvost vyžaduje spolehlivou komunikaci mezi vědomými a nevědomými složkami psýché. Sny představují jeden z hlavních nástrojů, pomocí nichž se nevědomí může vyjádřit.[1] Analytická psychologie rozlišuje mezi nevědomím osobním a kolektivním. Kolektivní nevědomí obsahuje archetypy společné všem lidským bytostem, což znamená, že může u jedince vynést na povrch i symboly, které se nevztahují jen k jeho individuální lidské zkušenosti. Jung definuje rozdíl následovně:

„…vědomí je intenzivní a koncentrované, je jen efemérní a zaměřeno na bezprostřední přítomnost a nejbližší budoucnost a minulost a disponuje jen individuálním zkušenostním materiálem, který zahrnuje pouze několik málo desetiletí. Další paměť je umělá a spočívá v podstatě v potištěném papíru. Zcela jinak nevědomí. Není sice koncentrované a intenzivní, nýbrž zšeřelé až temné, je svrchovaně extenzivní a tím nejparadoxnějším způsobem vedle sebe může řadit nejrůznorodější prvky.[2]

Archetypy

Archetypy jsou v Jungově psychologickém systému chápány jako pravzory v chování a myšlení, které jsou společné napříč kulturami. Archetypy jsou jednotky kolektivního nevědomí, které se zaktivizují v situacích jim odpovídajících. Archetyp je nevědomý, pokud je zvědoměn, ztrácí na intenzitě. Spíše než samotný obsah vytváří archetyp mantinely pro určité obsahové pole. Jung tvrdí, že archetypů je tolik, „kolik je typických situací v životě.[3] Jako příklad archetypu lze uvést animus a anima, archetyp matky, archetyp hrdiny, archetyp moudrého starce.

Individuace

Individuace je označení pro duchovní rozvoj člověka. V první části života do čtyřicátého věku se podle Junga člověk pohybuje ve sféře vědomého Já, poté by podle něj měl nastat obrat k tzv. „bytostnému Já“[4], označovanému též jako Self (německy Selbst) – tedy k středu celé psýché. Člověk by tak měl začít rozvíjet svoji duchovní stránku.[5]

Cílem individualizace je začlenění nevědomého, nadčasového bytostného Já, do časově vázané osobnosti. Žití v souladu s bytostným Já znamená realizaci plného potenciálu lidství – v jungovském smyslu tedy zbavení se rodičovských a kulturních imperativů, obranných mechanismů, falešných obalů persony, zbavení se projikování stínu na ostatní a spíše uskutečnění opaku – jeho prozkoumání. Úplné dosažení těchto záměrů Jung ale v rámci jednoho života nepožaduje. „Tento cíl je důležitý jen jakožto idea. Podstatou je opus, který vede k cíli: ten je cílem lidského života.[6]

Psychologické typy

Analytická psychologie pracuje s detailní osobnostní typologií. Existují dva základní typy zaměření:

  • Extraverze (sám Jung skutečně používal slovo „extravert“, podobně tak činí i většina slovníků; varianta s „o“ – „extrovert“ se neupřednostňuje) – zaměření ven, na vnější objekty.
  • Introverze – zaměření dovnitř, na vnitřní prožívání.

Podle Junga je psýché nástrojem adaptace a orientace.[7] K tomu jí slouží několik psychických funkcí, podle kterých se rozlišují čtyři tzv. funkční typy:

  • Myšlení – funkce intelektového poznání, vytváření logických závěrů.
  • Cítění – funkce subjektivního hodnocení.
  • Vnímání – všímavost pomocí smyslových orgánů.
  • Intuice – nevědomé vnímání.

U každého člověka jedna převažuje a jedna zcela ustupuje. Myšlení a cítění patří mezi funkce racionální povahy, zatímco vnímání a intuice mezi funkce povahy iracionální.[8] Na jungovské typologii je založen nástroj psychologické osobnostní diagnostiky MBTI (Myers-Briggs Type Indicator).

Synchronicita

Synchronicita je pojem označující smysluplnou koincidenci dvou nebo více událostí, které nejsou kauzálně spojeny. Jung poprvé termín použil v roce 1920 a v roce 1952 jej rozvedl v rámci samostatného článku[9]. Z výkladu Junga o synchronicitě je nejznámější příklad s náhodným opakovaním motivu ryby během dne (ryba v kresbě, poté ve snu pacientky atd.).[10]

Samotný jev dle Stanislava Komárka zkoumal již v roce 1919 P.Krammerer a dal mu název „zákon sérií“ (Seriengesetz), dále třeba i A.Koestler v roce 1971, který ho pojmenoval „novátorsky“ koincidence.[11]

Reference

  1. Slovník základních pojmů psychologie C. G. Junga. (2005). (Vyd. 1., 173 s.) Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka.
  2. Jung Carl Gustav. (1994). Duše moderního člověka. (1. vyd., 378 s.) Brno: Atlantis.
  3. Jung Carl Gustav. (1997). Archetypy a nevědomí. (Vyd. 1., 437 s.) Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka.
  4. Jung Carl Gustav. (1997). Archetypy a nevědomí. (Vyd. 1., 437 s.) Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka.
  5. Stevens Anthony. (2001). Jung: a very short introduction. (175 p.) New York: Oxford University Press.
  6. Jung Carl Gustav. (1997). Archetypy a nevědomí. (Vyd. 1., 437 s.) Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka.
  7. Jung Carl Gustav. (1997). Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi. (2. vyd., 436 s.) Brno: Nakl. Tomáše Janečka.
  8. Jung Carl Gustav. (1997). Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi. (2. vyd., 436 s.) Brno: Nakl. Tomáše Janečka.
  9. Komárek Stanislav. (2008). Příroda a kultura: svět jevů a svět interpretací. (Vyd. 2., V nakladatelství Academia 1., rozš., 307 s.) Praha: Academia.
  10. O synchronicitě. (1952). Carl Gustav Jung.
  11. Komárek Stanislav. (2008). Příroda a kultura: svět jevů a svět interpretací. (Vyd. 2., V nakladatelství Academia 1., rozš., 307 s.) Praha: Academia.

Použitá literatura

Externí odkazy

https://www.youtube.com/watch?v=FPGMWF7kU_8

Doporučená literatura

Jung Carl Gustav. (1993). Analytická psychologie: její teorie a praxe. (Vyd. 2., 205 s.) Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky.

Související články

Carl Gustav Jung

Klíčová slova

Jung, Analytická psychologie, psychologie, individuace, nevědomí, vědomí