Charakter

V psychologii se pojmem charakter označuje souhrn získaných vlastností určující psychosociální bytí každé osobnosti. Reguluje vztah člověka vůči osobě, ostatním lidem, společenským skupinám, institucím a přírodě[1].

Jeho jádro bývá vnímáno jako centrum různých druhů hodnot, a to zejména morálních, etických, estetických apod[1]. Podle G.W. Allporta je charakter eticky zhodnocená osobnost; projevuje se ve vztazích zejména k lidem, práci, k sobě samému, k životním překážkám či přírodě[2].

Etymologie

Pojem pochází z řeckého slova charaktíras, které znamená "rytina, vryp" (a přeneseně tedy vyjadřuje trvalý a výrazný znak či útvar)[1][3][4].

V současné psychologii je rozšířeno pojetí charakteru jako soustavy stěžejních vztahů k jednotlivým oblastem skutečnosti, soustavy dominujících vlastností a jako soustavy zásad a způsobů jejich uvádění v život[4]. Můžeme říci, že charakter je společně se schopnostmi jakýmsi mostem, který spojuje osobnost se světem druhých lidí, se společností a kulturou[4]. Temperament proti tomu spojuje osobnost s organismem.

Zatímco temperament je považován za poměrně stabilní, do značné míry geneticky determinovanou složku osobnosti, charakter je proti tomu výsledkem formování a učení[4]. Temperament tedy představuje biologickou bázi osobnosti a charakter její zkušenostní složku. Charakter se tedy utváří v dlouhodobém procesu učení. Přední role při vývoji charakteru hrají procesy identifikace, imitace, kognitivního učení, instrumentálního učení nebo také klasického podmiňování[1].

Pojem charakter je často zaměňován či užíván synonymně s pojmem morálka nebo prosociální chování. Z určitých důvodů je však užitečné zachovat původní pojem a rozlišovat ho od ostatních konotací. Charakter sice zahrnuje specifické morální, etické či estetické hodnoty, zahrnuje však i další, neméně významné, dispozice, zejména postoje či zájmy. Pojem charakter je také pružnější proti pojmům morálka a umožňuje hodnotící dimenzi ("dobrý" charakter - "špatný" charakter)[1].

Většina teorií osobnosti vznikala se zájmem o postihnutí charakteru a vyšších dynamismů jedince. Psychologické koncepce Freuda, Adlera, Fromma, Horneyové nebo Reicha se zásadně zabývaly morálně zdravými či patologickými osobnostmi a některé z nich přerostly do komplexních teorií charakteru[1].

Historie

Za zakladatele nauky o charakteru bývá považován Theofrastos z Efesu. Ve svém díle Povahopisy popsal třicet typů charakteru.Každému typu charakteru přidělil jméno podle jeho převažující vlastnosti (Pokrytec, Pochlebník, Lakomec, Mrzutý, Pověrčivý,...)[1].

Dalším významným historickým představitelem, který se nechal inspirovat právě Theofrastem, je Jean de La Bruyère. Napsal dílo Charaktery, kde s ironií popisuje povahu tehdejší francouzské šlechty[1]. Domníval se, že lidská povaha je univerzální, tudíž jsou jeho charakterové typy přiléhající lidem napříč kulturními, historickými i sociálními rozdíly[1].


Odkazy

Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 1,5 1,6 1,7 1,8 Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada.
  2. Hartl Pavel, & Hartlová Helena. (2010). Velký psychologický slovník. (Vyd. 4., V Portálu 1., 797 s.) Praha: Portál.
  3. Nakonečný Milan. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. (2., rozšířené vyd., v Academii vyd. 1., 437 p.) Praha: Academia.
  4. 4,0 4,1 4,2 4,3 Smékal, V. (2002). Pozvání do psychologie osobnosti: Člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Studium.

Literatura

  • Balcar, K. (1983). Úvod do studia psychologie osobnosti: Vysokoškolská učebnice pro studenty filozofických fakult studijního oboru psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
  • Blatný, M. (2010). Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. Praha: Grada.
  • Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada.
  • Mikšík, O. (2001). Psychologická charakteristika osobností. Praha: Karolinum.

Klíčová slova

charakter, psychologie osobnosti, typologie, sociální učení