Charakter je chápán v psychologii jako morální jádro psychiky a osobnosti, jehož podstatou je svědomí. Podle G.W. Allporta je charakter eticky zhodnocená osobnost; projevuje se ve vztazích zejména k lidem, práci, k sobě samému, k životním překážkám či přírodě[1].

Etymologie

Slovo charakter pochází z řeckého slovesa, které znamená "vyrývat" a přeneseně tedy vyjadřuje trvalý a výrazný znak či útvar[2][3].

V současné psychologii je dnes rozšířeno pojetí charakteru jako soustavy stěžejních vztahů k jednotlivým oblastem skutečnosti, jako soustavy dominujících vlastností a jako soustavy zásad a způsobů jejich uvádění v život[3]. Můžeme říci, že charakter je společně se schopnostmi jakýmsi mostem, který spojuje osobnost se světem druhých lidí, se společností a kulturou[3]. Temperament proti tomu spojuje osobnost s organismem.

Zatímco temperament je považován za poměrně stabilní, do značné míry geneticky determinovanou složku osobnosti, charakter je proti tomu výsledkem formování a učení[3].



  1. Hartl Pavel, & Hartlová Helena. (2010). Velký psychologický slovník. (Vyd. 4., V Portálu 1., 797 s.) Praha: Portál.
  2. Nakonečný Milan. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. (2., rozšířené vyd., v Academii vyd. 1., 437 p.) Praha: Academia.
  3. 3,0 3,1 3,2 3,3 Smékal, V. (2002). Pozvání do psychologie osobnosti: Člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Studium.