Deliberativní demokracie

Deliberativní demokracie je taková forma vlády, kdy občané, kteří si jsou politicky rovni, rozhodují o svých zájmech prostřednictvím otevřené komunikace a argumentací ospravedlňují své návrhy. Řešení, na kterém se občané delibertací usnesli, není konečné a v budoucnu může být změněno.

Historický vývoj

Historie deliberativní demokracie sahá až k 5. stol. př.n.l. do Athén. Periklés zde neviděl diskusi jako "překážku v cestě k jednání", ale jako něco "předcházejícího a nepostradatelného k jakémukoli rozhodnutí". Podle Aristotela by se svobodní občané měli veřejnou diskuzí zajímat o politické věci ve své obci. Taková diskuze se ale tehdy dotýkala jen velmi malého počtu lidí, neboť pojem svobodní občané zde nezahrnoval všechny dospělé osoby podobně jako dnes. Společnost se tehdy rozdělovala na majetné, svobodné občany a mnohem početnější otroky, kteří byli z veřejné diskuze vyloučeni.

S pojmem deliberace ve vztahu k politice se dále můžeme setkat až v patnáctém století, kdy byla výsadou jen omezené skupiny politicky činných reprezentantů. V osmnáctém století se deliberace do politiky dostala prostřednictvím Edmunda Burke, který tak voličům obhajoval nepopulární rozhodnutí parlamentu, jenž se na něm usnesl právě deliberací. Ani zakladatelé USA se nemohli dohodnout nad tím, do jaké míry zahrnout deliberaci do demokracie. Deliberace tak i nadále zůstávala v politice jen ve velmi omezeném rozsahu.

Dalším představitelem deliberace byl v devatenáctém století John Stuart Mill, podle kterého měla být deliberace vedena vzdělanější vrstvou. Až ve dvacátém století se deliberace plnohodnotně připojila k demokracii podporou teoretiků jako John Dewey, Alf Ross, nebo A. D. Lindsay, kteří diskusi viděli jako nezbytnou součást demokracie. A. D. Lindsay označil diskusi jako "esenci demokracie".

Význam

Teorii deliberativní demokracie se věnují Amy Gutmann a Dennis Thompson, kteří ji definují na třech základních pilířích. Prvním z nich je proces reason-giving, pomocí kterého občané předkládají své návrhy, dále možnost dostupnosti, veřejnosti a poslední pilíř závaznosti v určitém čase. Proces reason-giving označují za nejdůležitější a má umožnit autonomním aktérům, tedy občanům, aby mohli svobodně projednat své návrhy, ospravedlnit jej argumentací a dodat jim tak potřebnou legitimitu. Druhý pilíř dostupnost, se váže s dalšími třemi principi deliberativní demokracie a to reciprocitou, publicitou a odpovědností. Dostupnost má zamezit tomu, aby byl občan, k němuž je proces deliberace směřován, z diskuse vyloučen. Poslední charakteristika závaznosti umožňuje konsenzus v budoucnu znovu otevřít a projednat. Deliberace tedy nikdy není konečný proces.