Dynamika malé skupiny - skupinová interakce a komunikace, skupinové řešení problému, vůdcovství: Porovnání verzí

Řádek 59: Řádek 59:
 
== K.Lewin – Teorie pole ==
 
== K.Lewin – Teorie pole ==
 
Zkoumání skupinových jevů a procesů se věnoval K.Lewin, který přišel s teorií pole. Jeho termínem je koheze, která představuje síly, které poutají členy k sobě a vytváří ochranu proti destruktivním vlivům.  
 
Zkoumání skupinových jevů a procesů se věnoval K.Lewin, který přišel s teorií pole. Jeho termínem je koheze, která představuje síly, které poutají členy k sobě a vytváří ochranu proti destruktivním vlivům.  
 +
== J. Moreno – sociometrie ==
 +
Cílem sociometrie je kvantifikace sociálních vztahů ve skupině a postižení sociopreferenčního chování. Jednotkou je sociální atom, který představuje systém sociálních vztahů, které si jedinec vytváří vzájemně s ostatními členy. Můžeme tak rozlišit pozitivní a negativní volby, uznávané, přezírané, izolované, odmítané členy skupiny. Zkoumal i komunikační sítě.
 +
== Vůdce ==
 +
Vůdce je osoba, která kontroluje aktivity skupiny, přispívá k její soudržnosti a reprezentuje skupinu.  Získává autoritu a důvěru a skupinu vede. Ve skupině má silnou pozici (vysoký sociometrický status. Zahajuje plánování a akce, má neformální styky se skupinou, zastupuje, integruje a organizuje skupinu, dominuje ve skupině, přijímá a poskytuje informace, projevuje souhlas/nesouhlas, ovlivňuje práci s jejími výsledky ve skupině
 +
=== Vůdcovské autority ===
 +
Můžeme rozlišit autoritu formální a neformální.
 +
* '''Formální''' vůdce disponuje prostředky, jak si moc vynutit  a to prostřednictvím sankcí a trestů.
 +
* Oproti tomu '''neformální''' autorita nevyplývá z odměn a sankcí, ale z osobních kvalit – těmi jsou inteligence a schopnost přijmout rozhodnutí.
 +
Je-li někdo ustaven do funkce, pak získává formální autoritu a měl by získat i tu neformální. Přirozená autorita je determinována okolnostmi. (Například ve třídě s rozšířenou výukou matematiky jí může mít ten, kdo je v matematice nejlepší, ale tato situace se může změnit ve chvíli, kdy třída pojede na lyžařský zájezd)
 +
'''Weber''' (1921) rozlišil tři základní zdroje vůdcovské autority:
 +
* '''Racionální''' '''autorita''' vyplývá z přesvědčení, že vůdce je reprezentantem legitimních norem a zákonů
 +
* '''Tradiční''' '''autorita''' pramení z víry v důležitost tradice a kontinuity
 +
* ''Charismatická'' '''autorita''' stojí na osobních vlastnostech vůdce.
 +
=== Moc ===
 +
'''Collins a Raven''' identifikovali šest druhů moci, které může vůdce nebo i jiný člen skupiny vlastnit:
 +
* Odměňovat
 +
* Donucovací – moc trestat
 +
* Referenční moc - dosažená díky identifikaci ostatních členů skupiny s jedincem
 +
* Expertní moc – větší znalosti určitého člověka
 +
* Legitimní moc – je respektována díky normám
 +
* Informační moc – stojí na znalosti určitých informací
 +
=== Typy vůdců===
 +
Ze série pozorování malých skupin '''Bales''' a '''Slater''' (1955) vyvodili závěr, že existují dva druhy vůdců, jeden soustředěný na úkoly, druhý na interpersonální vztahy. '''Firestone''', '''Lichtmann''' a '''Calamosca''' (1975) se domnívají, že ve skupině není jeden vůdce, ale je vždy vybírán pro konkrétní úkol, který má skupina řešit.
 +
=== Úspěšný vůdce ===
 +
Dobrý vůdce by měl mít pět charakteristik:
 +
* Skupina ho musí vnímat jako svou součást
 +
* Musí mít vlastnosti a názory, které má skupina jako celek
 +
* Musí být pro členy modelem
 +
* Skupina jej musí vnímat jako toho, kdo pomáhá dosáhnout cílů
 +
* Musí skupinu pozitivně reprezentovat navenek
 +
== Styly řízení ==
 +
Vedení lze uplatňovat různě. Můžeme rozlišit tři druhy stylu řízení.
 +
* '''Autokratický styl''' se vyznačuje orientací na úkol, vše rozhoduje vůdce, členové skupiny mají minimální autonomii. Vůdce používá více sankcí než odměn, neposkytuje prostor pro iniciativu, podřízené moc neinformuje, zajímají ho jen výkony a ne problémy podřízených.
 +
* '''Demokratický styl''' se vyznačuje častou diskusí o úkolu a zájmem vůdce o členy. Chce vytvořit podmínky a prostor, poskytuje jim určitou míru iniciativy, motivuje pozitivními sankcemi, ale umí i trestat. Je zaměřen na výkon, ale i na uspokojování vztahů s podřízenými.
 +
* Třetí styl vedení lze přeložit jako '''liberální''' - neboli laissez-faire (ponechat volný průběh). Tedy vůdce se nestará o způsob plnění úkolů. Sám nic neřeší, nekontroluje, je slabý, pasivní, nezáleží mu na výkonu a na podřízených.
 +
Tyto styly vedení, které rozlišil '''K.Lewin''' (+Lippit a White), vedou k různým pracovním výsledkům. S největší efektivitou pracují lidé pod demokratickým vedením, autoritářské vedení má efektivitu o něco nižší, členové skupiny pracují jen pod dozorem. U posledního stylu naopak nepracují téměř vůbec.
 +
'''Stodgil''' a '''Coons''' nalezli (1957) a popsali dvě dimenze – interpersonální zájem a úkolová iniciativa, tedy podobně jako Bales a Slater, ale tvrdí, že úspěšný vůdce skóruje v obou dimenzích. Pravděpodobně nejdůležitější charakteristikou vůdce je jak reprezentuje skupinu navenek.
 +
V literatuře se vůdcovstvím zabýval Niccoló Machavelli v knize „Vladař“, zastával názor, že lidé se mají vůdce bát.
  
 
+
Kromě kapitoly Tuckmanův model vývoje skupiny je otázka zpracována na základě Hewstona a Stroebe (2006)<ref>HEWSTONE, Miles a Wolfgang STROEBE. <i>Sociální psychologie: moderní učebnice sociální psychologie</i>. Praha: Portál, 2006.</ref> a Výrosta a Slaměníka (2008)<ref>VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. <i>Sociální psychologie</i>. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.</ref>
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
  
 
== Použitá literatura ==
 
== Použitá literatura ==
 
<references/>
 
<references/>

Verze z 24. 10. 2017, 17:40

Pojem skupinová dynamika začal používat jako první K.Lewin. Stav ve skupině – její komunikace, vztahy, interakce – nejsou stálé, ale podléhají dynamickým změnám. Skupina vzniká, rozvíjí se, udržuje se na dosažené úrovni, rozpadá se a zaniká. Skupina výrazně ovlivňuje chování jednotlivce.

Skupina

Skupinou rozumíme určitý počet lidí, který má následující znaky:

  • Interakce mezi jednotlivými členy trvá delší dobu, nikoliv jen několik minut
  • Členové vnímají skupinu jako skupinu a sebe jako její členy
  • Vytváří si vlastní normy, role a očekávání, jak se její členové mají chovat a také sankce proti těm, kdo se nepřizpůsobí
  • Vytváří vědomí společného cíle nebo účelu
  • Mezi jejími jednotlivými členy se vytváří různé vztahy

Tuckmanův model vývoje skupiny

Tuckman předpokládá několik fází skupiny. Tuckman vychází z předpokladu, že skupinový život se skládá ze dvou sfér činností členů. První je sociálně emoční sféra, která se utváří dle chování a vzájemných vazeb mezi členy. A ta se dělí na tří podstádia:

  • testování a závislost – děje se při seznamování mezi členy, jedinec například svými narážkami testuje psychickou odolnost a přátelskost ostatních, poté přichází pocit závislosti a náležitost ke skupině
  • Dalším podstádiem je vnitroskupinový konflikt – který odhalí, jak pevné vztahy ve skupině jsou, difrencují se role.
  • Poté skupina může přejít do vývoje skupinové soudržnosti a utváření funkčních rolí vztahů.

Druhou hlavní rovinou je na úkol orientovaná činnost, kde probíhá výměna interakcí k dosažení společného cíle resp. splnění úkolu. Dělí se na podstádia orientace a testování, emocionální rekace na úkol, otevřená diskuze a nová řešení. Tyto dvě roviny probíhají souběžně a vzájemně se ovlivňují a vytvářejí pět vývojových stupňů, které Tuckman (1965)[1]

popsal takto:
  1. Formování – jedinci se seznamují, nejsou stanovené pozice a role, převládá nejistota ohledně spolužití a fungování ve skupině
  2. Bouření – jedinci chtějí, aby také skupina uspokojovala jejich osobní potřeby, snaží se sebeprosadit, dochází ke konfliktu mezi jedinci, kteří mají odlišné potřeby, patrný boj o pozice
  3. Normování – práce jedinců na spolužití, definují se normy chování, hodnoty, rozdělují se role, sdílí společné cíle hodnoty a podobné očekávání
  4. Optimální výkon – vztahy jsou stabilizované, shoda na cíly, společně kooperují, každý zastává svou roli
  5. Ukončení – skupina dospěla do svého konce, buď formální ukončení nebo dobrovolné rozpuštění skupiny, která dosáhla svého cíle, nebo již přestala plnit svou funkci a sytit potřeby členů supiny. Tato fáze byla přidána (Tuckman, Jensen, 1977)[2]

Tuckmanův model vývoje skupiny byl kritizován pro svojí statičnost. Dnes se k tomuto modelu přistupuje tak, že skupina může procházet jednotlivými stádii, které jsou různě dlouhé, mohou se opakovat a některé skupiny si nemusí projít všemi stádii. Jiný pohled nabízí etnografický model vývoje skupiny, který vnímá vývoj skupiny jako nestatický a dynamický, jde jim o opravdové poznání, porozumění a zachycení života skupiny v danou chvíli.

Konformita

Konformita je sociální vliv, který je výsledkem setkání s názorem většiny nebo většinové části vlastní skupiny. Rozumí se jím změny chování nebo názoru, které vznikají jako výsledek skutečného nebo domnělého tlaku jiného jedince, skupiny nebo společnosti. Lidé tak dělají něco, co sami nechtějí a co by nedělali bez sociálního tlaku. Může se projevit jen verbálně.

  • Akceptace – vyžadované chování nebo názor jsou akceptované, člověk je přijme za své a souhlasí s nimi
  • Vyhovění – změna chování v důsledku přímého požadavku jiné osoby – ale nejde o nucení. Je nejběžnější formou konformity
  • Poslušnost – změna chování vyvolaná přímým příkazem nebo nařízením.

Základem konformity jsou dvě potřeby: potřeba mít pravdu a potřeba být oblíben

Solomon Asch provedl v 50. letech experiment, kde měli studenti ve skupinkách vybrat, která ze tří srovnávacích čar je stejně dlouhá jako standardní čára. Studenti se nechali ovlivnit skupinou a schválně odpovídali špatně, aby se jejich odpověď shodovala s odpověďmi ostatních účastníků. Prokázal se tak ohromný vliv evidentně nesprávného, ale jednohlasně většinového úsudku na úsudek osamoceného účastníka. 

Konformitu ovlivňuje: velikost skupiny (nárůst konformity s počtem členů do hranice pětičlenné skupiny prudký nárůst, pak stagnace), jednomyslnost, skupinová koheze. Moscovici – menšina může ovlivnit většinu – nutná je jednotnost, důslednost a aktivnost při prosazování názorů.

Poslušnost

Poslušnost zkoumal Milgram. Příčinou poslušnosti je přesunutí odpovědnosti a také strach z odporu vůči autoritě. Faktory, které zvyšují poslušnost jsou: vzdálenost oběti, autoritativní prostředí, přítomnost autority, sociální postavení autority, přímé podněcování (rozkazy) a neuvědomění si, že je člověk manipulován.

Fenomén posunu k riskantnosti a skupinová polarizace

Při rozhodování uvnitř skupiny dochází podle Stonera (1961) k posunu na rizikovější pozice. Tento jev souvisí s rozptýlením odpovědnosti. Také rozhodnutí jednotlivců, kteří měli předtím možnost diskutovat ve skupině, jsou riskantnější. Tento jev se nazývá fenomén posunu k riskantnosti. Moscovici a Zavalloni (1969) však dokázali, že někdy jsou skupinová rozhodnutí naopak konzervativnější. Soudí tedy, že se ve skutečnosti nejedná o posun k riskantnosti, ale o skupinovou polarizaci. Diskuse ve skupině generuje extrémnější názory, jak ve směru k většímu riziku, tak i k větší konzervativnosti. Původní rozhodnutí významně ovlivňuje rozhodnutí konečné. Bylo-li riskantní, i konečné rozhodnutí bude riskantní. Tento jev se nazývá skupinová polarizace. Ta může vzniknout i bez diskuze, jestliže se jednotlivec dozví o rozhodnutí ostatních členů skupiny. V posunu skupinového názoru se pravděpodobně podílí i sociální srovnávání. V diskusi se členům skupiny naznačí, jaké rozhodnutí je žádoucí a ti je pak použijí jako vlastní názor.

Skupinová komunikace

Skupinová komunikace probíhá v komunikačních sítích. Jejich podoba rozhoduje o tom, jak efektivní bude řešení problému. Nejefektivnější sítě umožňují komunikaci každého s každým a dále jsou efektivní sítě centrální, kde všichni komunikují s vůdcem (hvězdice), hvězdice hlavně u jednoduchých problémů, u komplexnějších je rychlejší kruh. Kruh má nejvíce chyb, ale jeho členové byli nejvíce spokojeni na rozdíl od hvězdice. Další (méně efektivní) typy jsou vidlice a řetěz. Komunikace může mít verbální i neverbální formu, verbální má primární význam v řízení činnosti. Důvody pro spontánní komunikaci ve skupině (Festinger) jsou tlak k uniformitě (potřeba vyjadřování a jeho kontroly), tendence členů změnit svou pozici a vyjádřit se k poměrům ve skupině nebo tendence členů vyjádřit své pocity. Komunikace je také důležitým činitelem sekundární socializace. Důležité je komunikace ze strany vedoucích. Překážky v komunikaci způsobují ztrátu informace nebo její významovou deformaci.

Skupina v úkolové situaci

Výkon se mění s velikostí skupiny. S růstem skupiny se například zvyšuje počet aktivit adresovaných vedoucímu a zmenšuje se počet aktivit směřovaných členům. Malé skupiny jsou soudržnější, jejich členové jsou spokojenější je v nich i vyšší morálka. Heterogenní skupiny podávají různorodější a přesnější výsledky. Na efektivnost mají vliv komunikační struktury a styly vedení.

Kompetice a kooperace

Skupina však obsahuje vedle společných cílů také cíle individuální, které se mohou dostávat do konfliktu. Proti nadměrnému sebeprosazování se brání skupina normami, cíle jednotlivce však musí být respektovány. Rozpory vedou k napětí, konfliktu a k soupeření (kompetici). Ke snížení individuálních tendencí však vedou žádoucí síle neuskutečnitelné bez skupiny a potřeba a tendence být v kontaktu s lidmi, být přijat, identifikovat se s nimi, toto vše vede ve skupině ke kooperaci. Kooperace: Chování maximalizující výsledky (či prospěch skupiny) Kompetice: Chování maximalizující relativní výhody jedince nad druhými. Vyjednávání: Diskuse mezi dvěma a více stranami s cílem vyřešit rozdílné zájmy.

Konflikt cílů

Konflikt je protikladem ke konformismu. Jsou to situace, pro něž jsou příznačné konflikty osobních a skupinových cílů. Vznikají v situacích, kdy skupina frustruje dosažení cílů jednotlivce nebo naopak když jednotlivec blokuje dosahování cílů skupiny. Pokud je k řešení problému nutné rozhodnutí většiny členů, pak dochází k vzájemné podpoře, a naopak jsou vyloučeni ti, kteří mají jiné mínění – zvyšuje se tak pocit solidarity.

Skupinové myšlení

Každá skupina si vytváří normy a může se stát, že se stanou tyto normy příliš rigidní a nepružné, skupina se začne uzavírat informacím zvnějšku, její rozhodnutí jsou stále méně v kontaktu s realitou. Tomu se říká skupinové myšlení. Dochází k němu, jestliže se skupina vyznačuje vysokou soudržností, je homogenní ve smýšlení členů, izolovaná zvnějšku, v procesu rozhodování nebere v úvahu nejrůznější alternativy, skupina je pod tlakem, protože je třeba rozhodnout se rychle a má silně dominantního vůdce.

K.Lewin – Teorie pole

Zkoumání skupinových jevů a procesů se věnoval K.Lewin, který přišel s teorií pole. Jeho termínem je koheze, která představuje síly, které poutají členy k sobě a vytváří ochranu proti destruktivním vlivům.

J. Moreno – sociometrie

Cílem sociometrie je kvantifikace sociálních vztahů ve skupině a postižení sociopreferenčního chování. Jednotkou je sociální atom, který představuje systém sociálních vztahů, které si jedinec vytváří vzájemně s ostatními členy. Můžeme tak rozlišit pozitivní a negativní volby, uznávané, přezírané, izolované, odmítané členy skupiny. Zkoumal i komunikační sítě.

Vůdce

Vůdce je osoba, která kontroluje aktivity skupiny, přispívá k její soudržnosti a reprezentuje skupinu. Získává autoritu a důvěru a skupinu vede. Ve skupině má silnou pozici (vysoký sociometrický status. Zahajuje plánování a akce, má neformální styky se skupinou, zastupuje, integruje a organizuje skupinu, dominuje ve skupině, přijímá a poskytuje informace, projevuje souhlas/nesouhlas, ovlivňuje práci s jejími výsledky ve skupině

Vůdcovské autority

Můžeme rozlišit autoritu formální a neformální.

  • Formální vůdce disponuje prostředky, jak si moc vynutit a to prostřednictvím sankcí a trestů.
  • Oproti tomu neformální autorita nevyplývá z odměn a sankcí, ale z osobních kvalit – těmi jsou inteligence a schopnost přijmout rozhodnutí.

Je-li někdo ustaven do funkce, pak získává formální autoritu a měl by získat i tu neformální. Přirozená autorita je determinována okolnostmi. (Například ve třídě s rozšířenou výukou matematiky jí může mít ten, kdo je v matematice nejlepší, ale tato situace se může změnit ve chvíli, kdy třída pojede na lyžařský zájezd) Weber (1921) rozlišil tři základní zdroje vůdcovské autority:

  • Racionální autorita vyplývá z přesvědčení, že vůdce je reprezentantem legitimních norem a zákonů
  • Tradiční autorita pramení z víry v důležitost tradice a kontinuity
  • Charismatická autorita stojí na osobních vlastnostech vůdce.

Moc

Collins a Raven identifikovali šest druhů moci, které může vůdce nebo i jiný člen skupiny vlastnit:

  • Odměňovat
  • Donucovací – moc trestat
  • Referenční moc - dosažená díky identifikaci ostatních členů skupiny s jedincem
  • Expertní moc – větší znalosti určitého člověka
  • Legitimní moc – je respektována díky normám
  • Informační moc – stojí na znalosti určitých informací

Typy vůdců

Ze série pozorování malých skupin Bales a Slater (1955) vyvodili závěr, že existují dva druhy vůdců, jeden soustředěný na úkoly, druhý na interpersonální vztahy. Firestone, Lichtmann a Calamosca (1975) se domnívají, že ve skupině není jeden vůdce, ale je vždy vybírán pro konkrétní úkol, který má skupina řešit.

Úspěšný vůdce

Dobrý vůdce by měl mít pět charakteristik:

  • Skupina ho musí vnímat jako svou součást
  • Musí mít vlastnosti a názory, které má skupina jako celek
  • Musí být pro členy modelem
  • Skupina jej musí vnímat jako toho, kdo pomáhá dosáhnout cílů
  • Musí skupinu pozitivně reprezentovat navenek

Styly řízení

Vedení lze uplatňovat různě. Můžeme rozlišit tři druhy stylu řízení.

  • Autokratický styl se vyznačuje orientací na úkol, vše rozhoduje vůdce, členové skupiny mají minimální autonomii. Vůdce používá více sankcí než odměn, neposkytuje prostor pro iniciativu, podřízené moc neinformuje, zajímají ho jen výkony a ne problémy podřízených.
  • Demokratický styl se vyznačuje častou diskusí o úkolu a zájmem vůdce o členy. Chce vytvořit podmínky a prostor, poskytuje jim určitou míru iniciativy, motivuje pozitivními sankcemi, ale umí i trestat. Je zaměřen na výkon, ale i na uspokojování vztahů s podřízenými.
  • Třetí styl vedení lze přeložit jako liberální - neboli laissez-faire (ponechat volný průběh). Tedy vůdce se nestará o způsob plnění úkolů. Sám nic neřeší, nekontroluje, je slabý, pasivní, nezáleží mu na výkonu a na podřízených.

Tyto styly vedení, které rozlišil K.Lewin (+Lippit a White), vedou k různým pracovním výsledkům. S největší efektivitou pracují lidé pod demokratickým vedením, autoritářské vedení má efektivitu o něco nižší, členové skupiny pracují jen pod dozorem. U posledního stylu naopak nepracují téměř vůbec. Stodgil a Coons nalezli (1957) a popsali dvě dimenze – interpersonální zájem a úkolová iniciativa, tedy podobně jako Bales a Slater, ale tvrdí, že úspěšný vůdce skóruje v obou dimenzích. Pravděpodobně nejdůležitější charakteristikou vůdce je jak reprezentuje skupinu navenek. V literatuře se vůdcovstvím zabýval Niccoló Machavelli v knize „Vladař“, zastával názor, že lidé se mají vůdce bát.

Kromě kapitoly Tuckmanův model vývoje skupiny je otázka zpracována na základě Hewstona a Stroebe (2006)[3] a Výrosta a Slaměníka (2008)[4]

Použitá literatura

  1. TUCKMAN, Bruce W. Developmental sequence in small groups. Psychological Bulletin [online]. 63(6), undefined [cit. 2017-10-17]. DOI: 10.1037/h0022100. Dostupné z: http://content.apa.org/journals/bul/63/6/384
  2. TUCKMAN, Bruce W. a Mary Ann C. JENSEN. Stages of Small-Group Development Revisited. Group [online]. 2(4), undefined [cit. 2017-10-17]. DOI: 10.1177/105960117700200404. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/105960117700200404
  3. HEWSTONE, Miles a Wolfgang STROEBE. Sociální psychologie: moderní učebnice sociální psychologie. Praha: Portál, 2006.
  4. VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.