Definice základních pojmů

Formování a vývoj osobnosti jsou pojmy, jejichž vymezení není zcela zřejmé. Tyto pojmy bývají některými autory striktně odlišovány a jinými používány coby synonyma. I proto je nezbytné uvést zde některé definice.

Formování osobnosti (personality shaping) bývá chápáno jako změna osobnosti způsobená vlivem aktivního, cíleného a záměrného působení na osobnostní charakteristiky jedince.[1]

Vývoj osobnosti (personality/character development) je rovněž proces, při němž dochází ke změnám osobnosti, ale oproti formování jde i o změny, které nejsou důsledkem cíleného a záměrného působení na konkrétní charakteristiky jedince, ale také změny probíhající přirozeně spolu s narůstajícím věkem.[1]

Determinanty vývoje osobnosti

Historicky se společnost dělila na 2 tábory, vedoucí spor o tom, zda je vývoj osobnosti podmíněn biologicky (nativistické teorie zastávající názor, že zásadní vliv mají vnitřní faktory), či sociálně (environmentalistické teorie říkající, že hlavní roli mají vnější faktory). Jednalo se tzv. o spor „nature vs. nurture“. V současnosti je často zmiňován tzv. bio-psycho-sociální model, který bere v potaz vlivy vnější, vnitřní, i jejich vzájemnou interakci.[2] (Šulová, přednášky z Vývojové psychologie 2019/2020)

Vnitřní faktory

Jak již bylo výše naznačeno, vnitřními faktory rozumíme vrozené dispozice. Jedná se tedy o dědičný základ osobnosti, naší genetickou výbavu, již nám předali rodiče. Celou genetickou výbavu jedince souhrnně označujeme jako genotyp. Na genotyp již od nejrannějšího prenatálního období působí vnější faktory (stres matky, její strava, toxiny, …), které ovlivňují, jak moc se které geny z celého genotypu projeví. Výsledek interakce genotypu a vnějších faktorů označujeme jako fenotyp – souhrn všech vnějších znaků a vlastností jedince. V souvislosti s geny je také důležité zmínit 2 typy genů – major geny a minor geny. Major geny jsou takové geny, které mají na určitý znak velký vliv, a které jsou jen velmi málo ovlivnitelné prostředím. Patří mezi ně například geny nesoucí informaci o krevní skupině, či barvě očí. Oproti tomu minor geny mají na konkrétní znak jen velmi malý vliv, jelikož takový znak je kódovaný velkým množstvím minor genů, na jejichž expresi má prostředí značný vliv. A právě minor geny jsou geny mající vliv, mimo jiné, na naše osobnostní charakteristiky.[1][2][3]

Karel Balcar (1991) uvádí tzv. čtyřstupňovou hierarchii biologických podmínek dle R. Cattela, v níž rozlišuje:

o  dědičnou výbavu – genové zakódování vývoje organismu získané od rodičů v momentě početí

o  genová výbavu – dědičná výbava zahrnující navíc změny způsobené vlivem mutací a segregací v genech

o  vrozená výbavu – genová výbava dále ovlivněná vnějšími faktory po čas prenatálního období, až do porodu

o  konstituční výbavu – kromě výše zmíněného zahrnuje veškeré působení vnějších vlivů na jedince po jeho narození, jedná se v podstatě o fenotyp jedince[4]

Dědičnost temperamentových vlastností

Temperamentové vlastnosti, coby minor geny kódované znaky, jsou podmíněny multifaktoriálně – celou řadou genů, mírou jejich exprese, i nejrůznějšími vlivy prostředí. Jejich dědičnost bývá nejčastěji zkoumána na jednovaječných (tzv. monozygotních) dvojčatech, která mají shodný genotyp a lze tak u nich pozorovat míru ovlivnění fenotypu vnějšími vlivy.

Základní temperamentové charakteristiky jsou patrné již u novorozenců. Od narození lze pozorovat sklon k určitému emočnímu prožívání (některé děti jsou plačtivé, jiné méně), úroveň aktivity (zda je spíše živější, či klidnější), společenskost (jak moc dítě preferuje být mezi lidmi, či si vystačí ve větší míře samo), plachost (zda a jak moc se bojí cizích lidí) a míru vytrvalosti či pozornosti (jak dlouho vydrží u jedné činnosti, nebo zda potřebuje častěji střídat stimuly). Geneticky podmíněná je i aktivace konkrétních genů později během života. Zejména během dospívání tak dochází ke změnám na úrovni genové exprese, což se následně odráží i na změnách v chování a prožívání. Navzdory tomu je temperament považován za poměrně stabilní charakteristiku jedince.[5][6]

Výzkumy ukazují, že míra genetické podmíněnosti temperamentových vlastností se pohybuje kolem 50 %, zbývající podíl fenotypové variability je ovlivněn vnějšími faktory. Největší vliv dědičnosti se ukazuje u emocionality a úrovně aktivity.[3]

Dědičnost osobnostních rysů

Koeficienty dědičnosti pro osobnostní rysy Big Five (Zdroj: Corr & Matthews, 2009)

Současné výzkumy potvrzují určitý podíl genotypu nejen na našem temperamentu, ale přímo i na osobnostních vlastnostech. Mezi nejpoužívanější osobnostní dotazníky patří tzv. Big Five, sestávající z 5 základních faktorů – otevřenosti vůči zkušenosti (openness to experience), svědomitosti (conscientiousness), extraverze (extraversion), přívětivosti (agreeableness) a neuroticismu (neuroticism). Mnoho studií zabývajících se dědičností osobnostních vlastností pracovalo právě s modelem Big Five, a ačkoli se jejich výsledky na podílu dědičnosti jednotlivých faktorů různí, obecně se shodují, že osobnostní rysy Big Five mají genetický základ.[3][7]

Jako nejvíce geneticky podmíněné se ukazují extraverze, otevřenost vůči zkušenosti a neuroticismus. Naproti tomu přívětivost a svědomitost patří k osobnostním rysům, které lze ve větší míře ovlivnit prostředím. Vysoká míra dědičných předpokladů u otevřenosti vůči zkušenosti může být rovněž dáno tím, že tato charakteristika bývá dávána do souvislosti s inteligencí, jež patří, za určitých podmínek, mezi osobnostní charakteristiky s největším podílem dědičnosti.[3][8]

Dědičnost inteligence

Rozvoj inteligence, podobně jako temperament a osobnostní rysy, závisí kromě genetických dispozic také na vlivu prostředí. Z vlivů prostředí je však pro rozvoj inteligence nejzásadnější míra stimulace a její přiměřenost aktuálním schopnostem jedince.[3]

Studie věnující se této problematice, uvádí odhad dědičnosti inteligence někdy až 80 %. Je však důležité uvést, že význam genetických dispozic se odvíjí právě od prostředí, v němž dítě vyrůstá. Žije-li dítě, v prostředí s nízkým socio-ekonomickým statusem a nízkou úrovní vzdělanosti, nedostane se mu dostatečné množství podnětů k rozvinutí jeho předpokladů a dědičné dispozice nebudou mít možnost se projevit. Oproti tomu v prostředí s velkým množstvím kvalitních stimulů bude vliv individuálních dispozic mnohem více patrný.[3][9]

Strukturální a funkční aspekty CNS mající vztah k osobnosti

Ve vztahu k osobnosti patří mezi nejvýznamnější oblasti mozku kůra čelního laloku (prefrontální kůra) a limbický systém.

Prefrontální kortex představuje vývojově nejmladší část mozku, která se doposud vyvinula pouze u lidí. Jedná se o oblast s celou řadou funkcí, mezi něž patří například exekutivní funkce, paměťové funkce, sociální kognice či regulace chování a nálady. Velmi dobře známý je případ Phinease Gage, u něhož došlo k poškození prefrontální mozkové kůry, což mělo za následek výrazné změny v jeho chování – stal se agresivním, sobeckým, velmi impulzivním a ztratil schopnost plánování a odkládání potřeb.[3]

Limbický systém patří naopak mezi vývojově starší části mozku a zahrnuje celou řadu struktur plnících velmi důležité funkce. Součástí limbického systému je jednak orbitofrontální mozková kůra, hipokampus, amygdala, septum a přední talamus. Mezi nejdůležitější funkce, které limbický systém zastává, patří kontrola strachu, úzkosti a reakcí na ně (fight-flight-freeze), emoční prožívání, účast na procesech krátkodobé paměti. Má však také vliv na činnost srdce, dýchání a sekreci endokrinních žláz.[3]

Vztah mezi dimenzemi BAS a BIS dle J. Graye a dimenzemi extraverze a neuroticismus dle H. Eysencka

V návaznosti na výše uvedené je pak významná teorie Jeffreyho Alana Graye (1934–2004), žáka Hanse Eysencka, nesoucí název „Reinforcement sensitivity theory“. Grayova teorie, založená na výsledcích jeho výzkumů, říká, že hlavní dimenze osobnosti mají rozdílný neurobiologický základ. Původní teorie pracuje se dvěma systémy – BIS (behavioral inhibition systém), jenž je vázán na Papezův okruh limbického systému, je citlivý na tresty a negativní události a zprostředkovává pocit úzkosti a opatrné chování, a systém BAS (behavioral approach systém) pojící se zejména s dopaminergními drahami v mozku a bazálními ganglii, jenž je citlivý na odměny, příjemné stimuly a zprostředkovává pozitivní emoční prožitky a souvisí s optimismem, extraverzí a tendencí k vyhledávání všemožných zdrojů zábavy. Systém BIS je považován za dimenzi úzkostnosti založené na neurotransmisi serotoninu, zatímco systém BAS za dimenzi impulzivity založené na neurotransmisi dopaminu. Teorie byla později doplněna o třetí, tzv. 3F dimenzi (fight-flight-freeze) mající strukturální základ v amygdale. Dimenze 3F je považována za dimenzi defenzivnosti zprostředkovávající pocit strachu a vyhýbání se nebezpečným situacím.[3] (Bahbouh, přednášky z Psychologie osobnosti 2020/2021)

Vnější faktory

Z prostředí jsme ovlivňováni obrovským množstvím nejrůznějších faktorů, a to v podstatě neustále. Jsme ovlivňováni prostředím, ve kterém žijeme, lidmi, s nimiž se setkáváme, událostmi všedními i nevšedními, jenž se v našich životech objevují.[4]

Fyzikální prostředí

Kromě psychologických a sociálních činitelů je důležitým faktorem ovlivňujícím tělesný i duševní výkon právě fyzické prostředí. To, v jakém žijeme podnebí, jaká je dostupnost stravy, jaké nemoci sužují oblast, v níž žijeme, zda žijeme ve městě nebo na vesnici a od toho se odvíjí, například jaký vzduch dýcháme. Co se stravy týče, i ve vyspělých zemích hraje roli kvalita stravy a to, zda konzumujeme vysoce průmyslově zpracované potraviny nebo potraviny bez průmyslového zpracování. Zda konzumujeme velké množství sacharidů, což se pojí s civilizačními onemocněními. Všechny tyto a mnohé další faktory mohou buď podporovat nebo naopak zpomalovat či zcela bránit tělesnému i duševnímu vývoji probíhajícímu prostřednictvím geneticky naprogramovaného zrání.[4]

Sociální prostředí

Kulturní prostředí je dalším velmi významným faktorem hrajícím roli v utváření osobnosti. Kulturou či kulturním prostředím chápeme tu část prostředí vytvořenou lidmi. Zahrnuje nejen hmotné produkty, ale stejně tak i duševní bohatství předávané z generace na generaci. Kromě obrazů, soch či architektonických výtvorů zahrnuje tedy pojem kultura také zvyky, hodnoty, postoje, dovednosti a znalosti.[4]

Geert Hofstede (1928–2020) chápal kulturu jako kolektivní nastavení mysli určité skupiny lidí. Můžeme hovořit o kultuře evropské, české, jihomoravské, kultuře konkrétní obce, rodiny, kultuře firmy atd. Dle Hofstedeho teorie lze každou kulturu definovat z hlediska 6 dimenzí, jimiž jsou vzdálenost moci, individualismus, maskulinita, vyhýbání se nejistotě, dlouhodobá orientace a později přidané požitkářství. Vymezení těchto charakteristik umožňuje porovnávání kultur mezi sebou, analyzování rozdílností a napomáhá lepšímu pochopení interkulturních sporů.[7]


Vliv životních událostí

Významné životní události, jak negativní, tak i ty pozitivní, mohou být velkým zdrojem stresu či psychické zátěže, případně mohou být chápány jako určitý významný mezník, jímž jedinec ohraničí určité životní období. Ve všech zmíněných případech může dojít ke změně osobnostních rysů, případně k rozvinutí psychických či psychosomatických onemocnění.[2]

Pro měření rizika rozvoje výše uvedených obtíží byla vytvořena tzv. Škála stresu podle životních událostí, která sestává z celkem 43 stresujících událostí, které mohou v životě člověka nastat. Každé události je přidělen určitý počet bodů, přičemž čím více bodů, tím se jedná o více zátěžovou situaci. Mezi nejnáročnější situace patří smrt partnera, rozvod, uvěznění, zranění či nemoc, ale také svatba. Speciální škály stresujících událostí jsou vytvořeny také pro dětský věk. První z nich byla Coddington Life Events Scale (CLES). Jednoznačně nejnáročnější situací, která může nastat v životě dítěte, je smrt rodiče. Dalšími událostmi, způsobujícími u dětí značný stres, je také rozvod rodičů, narození sourozence, sňatek rodičů, vážnější nemoc rodičů či sourozenců, smrt příbuzných, informace o vlastní adopci, ale také například konflikty rodičů a stěhování. Důležitým poznatkem tedy je, že zatímco dospělí uvádí jako zdroje stresu spíše katastrofické scénáře, pro děti mohou být velkým stresorem i poněkud běžnější události, jako například právě hádky rodičů.[2]

Epigenetické faktory

Epigenetika je vědní obor zabývající se změnami fungování našich genů, k nimž dochází skrze vlivy z prostředí. Ačkoli se tedy nikterak nemění genotyp, může docházet ke změnám v působení a síle některých genů či skupin genů, v důsledku čehož dojde ke změnám na úrovni fenotypu.[2]

Důvodem, proč je epigenetika pro psychologii důležitá je její obrovský vliv na nespočet proměnných v našich životech i fakt, že právě výzkum epigenetiky a jejích mechanismů potvrdil vlivy prostředí a chování na genom a vnesl větší jasno do sporu „nature vs. nurture“. Důležitý je také objev z posledních let, a sice že mnohé epigenetické mechanismy jsou reverzibilní, a tedy, že jejich vlivy můžeme zpětně ovlivnit. O vlivu epigenetiky se hovoří zejména v souvislosti s psychopatologií, kdy je diskutován možný vliv epigenetických mechanismů na vznik schizofrenie, ale také vznik Rettova syndromu, deprese, úzkosti či poruch příjmu potravy. Neméně diskutovaný je také vliv traumatu na změnu genové exprese skrze působení epigenetických mechanismů.[2][10]

Z výzkumů na pomezí psychologie a epigenetiky stojí za zmínku výzkum Weavera a kolektivu (2004). Ačkoli se jednalo o výzkum na potkanech, přináší důležité poznatky o fungování epigenetiky a o významu raného dětství. V rámci výzkumu se ukázalo, že množství a kvalita péče v raném dětství formuje mozek a pozdější chování potomků pomocí modifikace jejich neuronů epigenetickými mechanismy. U zanedbaných potomků byly v dospělosti, oproti potomkům, kterým byla věnována adekvátní péče, zaznamenány vyšší hladiny stresového hormonu, ale i odlišnosti ve struktuře mozku a množství receptorů pro stresový hormon.[11]

Procesy podmiňující vývoj osobnosti

Zrání

Učení

Učení je mezi všemi ostatními vlivy prostředí dominující. Jedná se o aktivní tvořivý proces rozšiřující vývoj osobnosti způsobený zráním a rozšiřující možnosti jedince. Jde o změnu v myšlení, chování či prožívání způsobenou zkušeností, o změnu, kterou nelze připsat geneticky naprogramovanému zrání, ani dočasně vyvolanému stavu (nemoci, únavě, smutku, …). Učení můžeme chápat nejen jako proces vedoucí k rozvoji specifických schopností, či nabytí vědomostí, ale také jako schopnost samu o sobě. Coby schopnost lze učení rozvíjet, a to až do nejvyššího věku. Jeho rozvíjení hraje zásadní roli v oddálení involuce. Výsledky učení jsou zvratné, je možné tzv. „přeučit“ již naučené vzorce myšlení i chování. Existuje mnoho forem učení – od nejjednodušších, mezi něž patří imprinting či habituace, až po komplexní učení vhledem či sociální učení.[1][3][4]

V dětství má v souvislosti s učením nezastupitelnou roli hra. Ta může mít nejrůznější podoby, obvykle však zahrnuje učení a rozvíjí určité schopnosti – řeč, empatii, tělesnou obratnost apod., ale i osobnost jako takovou. (Šulová, přednášky z Vývojové psychologie 2019/2020)

Pro učení, coby proces založený na vnějších vlivech, jsou nanejvýš důležité stimuly z prostředí. Pro co nejvyšší efektivitu učení je však důležité přizpůsobit stimuly aktuálním schopnostem jedince. Přiměřené stimuly jsou takové, které nejsou pro daného jedince příliš banální, ale ani příliš složité. Jsou jen o trošku dál, než jaké jsou jeho aktuální schopnosti – tak aby se tyto schopnosti mohly posunout. Jedná se o stimuly podporující rozvoj v tzv. zóně proximálního vývoje, kterou L. S. Vygotskij (1896–1934) charakterizoval jako oblast připravenou k dalšímu rozvoji.[3](Šulová, přednášky z Vývojové psychologie 2019/2020)


Strategie formování osobnosti

Výchova

Výchova je definována jako záměrné rozvíjení kognitivních a afektivních schopností jedince, působení na jeho utváření postojů a způsobů chování a jejich přizpůsobování normám potřebám kultuře a společnosti, v níž se jedinec nachází.[1]

Nejčastěji bývá výchova zprostředkovávána rodiči ve vztahu k jejich potomkovi. Charakter výchovy je dán dvěma základními faktory, jimiž jsou – péče (potažmo projevovaná láska) a míra kontroly dítěte.

Psychoterapie a další klinické intervence

Jednou z možných strategií formování osobnosti je také psychoterapie, či nejrůznější tréninkové programy a kurzy. Mezi velmi významné metody intervence patří mindfulness. Kromě celé řady benefitů, které mindfulness přináší, byla výzkumníky také objevena souvislost mezi praktikováním mindfulness a změnou osobnostních rysů, konkrétně svědomitostí, přívětivostí, empatií a emoční stabilitou. Podobné výsledky přinesly také výzkumy zaměřené na tréninkové programy pro osoby se závislostí. I zde byl zaznamenán nárůst v dimenzích svědomitosti, přívětivosti a emoční stability.[12]

Psychoterapie je druh intervence, který může mít celou řadu podob v závislosti na tom, k jakému psychoterapeutickému směru se terapeut přiklání. Ukazuje se však, že co se účinků psychoterapií různých směrů týče, není mezi nimi výraznější rozdíl. V souvislosti s formováním osobnosti se ukazuje, že psychoterapie může mít poměrně značný vliv na zvýšení emoční stability. O něco menší efekt je pak pozorován i v dimenzi extraverze dle osobnostního dotazníku Big Five. V dalších z jeho dimenzí je rovněž pozorován určitý efekt, nicméně ne tak výrazný jako u již zmíněné extraverze a emoční stability. Na základě studií se zdá, že délka trvání psychoterapeutické intervence pro změny osobnostních rysů je optimálně 4 až 8 týdnů, přičemž při intervenci delší, než 8 týdnů již nedochází k výraznějším změnám, ty se obvykle odehrávají právě do 8. týdne psychoterapie.[12]

Otázka vzniku a zformování osobnosti


Otázka stability a proměnlivosti osobnosti

V průběhu dětství a dospívání se osobnost jedince teprve utváří a prochází tudíž celou řadou změn. V dospělosti však považujeme osobnost za relativně stabilní. I dospělí jedinci se však celý svůj život vyvíjí, získávají určité zkušenosti, prožívají stres v různých podobách, a to vše i nadále utváří jejich osobnost.[3][13]

Hodnocení stability a proměnlivosti osobnosti

Skupinová stabilita odráží míru proměnlivosti osobnostních vlastností populace v čase. Vezmeme-li například jednotlivé faktory Big Five a získáme průměrné výsledky z reprezentativního vzorku populace a podobný sběr dat učiníme o 10 let později znovu, máme možnost pozorovat, zda se průměrné hodnoty jednotlivých faktorů posunuly nějakým směrem, což by značilo, že v dané populaci došlo k nějakým proměnám, nebo zda pozorované rozdíly nejsou statisticky významné, což by svědčilo o tom, že ke změnám nedošlo a skupinová stabilita populace je vysoká.[3]

Diferenciální stabilita značí míru stability osobnostních vlastností jednotlivce ve srovnání s určitou částí populace, k níž se vztahuje. Pakliže se osobnostní vlastnosti jedince v průběhu času ve vztahu k dané populační skupině nemění, hovoříme o vysoké diferenciační stabilitě (tj. když jedinec při prvním měření vykazuje oproti populační skupině vyšší míru extraverze, navzdory změnám v průběhu času bude vykazovat vyšší míru extraverze i při druhém měření po několika letech). Diferenciální stabilita bývá velmi vysoká u lidí získávajících stejné zkušenosti. Nízká míra diferenciální stability může být dána například rozdílným způsobem zvládání vývojových úkolů, vlivem traumatizujících událostí a závažných onemocnění.[3]


Stabilita a vývojově podmíněná proměnlivost základních osobnostních vlastností


Faktory ovlivňující proměnlivost a stabilitu osobnosti


Stabilita a vývoj osobnosti od dětství do dospělosti


Vývoj sebepojetí

Sebepojetí (self-concept) chápeme jako to, jak sami na sebe nahlížíme, jak se hodnotíme, či jakou máme sami o sobě představu.[1]

Rozdíly ve vývoji osobnosti u zdravé a klinické populace


Externí nepublikované zdroje

Ke zpracování poznámek byly uplatněny také poznámky z přednášek prof. PhDr. Lenky Šulové, CSc., získané v rámci kurzu Vývojová psychologie a poznámky z přednášek doc. PhDr. MUDr. Mgr. Radvana Bahbouha, Ph.D., získané v rámci kurzu Psychologie osobnosti I. a Psychologie osobnosti II., vyučovaných na Katedře psychologie FF UK .

Odkazy

Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 1,5 Hartl, H., & Hartlová, H. (2009). Psychologický slovník. Portál.
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 2,5 Thorová, K. (2015). Vývojová psychologie: Proměny lidské psychiky od početí po smrt. Portál.
  3. 3,00 3,01 3,02 3,03 3,04 3,05 3,06 3,07 3,08 3,09 3,10 3,11 3,12 3,13 Vágnerová, M. (2010). Psychologie osobnosti. Univerzita Karlova.
  4. 4,0 4,1 4,2 4,3 4,4 Balcar, K. (1991). Úvod do studia psychologie osobnosti. Mach.
  5. Saudino, K. J. (2005). Behavioral Genetics and Child Temperament. Journal of Developmental & Behavioral Pediatrics, 26(3), 214–223. https://doi.org/10.1097/00004703-200506000-00010
  6. Ganiban, J. M., Saudino, K. J., Ulbricht, J., Neiderhiser, J. M., & Reiss, D. (2008). Stability and change in temperament during adolescence. Journal of Personality and Social Psychology, 95(1), 222–236. https://doi.org/10.1037/0022-3514.95.1.222
  7. 7,0 7,1 Corr, P. J., & Matthews, G. (2009). The Cambridge Handbook of Personality Psychology (Cambridge Handbooks in Psychology) (1st ed.). Cambridge University Press.
  8. Schretlen, D. J., van der Hulst, E. J., Pearlson, G. D., & Gordon, B. (2010). A neuropsychological study of personality: Trait openness in relation to intelligence, fluency, and executive functioning. Journal of Clinical and Experimental Neuropsychology, 32 (10), 1068–1073. https://doi.org/10.1080/13803391003689770
  9. Plomin, R., & Deary, I. J. (2015). Genetics and intelligence differences: five special findings. Molecular Psychiatry, 20(1), 98–108. doi: 10.1038/mp.2014.105
  10. González-Pardo, H., & Álvarez, M. P. (2013). Epigenetics and its implications for Psychology. Psicothema, 3–12. https://doi.org/10.7334/psicothema2012.327
  11. Weaver, I. C. G., Cervoni, N., Champagne, F. A., D’Alessio, A. C., Sharma, S., Seckl, J. R., … Meaney, M. J. (2004). Epigenetic programming by maternal behavior. Nature Neuroscience, 7(8), 847–854. https://doi.org/10.1038/nn1276
  12. 12,0 12,1 Roberts, B. W., Luo, J., Briley, D. A., Chow, P. I., Su, R., & Hill, P. L. (2017). A systematic review of personality trait change through intervention. Psychological Bulletin, 143(2), 117–141. https://doi.org/10.1037/bul000008
  13. Wikipedia contributors. (2022, February 7). Personality development. Wikipedia. Retrieved February 15, 2022, from https://en.wikipedia.org/wiki/Personality_development

Klíčová slova