Historické zdroje vývojové psychologie

Historické zdroje vývojové psychologie

Myšlenka vývoje ve starověké filozofii

  • Anaximandros - s původního neurčitého, neomezeného principu apeironu se rodí 2 protiklady: vlhko-sucho, teplo-chladno, jejich působením se vytvářela vesmírná tělesa, na původně vodní Zemi se vysoušením „rodili“ první tvorové, kteří žili nejprve ve vodě, později přesídlili na souš
  • Herakleitos z Efesu - přezdívaný temný, byl prvním dialektikem, z praohně vznikají protiklady, takto je původní jednota rozvíjena v mnohost, nic nemůže existovat bez svého protikladu, mezi nimi existuje tvůrčí napětí (Hegel -boj), které když zanikne, nastane smrt, vše se pro Herakleita mění - vše plyne - panta rhei
  • Eleaté - se naopak stavěli proti pohybu, podle nich se nic nemění, smysly nám v tomto ohledu podávají mylné informace (Herakleitos x Eleaté - spor mezi statiky a dynamiky)
  • Empedokles - vše je složené z nejmenších částic 4 elementů (voda,oheň,země, vzduch) a vztahy, které mezi nimi působí, nazývá láskou a svárem, svět se podle něj vyvíjel od nejjednodušších organismů, přes rostliny a živočichy až k člověku, nejprve byly organismy oboupohlavné, později se vytvořila oddělená pohlaví, jen silní přežili
  • Platon - kosmogonie - první byla tělesa ohnivé povahy, poté živočichové ve vzduchu létající, pak vodní a zemští,
  • vlohy každého člověka mají být v dětství zachyceny a rozvíjeny speciálním tréninkem a výchovou
  • Aristoteles - teleologicky chápal přírodu - v základu určenou cílem - entelechií- př. entelechií těla je duše, duše člověka má tři části: vegetativní(vyživující), animální(pohybující) a humánní(myslící)
  • Stoici - jejich etika hlásá poznání a porozumění božské zákonitosti v životě a řízení dle ní
  • Epikurejci - poznáním přírody se lze zbavit strachu ze smrti a víry v nadpřirozené, svět lze plně vysvětlit z přirozené souvislosti věcí, život vznikl samosplozením z prapočátku - přežili živočichové schopní se množit a uchovat


Středověk a vývojové hledisko

  • svět a vše živé je stvořeno Bohem stvořitelem - ten je natolik ctihodný, vzdálený a nepostižitelný, že se vlastně ani nic dozvídat nemáme
  • vysvětlovalo se vše preformismem (popírá možnost změny, vše je dáno do vínku) nebo epigenezí (postupné vytváření složitějšího z jednodušších forem)
  • děti byly považovány za malé dospělé, nepřipouštěla se jejich kvalitativní odlišnost od dospělých


Pedagogové

  • Jan Amos Komenský - jako jeden z prvních se intenzivně zabýval studiem „dětské duše“(mnou), říká, že děti jsou od podstaty dobré, ale musí být ještě výchovou přizpůsobování podmínkám - podobně jako roubování stromku, výchova ale musí být nenásilná, upozorňuje na individuální i věkové zvláštnosti dětí, jeho působením se zkoumání dětí ubíralo směry: filozofické pojednání o vzdělávání a biografická pozorování dětí
  • John Locke - senzualista, zakladatel pedagogického realismu- zásadní vliv výchovy, dítě je při narození tabula rasa a zkušenost je pro jeho vývoj zásadní, je důležité podřizovat výchovu jeho zájmům
  • Jean Jacques Rousseau - osvícenský pedagog, zakladatel pedocentrismu - dítě je v centru výchovné péče, hlásá jeho přirozenou dobrotu a nevhodné působení vnějších vlivů, které mu v podstatě jen ubližují, svazují(v té době tvrdá scholastická výchova)
  • Wilhelm Gottfried Leibnitz - podstatou všeho jsou monády - duchovní atomy, které se neustále přeskupují, popírá ale změny kvalitativní, na něj navázal Charles Bonnet - dnešní zvířata se vytvořila z těch, co žila před nimi


Myšlenka vývoje v 18. a 19. století

  • na přelomu 18. a 19. st, působily zejména tyto faktory:
  1. hlubší historické porozumění (Hegel, Herder)
  2. biologické objevy (Liné, Lamarck, Bacon, Goethe, Darwin)
  3. romantický způsob myšlení (SCHELLING, CARUS)
  4. hlubší historické uvědomění
  • Herder - snažil se odkrýt zákonitosti historického vývoje, formuloval zákony o genetických otázkách, jeho hledisko je organické - ve vývojových stupních.
  • Hegel - dialektik (1.- Herakleitos), jádrem všeho bytí je čistá idea, které je manifestuje ve všem(i materiálním), její vývoj probíhá ve třech stupních:
  1. čistá idea- abstraktní, mimo čas a prostor
  2. příroda, vně. svět, hmotná skutečnost - v čase a prostoru
  3. lidský svět, civilizaci, kultura, společnost - duch - nová, vyšší jednota prvotní ideje a přírody - obsahuje čas i prostor, ale i poznání přesahující hranice času a prostoru
  • dialektický proces - teze(klad)- antiteze(negace)- syntéza(negace negace)- ale v kruhu(ne spirála)