Historický vývoj kryptografie v období světových válek

Kryptografie

Kryptografií se rozumí zpráva, která je jakýmsi způsobem zakódována (zašifrována) do podoby, kterou lze přečíst (rozšifrovat) jen díky speciálnímu šifrovacímu klíči.

Dva cíle

  • zprávu správně zakódovat a bezpečně dopravit adresátovi, který ji následně rozkóduje
  • druhá strana- utajovanou informaci zachytit, rozluštit a využít k vlastnímu prospěchu

Kryptologie 1. světové války

Startem pro rozšíření kryptografie byl v 1. světové válce byl obrovský nárůst využívání radiové komunikace, kde vyvstala potřeba určité informace šifrovat. Strana nepřítele se naopak snažila zprávy rozluštit. [1] Nejznámější příklad využití informací, které byly získány pomocí radiového odposlechu je Bitva u Tannenbergu: Na východní frontě naopak na počátku konfliktu slavily úspěchy síly Centrálních mocností. Bitva u Tannenbergu je dobrým příkladem toho, kam může vést nedůsledné použití kódování při utajované komunikaci. V průběhu válečných příprav vedení ruského šifrovacího střediska ze strachu před zrádci ve vlastních řadách pozdrželo přidělování kódových knih jednotlivým plukům a naivně, spoléhavše na to, že nepřítel neposlouchá, se rozhodlo prozatím vysílat rozkazy v otevřené řeči [KAHN, 1968, s.622-627]. Rusové se ihned po vyhlášení války v srpnu 1914 rozhodli zaútočit na ně- meckou 8. armádu jistící oblast Východního Pruska. Tento úkol měly provést dvě ruské armády, známé jako Něvská a Narevská, obě velením spadající pod generála Zilinského. Něvská armáda měla zaútočit s dvoudenním předstihem a Němce zdržet, zatímco Narevská by od jihu nepříteli odřízla ústupovou cestu na západ a nakonec by ho dostala do kleští. Ruské jednotky nebyly dosud zvyklé v masové míře používat rádiové spojení a ještě menší ochotu projevovaly ke kó- 14 dování přenášených zpráv. Němci, kteří ruskou komunikaci bedlivě sledovali, měli dokonce zpočátku dojem, že jde spíše o vskutku ubohý zastírací manévr, než o reálné rozkazy. Nakonec však uvěřili a vypracovali strategii, podle níž měla celá 8. armáda zaútočit na dosud se přesouvající Narevskou armádu u vesničky Tannenberg4 . Něvskou armádu mělo zdržet jen několik slabých oddílů jezdectva a domobrany. Ruský postup na jihu byl zpomalen špatným terénem i nedostatkem zásob a v komunikaci mezi jednotlivými divizemi vládl doslova chaos. Není tak divu, že se hlavní německé síle podařilo 26.9.1914 zaskočit Rusy zcela nepřipravené, obklíčit je a během čtyřdenní bitvy zcela zdecimovat [PIEKALKIEWICZ, 2004, s.272-275].[2]

Principy šifer 1. světové války

Playfairova šifra

Playfairova šifra byla vynalezena roku 1854 Charlesem Wheatstonem, který ji pojmenoval po svém dlouholetém příteli a velkém propagátorovi šifry, baronu Lyonu Playfair.[3] Pro svou složitost byla prvotně úřady odmítána, poté ale našla uplatnění v první světové válce. Principem jde o bigramovou symetrickou substituční šifru, jejímž klíčem je tabulka o pěti řádcích a pěti sloupcích. Počet všech možných klíčů získáme součtem přes všechny možné řetězce o 25 znacích bez opakování, což ve vý- sledku dává 25!, tedy přibližně 1,55×1025 [PIPER, 2006, s.40].[4]

Polní kódy

Jelikož se hranice států ustálily v mezích zdevastované několika kilometrové fronty nastala poziční zákopová válka. V důsledku toho se ukázalo, že je výhodnější přestat používat šifry a více prosazovat kódy. Kód narozdíl od šifry nestaví bezpečnost utajované informace na základě utajení klíče, ale na zakódování celých slov frází. Obě strany proto musí mít kódovací knihu, která obsahuje kódovací a dekódovací tabulku. Jestliže dojde k získání celé knihy nepřitelem, znemožňuje to jakoukoli další efektivní komunikaci.

Reference

  1. ONDŘEJ, Vaverka. Historický vývoj kryptografie v období světových válek.
  2. ONDŘEJ, Vaverka. Historický vývoj kryptografie v období světových válek.
  3. ONDŘEJ, Vaverka. Historický vývoj kryptografie v období světových válek.
  4. ONDŘEJ, Vaverka. Historický vývoj kryptografie v období světových válek.