Informační a citační etika

Etika představuje oblast filozofie, která zahrnuje systematizaci a doporučování koncepcí správného a nesprávného jednání, přičemž může popisovat morální chování a analyzovat a teoretizovat povahu morálky a etiky.[1] Etika je vystavěna na čtyřech principech – principu svobody, rovnosti, benevolence, minimálního porušení svobody. [2] Mezi obory etiky patří např. informační a citační etika.

Informační etika shromažďuje morální stránky související s informacemi ve světě informační společnosti. Týká se skutečností, jak je přistupováno k informacím ze strany lidí, jak jsou informace užívány, taktéž se týká okolnosti, nakolik jsou informace přístupné a v neposlední řadě je řešena situace ve spojitosti s důsledky existence informačních technologií. Informační etika je „oblast morálky uplatňované při vzniku, šíření, transformací, ukládání, vyhledávání, využívání a organizaci informací.“[3]

Citační etika reprezentuje pravidla týkající se citací ve vědecké komunikaci. Autor práce je povinen ve své práci odlišit myšlenky jiných autorů a svůj vlastní text. Jedná se o „morální povinnost autora publikované vědecké práce uvést v této práci ty výsledky svých myšlenkových předchůdců, na které ve své práci bezprostředně a vědomě navázal, a odlišit zřetelně své vlastní výsledky od výsledků jiných autorů.“[4]

  1. WIKIPEDIA CONTRIBUTORS, 2018. Ethics. Wikipedia, The Free Encyclopedia [online] [cit. 29. duben 2018]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Ethics
  2. ŠLERKA, Josef, 2011. Informační etika [online prezentace]. 2011. [vid. 12. červen 2014]. Dostupné z: http://www.slideshare.net/josefslerka/informan-etika
  3. JANOŠ, Karel, 1993. Informační etika. Praha: Univerzita Karlova v Praze. s 47.
  4. ŠVEJDA, Jan. Citační etika. In KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV)[online]. Praha: Národní knihovna ČR, 2003. [cit. 2011-05-17]. Dostupné z WWW: <http://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000000364&local_base=KTD