Intrapersonální a dyadická komunikace

Komunikace

Komunikace je základ interpersonální interakce[1]. Komunikace je forma spojení mezi lidmi prostřednictvím předávání a přijímání významů (Janoušek, 2008, s. 2017)[2].Je to přenos signálu médiem k příjemci. Je to proces sdělování a přejímání informací mezi jedinci stejného druhu, prostředek k ovlivňování druhého. vyplývá z potřeby sdělovat informace, vyměňovat si je a integrovat se s ostatními jedinci. Od zdroje přes vysílač, kódovací zařízení, kanál, přijímač, dekódovací zařízení k příjemci. Zdrojem může být naše mysl, kódovacím zařízením naše hlasivky, kanál vzduch. Složky: komunikátor, komunikant, komuniké (obsah sdělení), komunikací vyvolaný účinek, kanál, kodér, dekodér. N. Humphrey - Lidský mozek se vyvinul do takové složitosti, protože se člověk potřebuje umět orientovat v druhých a v sobě, máme hlavně sociální mozek[3].

Nejuniverzálnějším prostředkem komunikace je řeč.

Komponenty komunikačního aktu[2]:

  • motivace mluvčího
  • záměr či intence mluvčího
  • smysl sdělení pro mluvčího
  • kódování mluvčím
  • promluva s věcným obsahem sdělení
  • dekódování příjemcem
  • smysl sdělení pro příjemce
  • odhad záměru či intence mluvčího příjemcem
  • efekt sdělení na příjemce

Druhy komunikace

Komunikaci lze dělit na intrapersonální, interpersonální, skupinovou a masovou. Dále je možné dělení na verbální a nonverbální nebo také záměrnou a nezáměrnou[2].

Sémiotická komunikace je zprostředkovaná znaky
Nesémiotická komunikace je energie, bez znaků, např. komunikace počítače s tiskárnou

Neverbální komunikace

Argyle (podle Hayes, 2003) rozděluje účely neverbální komunikace[1]:

  • nahrazující řeč
  • napomáhající řeči
  • vyjadřující postoje
  • vyjadřující emoce

Hlavní prostředky neverbální komunikace dle Argyla (podle Janouška, 2008)[2]:

  • tělesný kontakt
  • blízkost
  • orientace
  • vzezření
  • pozice těla
  • kývnutí hlavy
  • výraz tváře
  • pohledy
  • neverbální aspekty řeči

Metakomunikace je podtext komunikace (rychlost řeči, intonace, důraz na nějaké slovo)[1]. Sdělení má roviny obsahovou a významovou. Někdy je význam sdělení přímo v rozporu s obsahem (dvojná vazba - často jako prostředek ironie. Nadužívání může vést až k neurotizaci dítěte (ty inteligente!)

Komunikace tělem

Existují 4 hlavní držení těla[3]

  • Postoj přijímání - Držení těla dopředu
  • Postoj odmítání - Odtažení, spíše záklon - Tomu je přisuzován negativní zamítavý postoj, spíše odmítání než nepřátelství
  • Postoj přímý - Arogantní, dominantní postoj - Jedinec jím dává najevo nadřazenost
  • A ještě čtvrtý = Mírný předklon, snížení hlavy, poklesnutí ramen = Ponížený postoj
  • gestika - kývnutí na souhlas
  • haptika - bezprostřední dotyk, podání ruky
  • posturika - celkový postoj světa
  • mimika - výraz tváře
  • paralingvistika - akustické projevy
  • kinetika - bezděčné pohyby rukou, hlavy
  • proxemika - přiblížení a oddálení od druhého[3]:
  • intimní sféra - 15 až 30 cm
  • osobní sféra - 30 až 120 cm
  • sociální sféra - 120 až 350 cm
  • veřejná sféra - nad 350 cm

Komunikace ve skupinách

  • podle tvaru[2]:
  • každý s každým
  • kruh
  • hvězdice
  • řetěz
  • vidlice
  • podle hierarchie:
  • vertikální - řízení a kontrola
  • horizontální - koordinace činnosti

další dělení:

  • volná - každý s každým
  • stolová - určitý řád
  • sólová - jednosměrná (přednáška)
  • stadioová - davy, mítinky
  • masová - totéž v ještě větším měřítku (obrovská možnost manipulace - televize, rozhlas)

Faktory vytvářející skutečný význam informace

  • obsah komunikace - co se říká
  • kontext komunikace - za jakých okolností se to říká
  • citový a hlasový přízvuk - jakým tónem se to říká
  • mimická a pantomimická akcentace - jak se tváří
  • akcentace jednání - co při mluvení dělá

Poruchy komunikace (šumy):

  • poruchy v komunikačním kanále - hlučnost prostředí
  • neujasněnost smyslu slov - mnohovýznamová slova
  • metakomunikace - umožňuje změnit lexikální význam komuniké
  • konfliktní situace - hrubě destruktivní - účelem ponížit, poničit
  • autoritářská - vnucování postojů
  • disjunktivní komunikace - jedincem přijímaná
  • pseudokomunikace - formalismus (počasí, politika)
  • nonkomunikace - přerušení komunikace
  • osoba příjemce - nekomunikativnost, nedůvěra
  • sociální skupina - tajnůstkářství vedoucího, členové nemohou vyjádřit svůj názor

C. S. Peirce

Znak je vše, co může v mysli někoho zastupovat něco jiného. Je to triáda, jde o mysl, něco co se zastupuje, to co zastupuje (znak)[3]:

  • symboly - vztah je libovolný, něco zastupuje něco jiného (např. voda je nevědomí).Lidé si pouze řekli, že to, čeho je plný les, je strom. Slova - slovo samo o sobě neznamená nic – musí tam být někdo, kdo ho interpretuje, přisoudí mu význam. Stejně tak uzel na kapesníku.
  • ikony - obraz něčeho, fotografie - je tam vztah zobrazení, diagramy, piktogramy
  • indexy - kauzální souvislost (např. DNA na místě činu, vykousaná díra ve stromu od bobra)

Teorie komunikace:

Transakční analýza (Erich Berne)

analýza transakcí (struktury)

Každý člověk při komunikaci vychází ze tří stavů ega:

  • ego dítěte (DÍ) - daří-li se mu, je spontánní, veselé, vyskytne-li se překážka, začne být trucovité, zlostné. Nedokáže nést důsledky svého jednání
  • ego dospělého (DO) - je schopen nést důsledky svého jednání, předvídat je, logicky, uvažovat, kriticky posuzovat sebe i okolí
  • ego rodiče (RO) - starostlivý, radící, až mentorující a rozkazující

Nutno rozeznat, z které roviny nám dotyčný promlouvá (na rovinu dítěte je dobré odpovědět jako rodič), při křížení rovin vzniká konflikt.
Typy komunikace

  • vyvážená
  • zkřížená - manželka odpoví manželovi jako rodič dítěti
  • skrytá - verbální odpověď z roviny dospělého, nonverbální z roviny dítěte

analýza scénáře

  • já jsem dobrý, ostatní jsou také dobří - optimální
  • já jsem špatný, ostatní jsou dobří
  • já jsem dobrý ostatní jsou špatní
  • já jsem špatný, ostatní jsou také špatní

Zaběhnutý scénář je velmi těžké změnit. Emocionální korekce scénáře - dáme člověku prožít něco úplně jiného, než podle svého scénáře čeká.

analýza her:

Hra posuzuje scénář jedince a může rozvíjet jeho dobré stránky

Teorie V.Satirové

Typy komunikujících:

  1. smířlivec - neprosazuje JÁ, má nízké sebehodnocení, chce se zavděčit, souhlasí se vším, přijme každou kritiku, dokáže však vydírat
  2. vynič - obviňuje okolí ze svých chyb, druhé ponižuje, záleží mu velmi na kontextu (ale ten tón!), jedná povýšeně, je z něj cítit (napětí)
  3. počítač - neříká své názory, nerespektuje názory jiných, vypadá klidně a korektně, druhé nevnímá
  4. rušič - nedokáže mluvit o sobě, nezajímá se o druhé ani o kontext, neschopen přizpůsobit se situaci, zařadit se do skupiny, často rád šokuje
  5. kongruentní osobnost - ideální, sebehodnotící, akceptující, nedochází u nich ke křížení rovin

Teorie P.Watzlawicka

Tři základní pravidla komunikace:

  1. člověk nemůže nekomunikovat - nekomunikuje-li, pak nám nerozumí, nezajímáme ho, myslí si o nás něco špatného...
  2. vysílaná zpráva nemusí být přijata - význam zpětné vazby (odpověď zopakujeme svými slovy), na zpětné vazbě založena řada terapií (Rogers - hmhm terapie - Já vás chápu.)
  3. komunikace je mnohoúrovňový jev - informační rovina sdělení, metakomunikace (neverbální projev, určuje, jak sdělení porozumíme)

Informační konzerva - přetrvávají déle než lidský život (kniha, kazeta)

Seznam použité literatury

  1. 1,0 1,1 1,2 HAYES, Nicky. Základy sociální psychologie. Vyd. 3. Praha: Portál, 2003.
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.
  3. 3,0 3,1 3,2 3,3 HNILICA, Karel. Přednášky Sociální psychologie na FFUK. Praha, 2013.