Presokratici: Porovnání verzí

(Založena nová stránka s textem „Výraz '''"presokratici"''' se užívá pro antické myslitele, kteří působili v 6. - 5. stol. př. n. l. převážně v oblasti Iónie a jižní Itál…“)
(Žádný rozdíl)

Verze z 5. 11. 2014, 15:06

Výraz "presokratici" se užívá pro antické myslitele, kteří působili v 6. - 5. stol. př. n. l. převážně v oblasti Iónie a jižní Itálie . Bývají označováni také jako "první filosofové" nebo "první vědci", k oddělení těchto disciplín však došlo až později (a současné pojetí vědy je od tehdejšího značně odlišné. Termín "presokratici" naznačuje výrazný myšlenkový předěl, ke kterému později došlo v řeckém myšlení vlivem Sókratovy činnosti.[1]

Prameny

Hlavním problémem ve studiu presokratiků je nedostatek přímých zdrojů. Citace (jejichž věrohodnost je mnohdy sporná) se nachází v dílech starověkých autorů, z nichž nejvýznamnější jsou Platón, Aristotelés, Simplikios, Plútarchos, Sextus Empiricus, Klement Alexandrijský, Hippolytos, Diogénes Laertios či Jan Stobaios. Mezi významné nepřímé zdroje patří komentáře Platóna, Aristotela a Theofrasta, Aristotelova žáka, jehož rozsáhlé dílo Názory přírodovědců (dnes z větší části nedochované) se stalo východiskem pro většinu pozdějších doxografií (sbírek názorů), pojednávajících o presokraticích.[2]

Historie

Počátky řecké filosofie jsou spjaty s ekonomickými a společensko-politickými změnami, které probíhaly v Řecku cca v 9. - 6. stol. př. n. l. Postupně docházelo k oslabování moci aristokracie a po zavedení hoplítů (těžkooděnců) do válečnictví se společnosti stále více demokratizovala, neboť občanem se stal každý, kdo si mohl dovolit hoplítskou výzbroj. Tyto proměny vedly mezi 8. - 7. stol. př. n. l. ke vzniku polis, nezávislého městského státu, který s sebou přinesl novou strukturu společnosti:

  • Tradiční nepsané právo bylo nahrazeno psanými zákony, které vyjadřovaly společnou vůli občanů
  • Absence svrchovaného vládce vedla k tomu, že hlavní úlohu ve správě obce začalo hrát slovo, logos. Politické otázky se řešily formou diskuzí, přednášení argumentů a polemik, nastal vzmach rétoriky
  • Myšlenkové a kulturní hodnoty (včetně náboženských) se staly veřejným majetkem, začaly být přehodnocovány a podrobovány kritice, tradice přestala být automaticky přijímána jen na základě autority
  • V rámci politického života panovala mezi všemi občany rovnost, blaho jednotlivce bylo úzce spjato s blahem celé obce[3]

Od mýtu k filosofii

Myšlenkové ovzduší panující v polis způsobilo, že mytický výklad jevů přestával být dostačujícím. Objevily se první pokusy o výklad světa z racionálního hlediska. Náznak nového uvažování lze spatřit již v Hésiodově Theogonii, která podává ucelený obraz světa pomocí genealogie bohů. Od předchozích děl podobného rázu se liší v tom, že z tradice přejímá jen některé bohy, jiní jsou doplňováni do schématu na základě rozumové úvahy o tom, co je náležité. Za skutečně první filosofy jsou však ve většině případů považováni až myslitelé mílétské školy, kteří předložili systematický výklad kosmu, odvozený ze zkušenosti (čímž se lyší od mýtu, který vysvětluje každodenní zkušenosti z hlediska jedinečných událostí "na počátku").[3] Někteří badatelé chápou filosofii jako protiklad mýtu, jiní jako jeho zlogičtění; s příchodem filosofie však nezanikl, tyto dva výklady světa existovaly paralelně vedle sebe.[4]

Iónská a italská větev

Diogénes Laertios rozlišuje v presokratickém myšlení dvě větve: iónskou (východní) a italskou (západní). Iónská tradice se ve zvýšené míře zajímá o fyzikální výklad přírodních jevů, všímá si meteorologie, vyjadřuje se v protikladech, dává přednost zkušenosti před logickou dedukcí. Patří sem Míléťané a Hérakleitos. Italská tradice zahrnuje Pythágora, jehož filosofie má náboženský základ, a eleaty, jejichž snaha o jasné, pojmové myšlení vedla později ke vzniku logiky a metafyziky. Další myslitelé stojí na pomezí a je u nich mnohdy patrná snaha o syntézu obou přístupů. [4]

Presokratičtí myslitelé

Míléťané

Za první filosofy jsou tradičně považováni tři myslitelé, kteří žili v 6. stol. př. n. l. v iónském městě Mílétu. Nejstarší z nich, Thalés (asi 625-546 př. n. l.), na základě svých empirických pozorování dovodil, že původem kosmu je voda, která je také příčinou změny a udržuje vše v chodu. Je mu též připisován výrok "vše je plné bohů", bohové zde však neznamenají návrat k mytologické tradici, ale označují síly a pohyb imanentní světu. Druhý z Míléťanů,Anaximandros (asi 610-546 př. n. l.), viděl příčinu změny v působení protikladných sil (hlavní z nich jsou dvojice teplé – chladné a suché – vlhké). Svět je v neustálém pohybu díky narůstání jedné ze sil na úkor jiných a následném vyrovnávání. Tyto protiklady se vydělily z "neomezeného" (to apeiron), které je počátkem všech věcí a je označeno jako božské. Anaximenés (asi 585-525 př. n. l.)pak pokládá za princip všech věcí vzduch, z něhož vznikají ostatní věci zřeďováním a zhušťováním.

Xenofanés z Kolofónu

Xenofanés (asi 570-480 př. n. l.) byl satirikem a velkým kritikem mnoha zavedených názorů. Kladl důraz na mysl (nús) a racionalitu, čímž předznamenal myšlení eleatů. Kritizoval antropomorfní pohled na bohy, bůh je podle něj Jeden, neměnný, věčný, totožný sám se sebou, vše ovládá bez námahy svou myslí a je také mravně bezúhonný (racionalita a mravnost jsou spolu těsně spjaty). Smyslové vnímání pokládal za nedokonalé, neboť se týká proměnlivé oblasti přírody.

Pýthagorejci

Pýthagorás ze Samu (asi 570-490 př. n. l.) byl výrazným myslitelem, jenž kolem sebe shromáždil velkou skupinu učedníků a založil školu, která některými rysy připomínala spíše náboženskou sektu (závazná pravidla života, elitářství, nauky přístupné jen okruhu zasvěcenců). Zároveň se však pýthagorejci ve velké míře věnovali aritmetice, geometrii, astronomii a lékařství. Jejich hlavním cílem bylo hledání harmonie, která je podle nich vyjádřitelná pomocí čísel. Objevení vztahů mezi přesnými čísly má následně umožnit pochopení neurčitých a proměnlivých přírodních jevů.[4]

Hérakleitos

Hérakleitos z Efesu (asi 540-480 př. n. l.) byl už antickými komentátory považován za těžko pochopitelného autora. Dochované zlomky připomínají svou nejednoznačností spíše věštebné formule než souvislý filosofický text – Hérakleitos se ostatně domníval, že valná většina jeho současníků nedohlédne dál než k tomu, jak se věci jeví, a pravá skutečnost je jim skryta. Klíčem k opravdovému poznání je porozumění logu – výraz "logos" je problematický a dá se přeložit mnoha způsoby (slovo, řeč, příběh, poměr, význam, rozum...), u Hérakleita je možné jej chápat jako jakési vyjádření společného kosmického zákona. Mnoho zlomků se z různých pohledů zabývá protikladností skutečnosti, důležité je však to, že tyto protiklady tvoří dohromady harmonii, která platí jak pro jednotlivé předměty, tak pro celý kosmos - jednotlivé protiklady, jako například den a noc či válka a mír, jsou jen různými aspekty sjednocujícího Boha. Boží mysl a kosmos jsou pak asociovány s ohněm:[1]

''Svět, stejný pro všechny,
neutvořil žádný z bohů ani z lidí
- ale byl vždy a je a bude -
vždyživý oheň,
vzněcující se s ohledem na [svoje] míry a pohasínající s ohledem na [svoje] míry.''[5]

Eleaté

Zakladatelem eleatské nauky byl Parmenidés (asi 515-450 př. n. l.), který tvrdí, že Jsoucí jest a lze ho myslet, nejsoucí není a myslet jej nelze. To, co jest, je Jedno, nepřipouští žádné dělení (nemá jej co rozdělovat, pokud nejsoucí není). Je věčné (kdyby tomu tak nebylo, muselo by pocházet z nejsoucího, to ale není) a neproměnlivé (změna by pak mohla způsobit jeho nebytí). Poznání pravého jsoucna je možné pouze myšlením a jen o něm lze vypovídat pravdu. Proměnlivé jevy, které vnímáme smysly, jsou podle Parmenida jen zdáním jsoucna, nemohou být pravdivé, ale pouze pravdě podobné. Pro další vývoj filosofie je Parmenidés důležitý zpochybněním přirozenosti, důrazem na čistě rozumové poznání a rozvinutím některých základních logických principů. Jeho žák Zénón (asi 490-430 př. n. l.) je známý především pro své aporie ("bezcestí", neřešitelný rozpor), kterými se snažil dokázat nemožnost pohybu. Parmenidovy myšlenky dále rozvíjí také Melissos ze Samu, který kromě Jednoho věnuje pozornost i proměnlivé přírodě.[4]

Empedoklés z Akragantu

Empedoklés (asi 490-430 př. n. l.) přejal Parmenidovu myšlenku, že to, co je, nemůže vznikat ani zanikat. Změna je podle něj způsobena přeskupováním čtyř stálých a neměnných prvků (či "kořenů") – země, vzduchu, ohně a vody. Jejich mísení umožňují dvě síly: Láska a Svár. Láska spojuje protikladné prvky v harmonickém poměru, Svár je naopak rozlučuje na soupeřící složky. Tento princip působí nejen v jednotlivých věcech, ale také v kosmu jako celku, který osciluje mezi stavy nadvlády jedné ze sil.[4]

Anaxagorás z Klazomen

Kosmos je podle tohoto iónského filosofa složen z nekonečně malých částeček, které jsou nekonečně dělitelné, Anaxagorás (asi 500-428 př. n. l.) tedy neuznává existenci prázdna. Ve všech věcech jsou obsaženy částečky všech vlastností. Vnímatelné charakteristiky jednotlivin jsou způsobené nakupením stejnorodých prvků. Vznik a zánik neexistuje, jde jen o neustálé slučování a rozlučování. Z počátečního chaosu, kdy byly všechny částečky smíseny, došlo k jejich uspořádání působením Intelektu (Nús), který je příčinou vzniku a harmonie pozorovatelných věcí.

Atomisté

Autorem atomistické teorie je pravděpodobně Leukippos, více dochovaných informací však pochází od jeho žáka Démokrita (asi 460-370 př. n. l.), který nauku dále rozpracoval. Ačkoli žili oba filosofové již v době Sókratově, tradičně se řadí k presokratikům, k nimž měli způsobem svého myšlení blíž. Kosmos je z pohledu atomistů tvořen nekonečným počtem konečných, dále nedělitelných jednotek – atomů. Ty jsou od sebe odděleny prázdnem, což popírá eleatskou myšlenku neexistence nejsoucího. Atomy mají různé tvary a jejich seskpováním podle určitých pravidel vznikají věci, které pak vnímáme skrze smysly. Tímto způsobem však poznáváme pouze povrch věcí, jejich neměnná podstata je nám přístupná jen skrze myšlení.[4]

Sofisté

Se sílící potřebou všeobecného vzdělání se od poloviny 5. stol. př. n. l. začali objevovat sofisté, jejichž hlavní oblastí působení bylo vyučování, soukromé i veřejné. Mezi společné znaky jejich myšlení patřil zájem o fungování společnosti a zkoumání lidských zákonů, ustavených dohodou (v protikladu k neměnným přírodním zákonům). Zastávali myšlenkový relativismus, středem světa byl pro ně člověk. Ve velké míře se zabývali logikou a řečnictvím a metodiku těchto oborů rozvíjeli v teorii i praxi. Výraz "sofista" dostal později negativní zabarvení pod vlivem Platónových dialogů, ve kterých jsou zobrazeni jako ti, kdo užívají logiku a řečnické umění k vedení sporů a matení ostatních, nikoli k hledání pravdy.[4]

Odkazy

Reference

  1. 1,0 1,1 Hussey, E. (1997). Presokratici. (213 s.) Praha: Petr Rezek.
  2. Graeser, A. (2000). Řecká filosofie klasického období: sofisté, Sókratés a sokratikové, Platón a Aristotelés. (Vyd. 1., 445 s.) Praha: Oikoymenh.
  3. 3,0 3,1 Vernant, J. (1993). Počátky řeckého myšlení. (1. vyd., 87 s.) Praha: ISE.
  4. 4,0 4,1 4,2 4,3 4,4 4,5 4,6 Kratochvíl, Z. (2009). Filosofie mezi mýtem a vědou: od Homéra po Descarta. (1. vyd., 471 s.) Praha: Academia.
  5. Presokratici.cz - Hlavní stránka.

Použitá literatura

  • Graeser, A. (2000). Řecká filosofie klasického období: sofisté, Sókratés a sokratikové, Platón a Aristotelés. (Vyd. 1., 445 s.) Praha: Oikoymenh.
  • Hussey, E. (1997). Presokratici. (213 s.) Praha: Petr Rezek.
  • Vernant, J. (1993). Počátky řeckého myšlení. (1. vyd., 87 s.) Praha: ISE.
  • Kratochvíl, Z. (2009). Filosofie mezi mýtem a vědou: od Homéra po Descarta. (1. vyd., 471 s.) Praha: Academia.
  • McKirahan, R. (c1994). Philosophy before Socrates: an introduction with texts and commentary. (xvi, 436 s.) Indianapolis: Hackett Pub. Co.

Externí odkazy