Proxemika

Proxemika je věda zabývající se vnímáním osobního prostoru - vzdálenosti, blízkosti a odstupu v mezilidské neverbální komunikaci. Tato vzdálenost se nazývá proximita. Informace o vzdálenosti je vnímána především opticky, dále jsou zapojeny smysly jako čich, hmat, sluch apod.

Výraz proxemika prosadil v roce 1963 kulturní antropolog Edward T. Hall. Zároveň zdůrazňoval její vliv v lidské komunikaci. Mluví o osobním prostoru (zóně) jako o prostoru bezprostředně obklopujícím každého člověka, a o osobním území (teritoriu), které popisuje jako oblast, jež si člověk může nárokovat a bránit.


Osobní prostor

Osobní prostor je zóna kolem každého člověka, jejíž narušení může být pokládáno za snahu o její ovládnutí a způsobit nejistotu nebo agresi. Doporučuje se udržování odstupu přibližně jednoho metru. Do osobního prostoru pouštíme převážně jen rodinné příslušníky a blízké přátele. Narušení také tolerujeme u některých profesí - lékařů, masérů, kadeřníků apod. Meziosobní vzdáleností dále vyjadřujeme i vztah podřízeného a nadřízeného, sympatie a antipatie.

Vliv na velikost osobního prostoru může mít také věk, rasa, kultura, typ osobnosti, zdravotní postižení apod. Různé kultury udržují různé úrovně osobního prostoru. V severských zemích potřebují lidé větší prostor, naproti tomu v jižních státech a na Blízkém východě je potřeba osobního prostoru daleko menší. Mladší lidé mají sklon stát si navzájem blíž než lidé starší. Venkované dávají přednost delším vzdálenostem, než lidé z města.[1]

Edward T. Hall stanovil 4 základní komunikační vzdálenosti:

  • Intimní vzdálenost - do 45 cm; její spodní hranice je totožná s haptickým kontaktem, probíhá v ní například objímání a šeptání. Komunikaci ovlivňují i čichové a hmatové kanály, zrakové vjemy jsou zorným polem dost omezeny
  • Osobní vzdálenost - 45-120 cm; již nedochází ke zkreslování zrakových vjemů přílišnou blízkostí. Čichové kanály nejsou v popředí. Horní hranici tvoří vzdálenost umožňující sledování partnerovi mimiky.
  • Sociálně poradní vzdálenost - 120-370 cm; v této sféře dochází k většině formálních či skupinových komunikací
  • Veřejné pásmo - od 370 cm; horní limit se pohybuje na hranici srozumitelnosti komunikačních signálů, závisí také na podmínkách prostředí (viditelnost, hluk, aj.)


Proxemický tanec

tento "tanec" nastává při setkání dvou či více lidí s rozdílným vnímáním osobního prostoru. Jeden se snaží přiblížit k partnerovi, ten všek ustupuje nebo uhýbá do stran. Obvykle bývá řešen určitým kompromisem ve vzdálenosti.


Prostorová orientace

Jedná se především o uhel, pod jakým spolu účastníci hovoří. Pokud partneři spolupracují, často si sedají vedle sebe. Jestliže je jejich vztah spíše kompetitvní, sedají si naproti sobě. Rohové postavení, přibližně v 90°úhlu, zaujímají lidé v přátelském a neformálním rozhovoru, zároveň ale může roh fungovat jako bariéra v případě, že se jeden cítí ohrožen. Podle průzkumu mužům více vadí, sedne-li si někdo neznámý proti nim, zatímco pokud si sedne vedle něj, vnímají to méně nepřátelsky. U žen je to právě naopak, často proto dávají na místa vedle sebe tašky nebo oblečení.[2]


Vertikální proxemika

Jedná se o výšku, pod kterou spolu účastníci hovoří. Je prokázáno, že nastavení úhlu pohledu mezi komunikujícími partnery je v komunikaci důležitým faktorem. Kladný vliv nastává v situacích, kdy jsou oči hovořících ve stejné rovině. Pokud dojde k tomu, že oči jednoho jsou výše než oči druhého, pak dochází k vytváření pocitu nadřazenosti. S výškou lze manipulovat sezením či stáním, nebo nebo nošením podpatků u žen. Příkladem udržování vyšší výšky jako symbolu nadřazenosti je mimo jiné stupínek pro učitele ve škole, soudní stolice, vyvýšené postavení řečníka nebo nejvyšší postavení vítěze na stupních.


Osobní území - teritorium

Teritorialita je dalším aspektem souvisícím s proxemikou a neverbální komunikací. Reagujeme v podstatě na tři typy teritorií:

  • Primární teritoria - prostor, který můžeme označit za své vlastnictví, například byt, stůl v kanceláři, auto aj.
  • Sekundární teritoria - místo, které nám nepatří, ale které jsme si oblíbili - stůl v kavárně, lavička v parku aj.
  • Veřejná teritoria - místa, kam může svobodně vstoupit každý, vlastní ho většinou nějaká osoba, ale je využíváno všemi - oblíbená restaurace, knihovna, kino nebo obchod.

Lidé si primární a sekundární teritoria označují podobně jako zvířata. Používají k tomu

  • centrální vyznačení - umisťování předmětu do "našeho" teritoria - kniha na stole v knihovně, oblečení přes židli v podniku
  • Pomezní vyznačení - odlišení svého teritoria od ostatních - oplocení kolem domu, konce sedaček v hromadných dopravních prostředcích apod.
  • Označkování visačkou - označení vlastnictví na předmětu (jmenovky, ochranné známky, monogramy aj.)



  1. LEWIS, David, Tajná řeč těla, Praha: Hodego ve spolupráci s East West Publishing Company, 1989, s.92. ISBN 80-7219-018-0.
  2. LEWIS, David, Tajná řeč těla, Praha: Hodego ve spolupráci s East West Publishing Company, 1989, s.109. ISBN 80-7219-018-0.