Proxemika

Proxemika je věda zabývající se vnímáním osobního prostoru - vzdálenosti, blízkosti a odstupu v mezilidské neverbální komunikaci. Tato vzdálenost se nazývá proximita. Informace o vzdálenosti je vnímána především opticky, dále jsou zapojeny smysly jako čich, hmat, sluch apod.

Výraz proxemika prosadil v roce 1963 kulturní antropolog Edward T. Hall. Zároveň zdůrazňoval její vliv v lidské komunikaci. Mluví o osobním prostoru (zóně), jako o prostoru bezprostředně obklopujícím každého člověka, a o osobním území (teritoriu), které popisuje jako oblast, jež si člověk může nárokovat a bránit.

Osobní prostor

Osobní prostor je zóna kolem každého člověka, jejíž narušení může být pokládáno za snahu o její ovládnutí a způsobit nejistotu nebo agresi. Doporučuje se udržování odstupu přibližně jednoho metru. Do osobního prostoru pouštíme převážně jen rodinné příslušníky a blízké přátele. Narušení také tolerujeme u některých profesí - lékařů, masérů, kadeřníků apod. Meziosobní vzdáleností dále vyjadřujeme i vztah podřízeného a nadřízeného, sympatie a antipatie.

Vliv na velikost osobního prostoru může mít také věk, rasa, kultura, typ osobnosti, zdravotní postižení apod. Různé kultury udržují různé úrovně osobního prostoru. V severských zemích potřebují lidé větší prostor, naproti tomu v jižních státech a na Blízkém východě je potřeba osobního prostoru daleko menší. Mladší lidé mají sklon stát si navzájem blíž než lidé starší. Venkované dávají přednost delším vzdálenostem než lidé z města.[1]

Edward T. Hall stanovil 4 základní komunikační vzdálenosti:

  • Intimní vzdálenost - do 45 cm; její spodní hranice je totožná s haptickým kontaktem, probíhá v ní například objímání a šeptání. Komunikaci ovlivňují i čichové a hmatové kanály, zrakové vjemy jsou zorným polem dost omezeny
  • Osobní vzdálenost - 45-120 cm; již nedochází ke zkreslování zrakových vjemů přílišnou blízkostí. Čichové kanály nejsou v popředí. Horní hranici tvoří vzdálenost umožňující sledování partnerovi mimiky.
  • Sociálně poradní vzdálenost - 120-370 cm; v této sféře dochází k většině formálních či skupinových komunikací
  • Veřejné pásmo - od 370 cm; horní limit se pohybuje na hranici srozumitelnosti komunikačních signálů, závisí také na podmínkách prostředí (viditelnost, hluk, aj.)
Personal Spaces in Proxemics.svg

Proxemický tanec

tento "tanec" nastává při setkání dvou či více lidí s rozdílným vnímáním osobního prostoru. Jeden se snaží přiblížit k partnerovi, ten všek ustupuje nebo uhýbá do stran. Obvykle bývá řešen určitým kompromisem ve vzdálenosti.


Prostorová orientace

Jedná se především o uhel, pod jakým spolu účastníci hovoří. Pokud partneři spolupracují, často si sedají vedle sebe. Jestliže je jejich vztah spíše kompetitvní, sedají si naproti sobě. Rohové postavení, přibližně v 90°úhlu, zaujímají lidé v přátelském a neformálním rozhovoru, zároveň ale může roh fungovat jako bariéra v případě, že se jeden cítí ohrožen. Podle průzkumu mužům více vadí, sedne-li si někdo neznámý proti nim, zatímco pokud si sedne vedle něj, vnímají to méně nepřátelsky. U žen je to právě naopak, často proto dávají na místa vedle sebe tašky nebo oblečení.[2]


Vertikální proxemika

Jedná se o výšku, pod kterou spolu účastníci hovoří. Je prokázáno, že nastavení úhlu pohledu mezi komunikujícími partnery je v komunikaci důležitým faktorem. Kladný vliv nastává v situacích, kdy jsou oči hovořících ve stejné rovině. Pokud dojde k tomu, že oči jednoho jsou výše než oči druhého, pak dochází k vytváření pocitu nadřazenosti. S výškou lze manipulovat sezením či stáním, nebo nebo nošením podpatků u žen. Příkladem udržování vyšší výšky jako symbolu nadřazenosti je mimo jiné stupínek pro učitele ve škole, soudní stolice, vyvýšené postavení řečníka nebo nejvyšší postavení vítěze na stupních.


Osobní území - teritorium

Teritorialita je dalším aspektem souvisícím s proxemikou a neverbální komunikací. Reagujeme v podstatě na tři typy teritorií:

  • Primární teritoria - prostor, který můžeme označit za své vlastnictví, například byt, stůl v kanceláři, auto aj.
  • Sekundární teritoria - místo, které nám nepatří, ale které jsme si oblíbili - stůl v kavárně, lavička v parku aj.
  • Veřejná teritoria - místa, kam může svobodně vstoupit každý, vlastní ho většinou nějaká osoba, ale je využíváno všemi - oblíbená restaurace, knihovna, kino nebo obchod.

Lidé si primární a sekundární teritoria označují podobně jako zvířata. Používají k tomu

  • centrální vyznačení - umisťování předmětu do "našeho" teritoria - kniha na stole v knihovně, oblečení přes židli v podniku
  • Pomezní vyznačení - odlišení svého teritoria od ostatních - oplocení kolem domu, konce sedaček v hromadných dopravních prostředcích apod.
  • Označkování visačkou - označení vlastnictví na předmětu (jmenovky, ochranné známky, monogramy aj.)


Reference

  1. LEWIS, David, Tajná řeč těla, Praha: Hodego ve spolupráci s East West Publishing Company, 1989, s.92. ISBN 80-7219-018-0.
  2. LEWIS, David, Tajná řeč těla, Praha: Hodego ve spolupráci s East West Publishing Company, 1989, s.109. ISBN 80-7219-018-0.


Literatura

Justasymbol.com: Proxemics. ARJUN 'JOHN' BUXI. www.JustaSymbol.com [online]. [cit. 2015-01-03]. Dostupné z: http://justasymbol.com/tag/proxemics/</ref>

ČERNÝ, Vojtěch. Řeč těla: [neverbální komunikace pro obchodníky i běžný život]. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2007, x, 254 s. ISBN 978-80-251-1658-6.

LEWIS, David. Tajná řeč těla. Praha: Hodego ve spolupráci s East West Publishing Company, 229 s. ISBN 80-721-9018-0.

DEVITO, Joseph A. Základy mezilidské komunikace: 6. vydání. 1. vyd. Praha: Grada, 2008, 502 s. Expert (Grada). ISBN 978-80-247-2018-0.