Renesanční psychologie

Verze z 29. 4. 2016, 10:59, kterou vytvořil Karel.Malimanek (diskuse | příspěvky) (Založena nová stránka s textem „== Renesanční psychologie == * '''Renesanci''' můžeme chápat jako duchovní obrat od středověku k novověku. * V tomto údobí se objevila '''vět…“)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Renesanční psychologie

  • Renesanci můžeme chápat jako duchovní obrat od středověku k novověku.
  • V tomto údobí se objevila většina charakteristických rysů, jimiž se pak nadlouho vyznačovalo evropské myšlení. K nim patří: individualismus, možnost svobodného studia (nejdříve zejména antické historie), rozvoj vědy, která je založena na rozumu a smyslové zkušenosti (empirii) a světskost (nenáboženský, sekularizovaný způsob myšlení).
  • V názorech na psychiku dochází k odklonu od křesťanského pojetí duše - méně se uvažuje o psychickém životě jako celku.
  • Renesanční psychologie zkoumá člověka převážně empiricky. Pozorují se projevy lidí, analyzuje se jejich prožívání.
  • V renesanci se hojně využívaly také spíše iracionální metody zkoumání přírody, a to především v rámci alchymie, astrologie a magie.

Tbeophrastus Paracelsus von Hohenheim (1493-1541)

  • lékař, botanik a chemik, zabýval se také astrologií a magií
  • Do své lékařské teorie i praxe zavedl magické názory o těsném spojení mezi člověkem a přírodou, díky němuž mohou mít léčebný vliv různé přírodní a bylinné preparáty (raná forma homeopatie). Používal také hypnózu.
  • Podle Paracelsa je duše nevažitelné fluidum, které může vycházet z těla. Tak může síla vůle jednotlivce působit i na jiné osoby a přimět je k určité činnosti.
  • Proti kdysi oblíbené teorii čtyř živlů staví Paracelsus teorii tří základních prvků (síra, rtuť a sůl), z nichž povstaly živly. Také člověk má jako celá příroda tuto základní stavbu, ale je pátým živlem (kvintesencí) čtyř živlů základních.
  • Kromě elementového má člověk také siderické, hvězdné tělo. Tato vnitřní hvězda spolu s postavením nebeských těles vytváří jeho sklony - inklinace [1].

Pietro Pomponazzi (1462-1542)

  • Ve spise O nesmrtelnosti duše popírá, že by věda a filozofie mohly dokázat nesmrtelnost duše.
  • Rozumová duše, ačkoli je nehmotná, je vždy spojena s tělem, protože čerpá ze smyslové zkušenosti[2].

Juan Vives (1492-1540)

  • španělský pedagog
  • Pokoušel se o empirické studium lidské psychiky metodou introspekce.
  • Zabýval se představami, pamětí, emocemi, zkoumal vliv afektů na zapamatování atd.
  • Je považován za otce empirické psychologie.

Juan Huarte (1530-1592)

  • španělský lékař
  • Zaměřil se na problematiku lidských schopností.
  • Domníval se, že většina lidí se věnuje činnostem, pro které nemá odpovídající předpoklady.
  • U rozumově nadaných lidí rozlišil tři stupně schopností:schopnost rozumět lehkým a snadným částem vědy; schopnost porozumět všemu, ale bez samostatnosti; schopnost tvořivá[3].

Giordano Bruno (1548-1600)

  • Přednášel na několika evropských univerzitách, ale všude se dostával do rozporu se světskými i církevními autoritami.
  • Bruno uvažoval o existenci světové duše, což je hmotě imanentní síla, která formuje tělo a dává mu pohyb. Za oduševnělé pokládal všechny formy hmoty, které jsou přirozeného původu. Má-li svět duchovní podstatu, pak je možné transcendentální působení člověka na přírodu, což je základ magie. Duše má dvojitou povahu, je současně pudová i intelektuální
  • Hyhlík, F. (1973). Malá encyklopedie současné psychologie. Praha: SPN.
  • Homola, M. (1990). Dějiny psychologie. Olomouc: Nakladatelství UP.
  • Janoušek, J., Hoskovec, J., Štikar, J., & Drobník, J. (1993). Psychologický výkladový atlas. Praha: Karolinum.