Renesanční psychologie

  • Renesanci můžeme chápat jako duchovní obrat od středověku k novověku.
  • V tomto údobí se objevila většina charakteristických rysů, jimiž se pak nadlouho vyznačovalo evropské myšlení. K nim patří: individualismus, možnost svobodného studia (nejdříve zejména antické historie), rozvoj vědy, která je založena na rozumu a smyslové zkušenosti (empirii) a světskost (nenáboženský, sekularizovaný způsob myšlení).
  • V názorech na psychiku dochází k odklonu od křesťanského pojetí duše - méně se uvažuje o psychickém životě jako celku.
  • Renesanční psychologie zkoumá člověka převážně empiricky. Pozorují se projevy lidí, analyzuje se jejich prožívání.
  • V renesanci se hojně využívaly také spíše iracionální metody zkoumání přírody, a to především v rámci alchymie, astrologie a magie[1].

Tbeophrastus Paracelsus von Hohenheim (1493-1541)

  • lékař, botanik a chemik, zabýval se také astrologií a magií
  • Do své lékařské teorie i praxe zavedl magické názory o těsném spojení mezi člověkem a přírodou, díky němuž mohou mít léčebný vliv různé přírodní a bylinné preparáty (raná forma homeopatie). Používal také hypnózu.
  • Podle Paracelsa je duše nevažitelné fluidum, které může vycházet z těla. Tak může síla vůle jednotlivce působit i na jiné osoby a přimět je k určité činnosti.
  • Proti kdysi oblíbené teorii čtyř živlů staví Paracelsus teorii tří základních prvků (síra, rtuť a sůl), z nichž povstaly živly. Také člověk má jako celá příroda tuto základní stavbu, ale je pátým živlem (kvintesencí) čtyř živlů základních.
  • Kromě elementového má člověk také siderické, hvězdné tělo. Tato vnitřní hvězda spolu s postavením nebeských těles vytváří jeho sklony - inklinace [2].

Pietro Pomponazzi (1462-1542)

  • Ve spise O nesmrtelnosti duše popírá, že by věda a filozofie mohly dokázat nesmrtelnost duše.
  • Rozumová duše, ačkoli je nehmotná, je vždy spojena s tělem, protože čerpá ze smyslové zkušenosti[3].

Juan Vives (1492-1540)

  • španělský pedagog
  • Pokoušel se o empirické studium lidské psychiky metodou introspekce.
  • Zabýval se představami, pamětí, emocemi, zkoumal vliv afektů na zapamatování atd.
  • Je považován za otce empirické psychologie.

Juan Huarte (1530-1592)

  • španělský lékař
  • Zaměřil se na problematiku lidských schopností.
  • Domníval se, že většina lidí se věnuje činnostem, pro které nemá odpovídající předpoklady.
  • U rozumově nadaných lidí rozlišil tři stupně schopností:schopnost rozumět lehkým a snadným částem vědy; schopnost porozumět všemu, ale bez samostatnosti; schopnost tvořivá[4].

Giordano Bruno (1548-1600)

  • Přednášel na několika evropských univerzitách, ale všude se dostával do rozporu se světskými i církevními autoritami.
  • Bruno uvažoval o existenci světové duše, což je hmotě imanentní síla, která formuje tělo a dává mu pohyb.
  • Za oduševnělé pokládal všechny formy hmoty, které jsou přirozeného původu.
  • Duše má dvojitou povahu, je současně pudová i intelektuální[5]

Francis Bacon (1561-1626)

  • žil v Anglii za vlády královny Alžběty.
  • Jeho nejznámějším dílem je Nové organon nazvané tak v úmyslné opozici vůči Organon Aristotelovu.
  • Bacon byl orientován na přírodní vědy, zdůrazňoval radost z poznávání a pozorování věci, ale uvažoval také o praktickém účelu poznání, kterým je podle jeho názoru pokrok a postupné ovládnuti přírody člověkem.
  • Je autorem výroků „vědění je moc“ a „můžeme jen tolik, kolik víme“.
  • Zdrojem poznání by podle Bacona měla být především smyslová zkušenost (empirie)
  • K ověření teorií nestačí pouze důkazy, které danou teorii potvrzují, nýbrž je třeba hledat data, jež ji vyvracejí, tzv. protipříklady.
  • Těmito úvahami se Bacon trvale zapsal do dějin vědecké metodiky[6]

Odkazy

Reference

  1. Hyhlík, F. (1973). Malá encyklopedie současné psychologie. Praha: SPN.
  2. Hyhlík, F. (1973). Malá encyklopedie současné psychologie. Praha: SPN.
  3. Homola, M. (1990). Dějiny psychologie. Olomouc: Nakladatelství UP.
  4. Janoušek, J., Hoskovec, J., Štikar, J., & Drobník, J. (1993). Psychologický výkladový atlas. Praha: Karolinum.
  5. Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.
  6. Scott-Kakure, D. (1993). HarperCollins College Outline History of Philosophy. Harper Collins.

Použitá literatura

  • Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.