Seberealizace

Seberealizace či sebeaktualizace (anglicky self-realization, self-actualization) je pojem spjatý s humanistickou psychologií a teorií motivace.

Seberealizaci je možné chápat jako proces, při kterém dochází k plnému využívání potenciálu jedince (jeho schopností a vloh), a při němž je tento potenciál ještě navyšován. Termín seberealizace do humanistické psychologie zavedl především A. H. Maslow a dále využíval Carl Rogers.

Maslow-hierarchy-of-needs.jpg

A. H. Maslow vytvořil teorii motivace založenou na hierarchickém žebříčku potřeb (motivů), na jejímž vrcholu je potřeb a seberealizace (potřeba realizovat plně svůj produktivní a tvůrčí potenciál).

Dle Maslowa může dojít k aktualizaci potřeby seberealizace či jiných potřeb, které se tak stanou zdrojem motivace, až po uspokojení potřeb nacházejících se na nižší úrovni.

Proto k uspokojování potřeby seberealizace dle Maslowa dospěje jen malá část lidí, a to zpravidla až ve středním věku.

Seberealizace v strukturálním pojetí hierarchie potřeb

Maslow rozděluje jednotlivé potřeby na dvě skupiny, dle druhu jejich uspokojování.

  1. Potřeby nedostatkové (4 základní skupiny potřeb) - jsou uspokojovány redukcí stavu, který je vyvolává (potřeba odpočinku spánkem)
  2. Potřeby růstové (potřeba seberealizace spolu s kognitivními a estetickými zájmy) – jsou v podstatě neuspokojitelné

„Potřeby sebeaktualizace…jsou neuspokojitelné a dosažení jejich cílových objektů výchozí motivační stav naopak intenzifikuje, tj. indukuje dané napětí a s ním spojenou snahu po dalším uspokojení.“ Nakonečný, Psychologie motivace, Praha 1996

Výzkum vlastností a druhů chování typických pro seberealizující se jedince

Během svého života se Maslow zabýval studiem osobností, které dle něj výrazným způsobem realizovali svůj potenciál, např. Alberta Einsteina, Abrahama Lincolna či Eleanor Rooseveltové. Dále se zabýval zkoumáním vrcholných zážitků vysokoškolských studentů. Na základě shromážděných dat určil vlastnosti, které jsou pro seberealizujíce se jedince typické, např.:

  • Lépe a objektivněji vnímají a zpracovávají svět kolem sebe
  • Snášejí dobře nejistotu a vnější tlaky
  • Přijímají vlastní zodpovědnost, sebe sama a druhé lidi
  • Jsou tvořiví, se smyslem pro humor
  • Mají uspokojivé a hluboké interpersonální vztahy, spíše s menším počtem lidí
  • Odolní vůči vlivům svého sociálního prostředí
  • Orientují se na řešení problému, spíše než sami na sebe
  • Záleží jim na celkovém prospěchu lidstva

a chování, které vede k seberealizaci:

  • Prožívání událostí jako dítě, s plným ponořením a soustředěně
  • Zkoušení spíše nových věcí, než lpění na ověřených či starých způsobech
  • Naslouchání vlastním pocitům, namísto podřizování se hlasu tradice, autority nebo většiny
  • Přijímání zodpovědnosti za své činy
  • Usilovná práce na vytčených cílech
  • Připravenost snést nesouhlas okolí, při neshodě vlastních názorů s většinovým přesvědčením
  • Poctivost k sobě samému bez předstírání či „hraní her“
  • Identifikace vlastních obran a hledání odvahy pro jejich opuštění

Seberealizace v humanistické psychologii

Sebeaktualizace (seberealizace), je ústředním pojmem humanistické psychologie Carla Rogerse a jediným motivačním konstruktem v celé jeho teorii. Tendence k sebeaktualizaci dle Rogerse není pouze vrcholem v procesu rozvoje osobnosti (jak je možno vnímat pojetí A. H. Maslowa), ale stojí v základech osobnosti člověka i jeho fyziologické podstaty.

Sebeaktualizace je hlavní tendencí, od níž jsou všechny ostatní pouze odvozeny. Potřeba sebeaktualizace je vrozená (biologický fakt), vyvěrající z fyziologické přirozenosti. Má růstový charakter, směřuje jedince k větší autonomii a nezávislosti.

Teorie sebeaktualizace jako hlavní růstové tendence vedoucí k naplnění všech možností organizmu je základem terapie zaměřené na klienta.