Specifické poruchy učení

Specifické poruchy učení (SPU) jsou skupinou duševních poruch, které způsobují obtíže s učením a používáním školních dovedností. V 10. revizi Mezinárodní klasifikace nemocí nalezneme tyto diagnózy pod označením „Specifické vývojové poruchy školních dovedností“ (F81). 5. revize Diagnostického a statistiku manuálu mentálních poruch uvádí diagnózu „Specifická porucha učení“, kterou řadí mezi neurovývojové poruchy[1].

MKN-10 poskytuje následující diagnostický klíč:

  • F81.0: Specifická porucha čtení (dyslexie)
  • F81.1: Specifická porucha psaní a výslovnosti (dysgrafie).
  • F81.2: Specifická porucha počítání (dyskalkulie).
  • F81.3: Smíšená porucha školních dovedností - porucha kombinující v diagnostikovatelné míře více projevů jiných specifických poruch učení.
  • F81.8: Jiná vývojová porucha školních dovedností.
  • F81.9: Vývojová porucha školních dovedností nespecifická.

Výskyt specifických poruch učení je obtížně určitelný zejména pro vysokou variabilitu klinických a diagnostických znaků (např. závažnost poruchy). Různé studie uvádí prevalenci těchto poruch v dětské populaci v rozmezí 2 - 20 %. Významně častěji se také vyskytují u chlapců než u dívek (v poměru 3-5:1)[2].

Etiologie SPU

Stejně jako u ostatních neurovývojových poruch předpokládáme u etiologie SPU především biologické faktory[2]. Známá je celá řada okolností dětského vývoje, které by mohly mít vliv na neurologické nálezy (problémy v těhotenství, porod, raný postnatální vývoj, …). Problémem zůstává fakt, že není jasná validní souvislost mezi závažností nálezu (např. perinatálního poškození) a mírou závažnosti klinického obrazu SPU.

Až ve 40 % diagnostikovaných případů SPU hrají roli také genetické faktory, např. častý familiární výskyt těchto poruch.

Komorbidity SPU

SPU se běžně vyskytuje společně s některou z dalších neurovývojových poruch, jak jsou uvedeny v DSM-5 (PAS, ADHD, porucha komunikace, ...)[1]. Nejčastější je komorbidita specifické poruchy učení a některé hyperkinetické poruchy a poruchy pozornosti (ADHD) - cca 20 - 25 % dětí s SPU má zároveň hyperkinetickou poruchu[2]. Komorbidní výskyt s jinou neurovývojovou poruchou je podmíněn totožnou biologickou a genetickou etiologií těchto poruch ve vývoji jedince.

Spíše sekundárně a na podkladě přítomnosti deficitu, který dítěti s SPU (a případně jinou komorbidní neurovývojovou poruchou) znesnadňuje adaptaci ve školním prostředí a sociálním prostředí obecně, se mohou rozvíjet jiné psychické poruchy, mj. úzkosti, deprese a jiné[2].

Rozpoznání, vývoj a průběh SPU

Začátek, rozpoznání a diagnostika SPU většinou probíhá na prvním stupni ZŠ, kde souvisí s problémy v osvojování základních školních dovednosti - čtení, psaní a počítání. Potíže se mohou objevovat také v chování (např. odmítání se učit, opoziční chování). Již v předškolním období je možné ale pozorovat určité náznaky budoucích obtíží. Může mezi ně patřit řečový deficit, obtíže s jednoduchými počty, nápadnosti v jemné motorice, která vývojově zaostává za očekávanou normou[1].

S přihlédnutím k závažnosti SPU dochází k proměnám obtíží. Menší děti mají problémy spíše s porozuměním základům řeči a počítání (fonémy, jednoduché matematické operace, významy slov a jejich hláskování), v adolescenci bývá nejvýraznějším problémem tempo zpracování předkládaných podnětů.

SPU je celoživotní záležitostí s variabilními proměnami příznaků. Záleží na závažnosti poruchy, (ne)přítomnosti komorbidit a případných podpůrných intervencí. I přesto není nezvyklé, že problémy s plynulostí čtení, písemným projevem a početními dovednostmi v určité míře přetrvávají do dospělosti.

Klinický obraz SPU

1. Specifická porucha čtení (F81.0)

Porucha běžně označovaná jako dyslexie. Dominantním rysem této poruchy je specifické a výrazné narušení vývoje dovednosti ve čtené, které nelze přičítat mentálnímu věku, problémům zrakové ostrosti nebo neadekvátnímu způsobu vyučování[2]. Nejčastěji se projevují v důsledku požadavků školního vyučování.

V raných stadiích učení může mít dítě s dyslexií problém s osvojením abecedy, používáním správných označení písmen, analyzováním nebo kategorizováním zvuků. V pozdějším věku se vyskytují chyby při hlasitém čtení, jako např.:

  • Vynechávání, nahrazování nebo přidávání slov / jejich částí v textu.
  • Pomalé čtení, dlouhé pomlky, ztrácení se v textu, nepřesné slovní obraty.

Porucha se v průběhu času spíše lepší, vhodné podpůrné intervence tento proces urychlují. Reziduální potíže ale mohou přetrvávat do dospělosti.



Externí zdroj

Informace v tomto článku vychází také z přednášek a prezentací Mgr. Veroniky Šporclové, Ph.D. v povinném předmětu "Dětská klinická psychologie" na KPS FF UK.

Odkazy

Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 DSM - 5 (2015). Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch. Praha: Testcentrum.
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 Hort, V., Hrdlička, M., Kocourková, J., Malá, E. a kol. (2000). Dětská a adolescentní psychiatrie. Praha: Portál.

Literatura

DSM – 5 (2015). Diagnostický a statistický manuál duševních poruch. Praha: Testcentrum.

Duševní poruchy a poruchy chování. MKN 10.

Hort, V., Hrdlička, M., Koucorková, J., Malá, E. a kol. (2000). Dětská a adolescentní psychiatrie. Praha: Portál.

Říčan, P., Krejčířová, D. a kol. (1997). Dětská klinická psychologie. Praha: Grada.