• preskriptivní transkripce – nařizuje, jak se má vyslovovat
  • deskriptivní transkripce – jak by se mělo vyslovovat
  • reálná transkripce – jak se ve skutečnosti vyslovuje
  • cílem je vybrat z řečového kontinua segmenty a nějak je graficky zaznamenat
  • zaznamená vá se skutečná podoba výslovnosti (→ např. „d“ se může přepisovat jako [d], ale v případě asimilace znělosti i jako [t] - [hodu]×[hot])
- sonory neasimilují → [gdıš na:m] a ne [gdıž na:m]
  • IPA = mezinárodní fonetická abeceda (International Phonetic Alphabet)
- mezinárodní fonetická asociace doporučuje, aby národní transkripce byly čitelné pro uživatele daného jazyka
→ byla vytvořena částečně odlišná česká transkripce


Druhy transkripce:

  • ortoepická × reálná
  • fonetická × fonologická
  • mezinárodní × národní


Transkripce IPA

Mezinárodní IPA symboly.


Česká transkripce

  • změny oproti běžně psaným hláskám:
symbol hláska
[x] ch
[ɣ] znělé ch (bych byl)
[ı] i, y
[iː] í, ý
[ᴣ] dz
[ǯ]
[ř] ř (řeka)
[ř̝] neznělé ř (keř)
[o͡u] dvojhláska ou
[ε] e

České vokály

  • Dělení:
1) přední – střední – zadní (zleva doprava)
2) vysoké – středové – nízké (mezinárodní rozdělení dle IPA je zavřené – polozavřené – polootevřené – otevřené, ale pro češtinu stačí tři stupně) (shora dolů)
3) zaokrouhlené (labializované) × nezaokrouhlené (v češtině jsou zaokrouhlené jen zadní vokály)
  • takže např. [a] charakterizujeme jako střední, nízké a nezaokrouhlené


Reference

  • IPA (1999): Handbook of the International Phonetic Association. Cambridge: Cambridge University Press.
  • http://www.arts.gla.ac.uk/IPA/ipa.html.
  • Duběda, T. (2005): Jazyky a jejich zvuky. Univerzálie a typologie ve fonetice a fonologii. Praha: Karolinum.
  • Pullum, G. K. - Ladusaw, W. A. (1996): Phonetic symbol guide. Chicago: University of Chicago Press.
  • Vieregge, W. H. (1989): Phonetische Transkription. Teorie und Praxis der Symbolphonetik. Zeitschrift fur Dialektologie und Linguistik, n. F., Heft 60. Stuttgart: Franz Steiner Verlag.


Zpět na rozcestník: Fonetika