Uživatel:Lukáš Kutil: Porovnání verzí

Řádek 8: Řádek 8:
 
První, introspektivně pozorovatelná rovina, tedy '''zabarvení vnitřního prožívání''', bývá subjektem hodnocena zpravidla nelibě a negativně, jindy přímo nepříjemně. Určité výsledky vlastního chování můžeme zpětně interpretovat jako ego-dystonní. Co víc, nahněvaný člověk se nejen nechová, ale ani neuvažuje jako člověk klidný; jeho schopnost logického souzení a pochybování je utlumena z důvodu soustředění pozornosti na předmět hněvu.  
 
První, introspektivně pozorovatelná rovina, tedy '''zabarvení vnitřního prožívání''', bývá subjektem hodnocena zpravidla nelibě a negativně, jindy přímo nepříjemně. Určité výsledky vlastního chování můžeme zpětně interpretovat jako ego-dystonní. Co víc, nahněvaný člověk se nejen nechová, ale ani neuvažuje jako člověk klidný; jeho schopnost logického souzení a pochybování je utlumena z důvodu soustředění pozornosti na předmět hněvu.  
  
Druhá, extraspektivně pozorovatelná rovina se zjevuje jako '''expresivní''', '''výrazové chování'''. Již ''Charles Darwin'' pozoroval u odlišných druhů primátů nápadné shody obličejových grimas během jejich (mimo jiné) rozhněvaných interakcí.<ref>http://darwin-online.org.uk/EditorialIntroductions/Freeman_TheExpressionoftheEmotions.html </ref> Průkopník empirického výzkumu v této oblasti, ''Dr. Paul Ekman'', který během expedice na Papui Nové Guinei pečlivě zaznamenával konkrétní kontrakce mimických svalů tamějších domorodců a později předestřel celou hypotézu o totožných výrazových projevech napříč celým druhem homo sapiens, popisuje výrazovou složku hněvu jako mírné sklopení hlavy, přivření očních víček, zúžení zornic, svraštění obočí, stisknutí rtů a napětí tvářových a krčních svalů.<ref>https://www.paulekman.com/wp-content/uploads/2013/07/Basic-Emotions.pdf </ref>
+
Druhá, extraspektivně pozorovatelná rovina se zjevuje jako '''expresivní''', '''výrazové chování'''. Již ''Charles Darwin'' pozoroval u odlišných druhů primátů nápadné shody obličejových grimas během jejich (mimo jiné) rozhněvaných interakcí.<ref>http://darwin-online.org.uk/EditorialIntroductions/Freeman_TheExpressionoftheEmotions.html </ref> Průkopník empirického výzkumu v této oblasti, ''Dr. Paul Ekman'', který během expedice na Papui Nové Guinei pečlivě zaznamenával konkrétní kontrakce mimických svalů tamějších domorodců a později předestřel svébytnou hypotézu o totožných výrazových projevech napříč celým druhem homo sapiens, popisuje výrazovou složku hněvu jako mírné sklopení hlavy, přivření očních víček, zúžení zornic, svraštění obočí, stisknutí rtů a napětí tvářových a krčních svalů.<ref>https://www.paulekman.com/wp-content/uploads/2013/07/Basic-Emotions.pdf </ref>
  
 
Třetí rovina, tedy '''fyziologická''',''' tělesná složka''', zdůvodňuje existenci této emoce. Hněv patří mezi vývojově nejstarší adaptace. Limbický systém v souhře s hypotalamem spouští při zátěžové situaci nespecifickou ''poplachovou reakci'', jež připraví organismus na boj, zrovna tak jako na útěk.<ref>http://www2.derby.ac.uk/ostrich/intro_to_bio_psych/emotion/page_05.htm </ref> V případě boje činnost sympatického nervového systému aktivizuje organizmus, koncentruje krev do kosterního svalstva (čímž zrychlí a posílí případný svalový výkon) a momentálně opomenutelné prožitky odsune na periferii vědomí. Nadledvinky současně ve zvýšené míře uvolňují hormony ''adrenalin ''a ''noradrenalin'', které rovněž burcují psychomotorickou aktivitu.
 
Třetí rovina, tedy '''fyziologická''',''' tělesná složka''', zdůvodňuje existenci této emoce. Hněv patří mezi vývojově nejstarší adaptace. Limbický systém v souhře s hypotalamem spouští při zátěžové situaci nespecifickou ''poplachovou reakci'', jež připraví organismus na boj, zrovna tak jako na útěk.<ref>http://www2.derby.ac.uk/ostrich/intro_to_bio_psych/emotion/page_05.htm </ref> V případě boje činnost sympatického nervového systému aktivizuje organizmus, koncentruje krev do kosterního svalstva (čímž zrychlí a posílí případný svalový výkon) a momentálně opomenutelné prožitky odsune na periferii vědomí. Nadledvinky současně ve zvýšené míře uvolňují hormony ''adrenalin ''a ''noradrenalin'', které rovněž burcují psychomotorickou aktivitu.

Verze z 12. 11. 2014, 01:32

Hněv

Hněv je jednou ze šesti základních (primárních) emocí. Jako takový je společný nejen všem lidem, ale i nižším živočichům. Jeho nevymizení a zachování až do jednadvacátého století je evolučně snadno opodstatnitelné: hněv podporuje pro život výhodnou bojechtivost. Intenzita emoce se může pohybovat mezi nevrlostí a zuřivým vztekem.

Vynoření hněvu

Podnětem pro vyvolání frustrace je překážka na cestě k cíli. Nedosažitelnost uspokojení kumulativně zvyšuje hladinu nabuzení a po překročení únosné hranice náš psychický systém zasáhne příval hněvu, jenž pozmění vědomí. Lidé disponují vyššími i nižšími stropy frustrační tolerance a různí se od permanentně nabroušených vyhledávačů konfliktů až po neochvějné stoiky. Podle Dollard-Millerovy frustračně-agresivní teorie veškerému agresivnímu chování dokonce nutně předchází frustrující událost.[1]

Fenomén sestává ze tří složek

První, introspektivně pozorovatelná rovina, tedy zabarvení vnitřního prožívání, bývá subjektem hodnocena zpravidla nelibě a negativně, jindy přímo nepříjemně. Určité výsledky vlastního chování můžeme zpětně interpretovat jako ego-dystonní. Co víc, nahněvaný člověk se nejen nechová, ale ani neuvažuje jako člověk klidný; jeho schopnost logického souzení a pochybování je utlumena z důvodu soustředění pozornosti na předmět hněvu.

Druhá, extraspektivně pozorovatelná rovina se zjevuje jako expresivní, výrazové chování. Již Charles Darwin pozoroval u odlišných druhů primátů nápadné shody obličejových grimas během jejich (mimo jiné) rozhněvaných interakcí.[2] Průkopník empirického výzkumu v této oblasti, Dr. Paul Ekman, který během expedice na Papui Nové Guinei pečlivě zaznamenával konkrétní kontrakce mimických svalů tamějších domorodců a později předestřel svébytnou hypotézu o totožných výrazových projevech napříč celým druhem homo sapiens, popisuje výrazovou složku hněvu jako mírné sklopení hlavy, přivření očních víček, zúžení zornic, svraštění obočí, stisknutí rtů a napětí tvářových a krčních svalů.[3]

Třetí rovina, tedy fyziologická, tělesná složka, zdůvodňuje existenci této emoce. Hněv patří mezi vývojově nejstarší adaptace. Limbický systém v souhře s hypotalamem spouští při zátěžové situaci nespecifickou poplachovou reakci, jež připraví organismus na boj, zrovna tak jako na útěk.[4] V případě boje činnost sympatického nervového systému aktivizuje organizmus, koncentruje krev do kosterního svalstva (čímž zrychlí a posílí případný svalový výkon) a momentálně opomenutelné prožitky odsune na periferii vědomí. Nadledvinky současně ve zvýšené míře uvolňují hormony adrenalin a noradrenalin, které rovněž burcují psychomotorickou aktivitu.

Ve stavu afektu může subjekt na somatické úrovni vnímat zrychlené bušení srdce, nepravidelný dech, sucho v ústech, nadměrné pocení a zvýšenou tepovou frekvenci, stejně tak jako zúžené vědomí na úrovni psychické.

Odkazy

Externí odkazy

Doporučená literatura

  • Kast, V. (2010). Hněv a jeho smysl. Praha: Portál
  • Plháková, A. (2011). Učebnice obecné psychologie: Emoce. Praha: Nakladatelství Academia
  • Sartre, J-P. (2006). Vědomí a existence: Nástin teorie emocí. Praha: OIKOYMENH

Reference