Riziko jako charakteristika současného stavu rozvoje vědy a techniky

Pojem rizika

Normalizace rizik v současné společnosti

Systémová produkce rizik v podání Ulricha Becka

Normalizace rizik v současné společnoti

Normalizaci rizika v současné společnosti budeme nahlížet optikou jednoho z nejvýznamnějších teoretiků rizika naší doby, očima Charlese B. Perrowa. Perrow je emeritním profesorem sociologie na Yale University a hostujícím profesorem na Stanford University, kde se etabloval především jako teoretik organizací, autor šesti knih, mezi nimi: The Radical Attack on Business (1972), Organizational Analysis: A Sociological View (1970), Complex Organizations: A Critical Essay (1972; 3. ed., 1986), Normal Accidents: Living with High Risk Technologies (1984; revidováno, 1999), The AIDS Disaster: The Failure of Organizations in New York and the Nation (1990), Organizing America: Wealth, Power, and the Origins of American Capitalism (2002). Mezi jeho zájmy patří rozvoj byrokracie v 19. století, radikální hnutí šedesátých let, marxistické teorie industrializace a současných krizí, vyhlídky demokratických pracovních organizací, kořeny amerického kapitalismu, z hlediska našeho tématu pak především nehody ve vysoce rizikových systémech jako jsou jaderné elektrárny, letecká přeprava, výzkum DNA a chemické provozy a ochrana klíčové infrastruktury.

Stěžejní dílo týkající se tématu rizika je Perrowova oceněná knihaNormal Accidents: Living with High Risk Technologies.Pro její rozbor, viz níže: Inspirací k sepsání knihy je nehoda v americé jaderné elektrárně Three Miles Island z roku 1979 a hlavní myšlenka je přitom následující: • žijeme v době, kde existují systémy s katastrofickým potenciálem • nehody v těchto systémech jsou normální - nevyhnutelné • příčinou nehod je interaktivní komplexita (interactive complexity) a těsné propojení (tight coupling) Nesmírná komplexita/složitost některých průmyslových organizací a těsné propojení jejich interních procesů umožňují i malým lokálním selháním, které jsou ve složitých systémech nevyhnutelná, kaskádovitě se rozšířit a systém shodit. Z hlediska organizační struktury přitom existují dvě formy - vertikální integrace a modularita. Neočekávané interakce různých částí systému, které nemůže žádný návrhář předvídat a žádný operátor pochopit nebo je zastavit vyplývají z návrhu systému zdrůrazňujícího efektivitu, rychlost konstrukce a provozu. Naproti tomu stejně složitý design představuje síť modulů. Takový návrh ovšem počítá s nevyhnutelným selháním některých částí systému, např. kvůli chybám návrhu, operátora, součástek či vstupů, chabým procedurám nebo nepříznivému prostředí. Normal Accident Theory přitom říká, že nehody jsou ve složitých, těsně propojených systémech nevyhnutelné. Běžná inženýrská řešení mající za cíl snížit zranitelnost a poruchovost systému jen dále zvyšují jeho složitost a vedou tak k nevyhnutelnému selhání, neboť vytvářejí nové příležitosti k poruchám a závadám. Tyto systémy jsou natolik provázané, že selhání jedné části vede k pádu celého systému. Dobrou ilustrací je nehoda ve Three Miles Island, která stála i na počátku celého zkoumání, viz výše. Vše se zde odehrálo během 13 sekund a operátor tak neměl šanci přijmout opatření dříve než už bylo pozdě. Návrh systému musí dle Perrowa počítat s lidskou obsluhou, je třeba si uvědomit, že systém dříve či později nutně selže a namodelovat všechny takové scénáře selhání. Pakliže toto není možné, měl by být systém jako takový opuštěn. Podrobnější definice tří klíčových pojmů: • Interaktivní komplexita o systém v němž vícero diskrétních selhání může interagovat nepředvídatelným způsobem • Tight Coupling (Těsné propojení) o podsložky těsně propojeného sysétmu mají okamžitý a významný dopad na sebe navzájem • Nepochopitelnost o sled poruch se odehraje tak rychle, že lidský faktor nestačí rozuzlit příčiny a následky v procesu Zajímavé přitom je, že nejznámější nehody dvacátého století, které působí dojmem normálních nehod, tak jak je definuje Perrow, ve skutečnosti normálními nehodami nejsou. Jak Černobylská havárie tak neštěstí ve Fukušimě totiž byly způsobeny spíše pochybeními managementu, špatnou průpravou zaměstnanců a ingorováním hrozeb, než že by byly důsledkem komplexity a propojenosti systému. Tyto nehodám jen nampohly, zhoršily je, ale nezpůsobily, neboť normální nehoda je taková, kdy se každý snaží o maximální zabezpečení, avšak neočekávaná interakce dvou či více selhání (kvůli interaktivní komplexitě) spustí poruchovou kaskádu (kvůli těsnému propojení). Spojení složitosti a propojení pak systém shodí navzdory všem bezpečnostním snahám. Zdroje: Perrow, C. B. (2012, December). Normal Accidents | Charles Perrow. Retrieved from http://www.themontrealreview.com/2009/Normal-Accidents-Living-with-High-Risk-Technologies.php Normal Accidents by Charles Perrow. Získáno z http://www.ohio.edu/people/piccard/entropy/perrow.html Charles Perrow | Sociology. Získáno z http://sociology.yale.edu/people/charles-perrow


Systémová produkce rizik v podání Ulricha Becka

Ulrich Beck řeší téma globalizace, jejich důsledků a pozoruje měnící se společnost. Ve své knize Riziková společnost, vydané roku 1986, uvažuje o krizi industriální modernizace z pohledu systému a přidává ji příčinou funkci. Hovoří o krizi hlavních společenských institucí moderní průmyslové civilizace a současnou epochu tak nazývá „riziková společnost“. Je to křižovatka, v jejímž jádru je krize přežití, ohrožení všech forem života a hluboká krize zmiňovaných institucí.

Paradoxní a nebezpečná je rostoucí závislost přežití právě na sociálních institucích v situaci, kdy se rozpadají údajné jistoty osvícenského rozumu v pokroku vědecko- technologickém ovládání přírody. Kumulace nezamýšlených důsledků každodenních inovací v procesu modernizace je zdrojem tichého sebeohrožení , které je sociálně organizováno a institucionalizováno.

Roviny této krize:

  1. Globalizace důsledků průmyslově-technologické civilizace
  2. Prohlubování individualizace
  3. Krize politického života a jeho institucionální podoby

Ve 3. rovině krize se Ulrich Beck zabývá zejména vztahem vědy a techniky a s ní velmi úzce spojeným vztahem politiky. Provázanost vidí zejména proto, že:

  • vědecké poznání je nezbytné při vymezování rizik a nelze izolovat od veřejné politiky a politický systém nelze oddělovat od diskuze hodnotící rizika
  • dnešní rizika jsou nad-individuálním produktem industriální vědotechniky a mají dosah, který mění společnost- proto jsou svoji povahou politická, a tím dochází k prolínání sfér vědy, techniky, politického systému o občanského života

Problémem této propojenosti je v důsledku, že růst veřejné citlivosti k riziku vyvolává politickou potřebu bagatelizace a popření rizika . Základem politické bezmoci je zastaralé myšlení, konkrétně chybné historické hodnocení situací a vývojových tendencí a narůstá velkou měrou reflexivita. Takováto situace přerůstá až do podoby tzv . reflexivní modernizace.

Reflexivita a kritika vědecko-technologického vývoje

Beck přináší užší pohled na vědu, která se dle něho pravděpodobně odchýlila až za hranici pravdy a osvícenské racionality. Dnešní rizika mají základ na vědecké a sociální konstrukci. A to ve trojím smyslu: 1) (spolu)příčina rizik ; 2) prostředek pro definování ; 3) zdrojem pro řešení . Vědecko- technický rozvoj se tak stává sám rozporným. Tento závěr dále rozpracovává ve 4 tezích:

1) Prostá a reflexivní scientizace

Prostá (prvotní) scientizace je nezvyklaná víra ve vědu a pokrok (v rámci prům.spol- ½ 20.st). x Reflexivní scientizace pranýřuje sama sebe a vytváří vědeckou pochybnost i na vědy samé. Je odkouzlen nárok na pravdu a na osvícenskou racionalitu.

Po vědě roste poptávka– šance na expanzi je tak svázána s kritikou vědy (šance reflexivní scinetizace tak rostou přímo úměrně k rizikům a negativním bilancím modernizace)

2) Demonopolizace poznání

Falibilismus – Věda je stále nutnější ale zároveň stále méně dostačujícící pro společensky závaznou definici pravdy - současně s její nepostradatelností je zbavována svých původních nároků na platnost a dochází k „úpadku její moci“ .

O tom, co je považováno za poznání rozhoduje společenské využití.. Bádání o rizicích spojeno se společenskými zájmy. Vznikají skupinky vědců kolem priorit aplikace výsledků. Rozdíl mezi laiky a experty mizí a mění se v konkurenci různých expertů . Narůstá tak diferenciace věd – hyperkomplexita věd.

Feudalizace poznávací praxe - dříve věda přesvědčovala jako věda, dnes víra ve vědu nebo v antivědu .

3) Praktická a teoretická tabu

Stupňuje se tlak v politické rovině – to, co by se mohlo změnit je vyloučeno objektivními, systémovými tlaky - vědy se z bořitelů tabu stávají konstruktéry tabu.

Zjištěná rizika působí na centrální mocenské zóny- ty jsou funkčně odkázány na vědecké výsledky, která rizika bagatelizují, popírají nebo líčí jako nevyhnutelná.

Rizikové pro všechny subjekty ve hře, včetně badatelů – „společnost tabu“.

4) O odhadnutelnosti „vedlejších důsledků“

Vědy jsou prakticky separovány od využívání svých výsledků,, slouží pouze jako jakési „samoobslužné obchody“.

Shrnutí a rady, jak pracovat s vedlejšími důsledky:

  • Rozhodující, zda vědy přispívají k sebekontrole - jaký typ vědy je aplikován již se zřetelem na předvídatelnost jejich údajně nepředvídatelných vedlejších důsledků, tedy ne na politický hlas při aplikaci výsledků
  • zda nadměrná specializace produkující vedlejší důsledky řetězce řešení a vytváření problémů x zda rozvinuta specializace na souvislost a učení se z praktických chyb

Beck se ve výsledku přimlouvá za znovuoživení rozumu a přeměnu v dynamickou teorii vědecké racionality, která zpracovává historické zkušenosti a poučuje se z nich. Mluví o teorii učení se vědecké racionalitě:

  • která má záchytné body přímo ve vědecké praxi, ne po ní
  • zaktivizování rozumu, který byl umlčen a snaha znovu oživit ideje osvícenství
  • vědeckou racionalitu myslí jako schopnou změny v konfrontaci s ohroženími, jež sama produkuje


ZDROJE:

BECK, Ulrich. Riziková společnost: na cestě k jiné moderně. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství, 2004, 431 s. ISBN 8086429326.

SUŠA, Oleg. Ulrich Beck: Riziková společnost. Na cestě k jiné moderně. Sociologický časopis. 2005, č. 41