Věda a technika

Riziko jako charakteristika současného stavu rozvoje vědy a techniky

Pojem rizika

Normalizace rizik v současné společnosti

Systémová produkce rizik v podání Ulricha Becka

Normalizace rizik v současné společnoti

Systémová produkce rizik v podání Ulricha Becka

Ulrich Beck řeší téma globalizace, jejich důsledků a pozoruje měnící se společnost. Ve své knize Riziková společnost, vydané roku 1986, uvažuje o krizi industriální modernizace z pohledu systému a přidává ji příčinou funkci. Hovoří o krizi hlavních společenských institucí moderní průmyslové civilizace a současnou epochu tak nazývá „riziková společnost“. Je to křižovatka, v jejímž jádru je krize přežití, ohrožení všech forem života a hluboká krize zmiňovaných institucí.

Paradoxní a nebezpečná je rostoucí závislost přežití právě na sociálních institucích v situaci, kdy se rozpadají údajné jistoty osvícenského rozumu v pokroku vědecko- technologickém ovládání přírody. Kumulace nezamýšlených důsledků každodenních inovací v procesu modernizace je zdrojem tichého sebeohrožení , které je sociálně organizováno a institucionalizováno.

Roviny této krize:

  1. Globalizace důsledků průmyslově-technologické civilizace
  2. Prohlubování individualizace
  3. Krize politického života a jeho institucionální podoby

Ve 3. rovině krize se Ulrich Beck zabývá zejména vztahem vědy a techniky a s ní velmi úzce spojeným vztahem politiky. Provázanost vidí zejména proto, že:

  • vědecké poznání je nezbytné při vymezování rizik a nelze izolovat od veřejné politiky a politický systém nelze oddělovat od diskuze hodnotící rizika
  • dnešní rizika jsou nad-individuálním produktem industriální vědotechniky a mají dosah, který mění společnost- proto jsou svoji povahou politická, a tím dochází k prolínání sfér vědy, techniky, politického systému o občanského života

Problémem této propojenosti je v důsledku, že růst veřejné citlivosti k riziku vyvolává politickou potřebu bagatelizace a popření rizika . Základem politické bezmoci je zastaralé myšlení, konkrétně chybné historické hodnocení situací a vývojových tendencí a narůstá velkou měrou reflexivita. Takováto situace přerůstá až do podoby tzv . reflexivní modernizace.

Reflexivita a kritika vědecko-technologického vývoje

Beck přináší užší pohled na vědu, která se dle něho pravděpodobně odchýlila až za hranici pravdy a osvícenské racionality. Dnešní rizika mají základ na vědecké a sociální konstrukci. A to ve trojím smyslu: 1) (spolu)příčina rizik ; 2) prostředek pro definování ; 3) zdrojem pro řešení . Vědecko- technický rozvoj se tak stává sám rozporným. Tento závěr dále rozpracovává ve 4 tezích:

1) Prostá a reflexivní scientizace

Prostá (prvotní) scientizace je nezvyklaná víra ve vědu a pokrok (v rámci prům.spol- ½ 20.st). x Reflexivní scientizace pranýřuje sama sebe a vytváří vědeckou pochybnost i na vědy samé. Je odkouzlen nárok na pravdu a na osvícenskou racionalitu.

Po vědě roste poptávka– šance na expanzi je tak svázána s kritikou vědy (šance reflexivní scinetizace tak rostou přímo úměrně k rizikům a negativním bilancím modernizace)

2) Demonopolizace poznání

Falibilismus – Věda je stále nutnější ale zároveň stále méně dostačujícící pro společensky závaznou definici pravdy - současně s její nepostradatelností je zbavována svých původních nároků na platnost a dochází k „úpadku její moci“ .

O tom, co je považováno za poznání rozhoduje společenské využití.. Bádání o rizicích spojeno se společenskými zájmy. Vznikají skupinky vědců kolem priorit aplikace výsledků. Rozdíl mezi laiky a experty mizí a mění se v konkurenci různých expertů . Narůstá tak diferenciace věd – hyperkomplexita věd.

Feudalizace poznávací praxe - dříve věda přesvědčovala jako věda, dnes víra ve vědu nebo v antivědu .

3) Praktická a teoretická tabu

Stupňuje se tlak v politické rovině – to, co by se mohlo změnit je vyloučeno objektivními, systémovými tlaky - vědy se z bořitelů tabu stávají konstruktéry tabu.

Zjištěná rizika působí na centrální mocenské zóny- ty jsou funkčně odkázány na vědecké výsledky, která rizika bagatelizují, popírají nebo líčí jako nevyhnutelná.

Rizikové pro všechny subjekty ve hře, včetně badatelů – „společnost tabu“.

4) O odhadnutelnosti „vedlejších důsledků“

Vědy jsou prakticky separovány od využívání svých výsledků,, slouží pouze jako jakési „samoobslužné obchody“.

Shrnutí a rady, jak pracovat s vedlejšími důsledky:

  • Rozhodující, zda vědy přispívají k sebekontrole - jaký typ vědy je aplikován již se zřetelem na předvídatelnost jejich údajně nepředvídatelných vedlejších důsledků, tedy ne na politický hlas při aplikaci výsledků
  • zda nadměrná specializace produkující vedlejší důsledky řetězce řešení a vytváření problémů x zda rozvinuta specializace na souvislost a učení se z praktických chyb

Beck se ve výsledku přimlouvá za znovuoživení rozumu a přeměnu v dynamickou teorii vědecké racionality, která zpracovává historické zkušenosti a poučuje se z nich. Mluví o teorii učení se vědecké racionalitě:

  • která má záchytné body přímo ve vědecké praxi, ne po ní
  • zaktivizování rozumu, který byl umlčen a snaha znovu oživit ideje osvícenství
  • vědeckou racionalitu myslí jako schopnou změny v konfrontaci s ohroženími, jež sama produkuje


ZDROJE:

BECK, Ulrich. Riziková společnost: na cestě k jiné moderně. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství, 2004, 431 s. ISBN 8086429326.

SUŠA, Oleg. Ulrich Beck: Riziková společnost. Na cestě k jiné moderně. Sociologický časopis. 2005, č. 41