Způsoby organizace a financování zdravotní péče

Organizace zdravotnictví

Zdravotní péče znamená péči o zdraví zahrnující veškerou činnost celé společnosti, která posiluje zdraví, zabraňuje onemocnění, léčí již vzniklá onemocnění a usiluje o snížení následků nemoci.[1]

Zdravotnická péče je péče o zdraví, na které se podílí zdravotnictví (poskytování zdravotnických služeb).[1]

Zdravotnictví je soustava odborných zdravotnických institucí a činností, které se zaměřují na péči o zdraví občanů a slouží k uspokojování zdravotnických potřeb obyvatelstva.[1]

Zdravotnický systém v ČR

Zdravotnický systém je formálně uspořádaná soustava vztahů mezi třemi základními subjekty – těmi, kdo zdravotní péči spotřebovávají (pacienti), těmi, kdo péči umí a smí nabízet (poskytovatelé) a těmi, kdo ji finančně zprostředkovávají (plátci).[1]

Základním cílem zdravotnictví je nejenom zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva, ale i dosažení důvěry a jistoty občanů, že je jim dostupný fungující zdravotní systém, který jim v případě potřeby poskytne kvalitní, odbornou a důstojnou péči. Zdravotní systém proto musí odpovídat představám, které jsou formovány v každé zemi na základě historických, sociálních a kulturních zkušeností, tudíž zahraniční modely jsou i se svými principy velmi obtížně přenositelné do nového prostředí. [2]

Od 90. let 20. století stále probíhají snahy o reformu českého zdravotnictví. Zásadnější změny však byly provedeny pouze po revoluci, a to transformace původního státem řízeného zdravotnictví. Zejména se jednalo o zavedení povinného zdravotního pojištění, zahájení procesu privatizace zdravotnických zařízení a napojení výše úhrad poskytovatelů zdravotní péče na jejich úkony. K různých důvodů již poté k zásadnějším reformám nedošlo. Z toho důvodu dnes čelí české zdravotnictví řadě problémů, zejména v důsledku nevhodného nastavení celého systému. [2]

Základní problémy českého zdravotnictví

Základním problémem českého zdravotnického systému je v prvé řadě jeho roztříštěnost soustavy právních norem týkajících se právě zdravotnictví. Žádoucí by bylo vytvořit koncepci zdravotnictví, která by byla výchozí a sjednocenou legislativní normou. Dále je zde i problém absence definice garantované péče, nevyřešená koncepce financování lůžkové péče a neukončená transformace lůžkového fondu, nedostatek kvalitních řídících a kontrolních systémů ve zdravotnictví a nedostačující spolupráce všech účastníků procesu poskytování zdravotnické péče. Komplikací je i nedostatečná úroveň zdravotní gramotnosti u některých skupin obyvatelstva, což vede k nedostatečné zodpovědnosti za vlastní zdraví a ke zvýšení míry řady zdravotních rizik.[2]

Obecným problémem zdravotnictví, a to nejenom v ČR, jsou vzrůstající výdaje za péči v důsledku zvyšující se technickou úrovní zdravotnictví a rostoucími cenami zdravotnických technologií a léčiv, rostoucím očekáváním občanů i zdravotnického personálu a také důsledkem stárnutí obyvatelstva. Přičemž tyto stoupající výdaje nejsou doprovázeny růstem finančních zdrojů pro jejich pokrytí.[2]

S problematikou ekonomických zdrojů zdravotnictví souvisí i neefektivní využívání zdrojů až plýtvání se zdroji, a to v různé míře u téměř všech zainteresovaných subjektů ve zdravotnictví – stát, zdravotní pojišťovny, zdravotnická zařízení i někteří pacienti zbytečně nadužívající zdravotnické služby. Dále je problém s poskytováním odměn zdravotníkům a úhrady za poskytnuté zdravotnické služby. Současný systém dostatečně nemotivuje k efektivnějšímu zacházení se zdroji. Problémy s financováním zdravotnické péče budou do budoucna umocněny změnami v demografickém vývoji, tedy postupným stárnutím obyvatelstva, zvyšováním počtu osob v důchodovém věku a tedy vyšší náklady státu za péči o tyto jedince, snižování počtu ekonomicky aktivního obyvatelstva a tím pádem snižování příjmů z veřejného zdravotního pojištění.[2]

Další otázkou je řešení vlastnických vztahů a právní formy zdravotnických zařízení a zdravotnických pojišťoven. V ČR vedle sebe funguje řada zařízení s odlišným vlastnictvím – ve vlastnictví státu, územně samosprávného celku nebo či soukromého subjektu – mají tedy různou právní formu. Současná legislativa ale neposkytuje rovnocenné podmínky pro všechny tyto typy zařízení, tedy dochází k diskriminaci některých zdravotnických zařízení.[2]

Je tedy zjevné, že je nutné vytvořit jednotnou legislativní platformu, která bude jasně vymezovat kompetence a odpovědnost jednotlivých subjektů zdravotnictví, pokud chceme dosáhnout cílů zdravotní politiky a bezproblémového fungování zdravotnictví.[2]


Odkazy

Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 Z přednášek MUDr. Antonína Maliny v rámci kurzu psycholog ve zdravotnictví
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 2,5 2,6 Vladimír Kebza a kol. (2017). Psycholog ve zdravotnictví. Praha: Karolinum.

Literatura

aaa

Klíčová slova

organizace zdravotnictví, financování zdravotnictví, české zdravotnictví, psycholog ve zdravotnictví, klinická psychologie, zdravotní pojištění