Artikulace konsonantů

  • výdechovému proudu vzduchu se do cesty klade překážka = artikulační rozdíl mezi konsonanty a vokály (úplně neplatí u [a], [ɪ] a [j])
  • obecně platí u konsonantů směřování ke striktuře × u vokálů směřování k apertuře
  • u konsonantů určujeme:
    • způsob artikulace
    • místo artikulace
    • znělost

Místa konsonantické artikulace

Systém českých konsonantů


  • horní retlabiální a labiodentální artikulace
  • horní řezákydentální artikulace (v češtině se nevyskytuje)
  • alveolyalveolární a postalveolární (ta není za, ale na zadní straně)
  • tvrdé patro – pre- a postpalatální artikulace (obecně jen palatální, většinou to stačí)
  • měkké patrovelární artikulace
  • čípekuvulární artikulace
  • hlasivkyglotální artikulace

Činnost rtů

  • zaokrouhlování
  • postavení neutrální
  • zaostřování
  • × nelingvální hlásky – bilabiály, labiodentály, [ɦ]

Průběh konsonantické artikulace

  • intenzní fáze – zaujímání cílové artikulační pozice
  • tenzní fáze – artikulátory setrvávají v cílové artikulační pozici
  • detenzní fáze – artikulátory opouštějí cílovou artikulační pozici
  • na hranici hlásek dochází ke koartikulaci = jedna hláska je ovlivněna další
  • artikulační orgán, který se neúčastní artikulace první hlásky, se připravuje na artikulaci druhé hlásky
  • překrývá se detenzní fáze první a intenzní fáze druhé hlásky (ve skutečnosti detenzní fáze často zasahuje až do tenzní fáze druhé hlásky – např. „pod psa“ – [t] se téměř nevyslovuje)

Typy konsonantické artikulace

Obstruenty

  • artikulační hledisko – překážka v proudu vzduchu
  • akustické hledisko – je přítomen šum
  • percepční hledisko – slyšíme šum (× šum u [b]?)

S úplnou překážkou

  • narůstá tlak v dutině ústní – po uvolnění překážky začne vzduch proudit ven → naráží do molekul vzduchu → turbulence → šumy
  • v tenzní fázi je závěr (úplná překážka)
  • doba trvání závěru asi 100 ms, u [t] kratší
  • v detenzní fázi uvolnění závěru a rychlé vyrovnávání tlaků → turbulentní zvuky
  • velmi rychlé oddalování artikulačních orgánů
  • = explozívy (okluzívy ← okluze = závěr)
    • [p, b, k, g, t, d, c, ɟ]

S neúplnou překážkou

  • vytvoření úžiny → zrychlení proudění vzduchu → turbulence → šum
  • čím menší úžina, tím rychlejší pohyb vzduchu
  • v tenzní fázi vzniká úžina
  • = frikativy
    • [f, v, s, z, ʃ, ʒ, x, ɣ, ɦ]

Polozávěrové hlásky

  • kombinace závěru (v tenzní fázi) a úžiny (v detenzní fázi)
  • závěr přechází v úžinu → pomalé oddalování artikulačních orgánů
  • = afrikáty
    • [t͡s, t͡ʃ, d͡z, d͡ʒ]

Sonory

  • artikulační hledisko – konsonantické ← překážka
  • akustické hledisko – bez šumu, nebo jen hodně málo, naopak výrazná tónová složka
  • percepčně hodně blízké vokálům → v některých jazycích jsou slabikotvorné
  • v češtině (a většině jazyků) nemají neznělý protějšek
  • např. [m] je artikulováno skoro stejné jako [b], ale vzduch odchází dutinou nosní → nedochází ke hromadění tlaku = aerodynamický rozdíl
  • nazály – z hlediska artikulace podobné explozívám v tom smyslu, že v dutině ústní se staví vzduchu do cesty překážka × ale nehromadí se tlak
  • aproximanty – dochází k urychlení proudu vzduchu, ale ne k vytvoření šumové složky
  • = nazály, česká vibranta, laterální vibranta a aproximanta
    • [m, ɱ, n, ɲ, ŋ, r, l, j]

Znělost

Fonologické hledisko

  • hlásku fonologicky znělou tvoříme tak, že jí přidáme tón

Fonetické hledisko

  • po dobu trvání hlásky je buď přítomen hlasivkový tón, nebo není
  • při [z] slyšíme kombinaci tónu a šumu, při [s] jen šum
  • → obě hlediska spolu korespondují (jen prostě jiný úhel pohledu)
  • při šepotu není přítomen základní tón, ale fonologický kontrast znělosti se neztratil (lze poznat rozdíl mezi např. „vyber to“ a „vyper to“)

Napjatost

  • v němčině se jedná o kontrast napjatosti, ne znělosti
  • napjatost existuje i v češtině, ale znělost je výraznější, proto se podle ní rozlišuje, jen pokud znělost chybí – např. při šepotu
  • při artikulaci fonologicky neznělých konsonantů je zvýšeno svalové napětí (neznělý konsonant = napjatý)
  • u neznělých konsonantů hlasivky nekmitají, glotis je otevřená → rychlý proud vzduchu → narazí na odolnou překážku (aby ten náraz udržela)
  • u znělých konsonantů je vzduch hlasivkami bržděn (protože kmitají) → pomalé zvyšování intraorálního tlaku → slabší překážka
  • → rozdíl v kvalitě překážky má za následek rozdílné trvání obstruentů – napjaté jsou delší (příprava a odbourání překážky trvá déle) – např. frikativy asi 2×
  • napjaté jdou dlouho držet

Strategie pro zvětšování nadhrtanových dutin

  • jazyk ve více konkávní poloze (níž) ([s, z]) → větší dutina pro rozeznění tónu
  • posunutí špičky jazyka dozadu ([t, d])
  • vyklenutí tváří
  • zvětšení čelistního úhlu
  • vyklenutí kořene jazyka dopředu → zvětšení dutiny hrdelní
  • drobné vyklenutí hrtanu dozadu → zvětšení dutiny hrdelní
  • celý hrtan se posune dolů (při velkém zdůraznění rozdílu mezi [p] a [b])

Aspirace

  • vzniká tak, že se artikulační orgány oddalují pomaleji (nejdříve rychle, pak zpomalí) → za překážkou vzniká šum
  • u aspirovaných hlásek je mnohem větší intraorální tlak než u neaspirovaných ← zrychlení výdechového proudu nebo prodloužení závěrové fáze

Labializace

  • v češtině jsou labializované postalveoláry ([ʃ, ʒ, t͡ʃ, d͡ʒ])
  • v některých jazycích má rozlišovací funkci

Palatalizace

  • artikulace konsonantů modifikována tím, že se jazyk přibližuje k tvrdému patru → měkčí výslovnost
  • sekundární artikulace

Velarizace

  • zadní část jazyka se přibližuje k hranici měkkého a tvrdého patra → tvrdší výslovnost
  • sekundární artikulace

Gemináty

  • spojení dvou stejných konsonantů → dlouhý konsonant (např. „pod domem“)
  • někdy rozlišovací funkce
  • spojená artikulace

Koartikulace

  • každá hláska má kanonickou podobu
  • × ale když se spojuje s druhou, je tam přechodové pásmo, kde se projevují vlastnosti obou hlásek
  • rozlévá se v čase přes segmenty
  • u méně pečlivé řeči jsou přechodové fáze delší
  • při artikulaci určité hlásky nejsou přítomné všechny artikulační rysy → může je přebrat od okolních hlásek → jsou jí nevlastní

Hodnocení výslovnosti konsonantů

  • druh překážky – úplná, částečná, kombinovaná
    • úplná → explozívy
    • částečná → frikativy
    • kombinovaná → afrikáty (+ nazály)
  • tvar (postavení) glotis, činnost hlasivek
  • počet tzv. tlakových míst (1 × 2, glotis, překážka, ...)
    • u vokálů – 1 překážka
    • u znělých obstruentů – 2 překážky
    • u neznělých obstruentů – 1 překážka
    • u sonor – u [l] 1, u [r] 2, u [m] 2 (ale to druhé v dutině ústní je slabé ← nazála)
  • umístění překážky (místo artikulace, např. „prealveolární“)
  • součinnost artikulačních orgánů (např „dorzo-velární“)
  • funkce jazyka, jeho postavení (špička a dorsum) a činnost (např. formování nadhrtanových dutin, vytváří překážku apod.)
  • velum
    • u nazál spuštěno, u orálních zdviženo
  • rty - neutrální nebo koartikulační postavení
    • labializované, sevřené, ...
  • čelistní úhel
    • velký (např. u [ɦ]), malý (např. u [s]), závislý na hláskovém okolí, ...
  • příklad možného koartikulačního zabarvení (stručný popis)
    • u téměř každého konsonantu v sousedství vokálu
  • auditivní dojem
    • hrčivost, sykavost, tónovost...

Ve srovnání se znělostním protějškem

  • hodnocení např. „větší než...“
  • pravděpodobná velikost nadhrtanových dutin
    • u znělých obstruentů obecně větší objem nadhrtanových dutin (→ silnější rezonance)
  • tlak před překážkou
    • u neznělých větší tlak před překážkou
  • velikost dotykových ploch
    • u neznělých jsou dotykové plochy menší (u znělých nejsou artikulační orgány tak napjaté → rozplácnou se – neví se to jistě – takže asi, obecně...)
  • trvání hlásky
    • neznělé delší než znělé

Odkazy

Reference


Použitá literatura

  • Gick, B., Wilson, I. a Derrick, D. (2013). Articulatory Phonetics. Oxford: Wiley-Blackwell.
  • Seikel, J. A., King, D. W. a Drumright, D. G. (2010, 4. vydání). Anatomy & Physiology for Speech, Language, and Hearing. Clifton Park: Delmar.
  • Hála, B. (1962). Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě. Praha: ČSAV. (vybrané kapitoly)
  • Palková, Z. (1994). Fonetika a fonologie češtiny. Praha: Karolinum. (vybrané kapitoly)

Zpět na rozcestník: Fyziologická fonetika | Fonetika