Dějiny knihoven v evropském středověku

(Přesměrováno z Dejiny knižníc v európskom stredoveku)

Středověk je převážně evropskou záležitostí, Asie, Amerika, Afrika a Austrálie zůstaly téměř nedotknuté. Zatímco ve starověku byly hojně osídleny oblasti povodí řek, v tomto období se lidé uchýlili do hornatých, chladnějších oblastí střední a východní Evropy. Pro Evropu je vymezené období středověku 500-1500. A právě v tomto období vznikají první knihovny. Do jejich vývoje a kultury výrazně zasahovalo křesťanství.

Středověk

V rozvoji civilizace a kultury znamenal středověk hlavně vzrůst duchovního života. Hlavním náboženstvím se stalo křesťanství, které se někdy označuje jako literární náboženství, jelikož podstata celého náboženství je zaznamenána v jedné knize – bibli. Ve středověku se uplatňovalo feudálně společenské zřízení, které se opíralo o systém náboženských a světských hodnot.[1] Raná středověká společnost byla ekonomicky a politicky roztříštěná a převážná část obyvatelstva byla chudá a negramotná. Světští feudálové neměli o vzdělání zájem a knihy jim sloužily hlavně na bohoslužby. Křesťanské náboženství a světská vzdělanost byly náplní kulturního života tehdejší společnosti. Veškerá vzdělanost byla ve středověku shrnuta do sedmi svobodných umění (gramatika, dialektika, rétorika, aritmetika, geometrie, astronomie a musika), a ta se dělila do dvou skupin na myšlenky (verba) a věci (res). Jejich tvůrcem byl M. T. Varro, jeho klasifikace vzdělanosti platila do 12. století (vrcholný středověk).

Církevní knihovny

Většina knihoven ranného středověku byla založena pod vlivem církevních institucí (kostely, kláštery, biskupství, arcibiskupství, kapituly). Ve 3. a 4. století se křesťanské písemnictví rozšířilo a objevily se první literární křesťanské sbírky, z některých vznikly ranně křesťanské knihovny. Sbírky byly nejprve uložené na různých místech, podle toho, kde bylo zrovna místo. Ve skřínkách, výklencích, u oltáře, nebo v obytných místnostech pro mnichy. Až s větším množstvím knih se začaly soustřeďovat do jedné místnosti, ve které byly uloženy na lavicích, ke kterým si museli čtenáři sednout, aby si knihu přečetli. Ty nejvzácnější rukopisy byly k lavicím upoutány řetězy, aby nemohly být odcizeny. Nazývají se Libri Catenati. Přes to, že v tomto období stále neexistovaly katalogy, byly knihy organizovaně položené u sebe podle obsahu. Největší část fondu křesťanských knihoven zastupovala teologická literatura, a to zejména bible. Fond obsahoval i díla antické literatury, ale pouze minimálně. Nejvýznamnější církevní knihovnou byla již od raného křesťanství papežská knihovna v Římě (současná Vatikánská knihovna).

Mnišské řády a kláštery

Důležitou úlohu ve středověku hrály mnišské řády a kláštery. Mnišské řády byly původem z Egypta a první evropské kláštery byly zavedeny ve francouzském Provence. Význam pro vývoj mnišských řádů měl v 5. století sv. Benedikt z Nursie, který založil asi v roce 529 klášter Monte Cassino v Lombardii (Itálie) a stal se zakladatelem řádu benediktinů. Patrně je také autorem řehole (regule), která předpokládá existenci knihoven v benediktýnských klášterech a nastolila v klášterním životě rovnováhu mezi přísností a umírněností. Postupně vznikaly další mnišské řády, například kartuziáni, cisterciáni, premonstráti a od začátku 13. století vznikla nová generace mnišských řádů, pro které bylo typické působení ve městech (dominikáni, františkáni). Kláštery byly budované jako komplexy budov s kostelem, nemocnicí a hospodářskými budovami. Při svojí duchovní funkci hrály kláštery nejen úlohu hospodářskou, intelektuální, uměleckou, ale i politickou a vojenskou.

Klášterní knihovny

Z hlediska knižní kultury jsou kláštery významné svými knihovnami, skriptorii a školami. Existovaly dva typy těchto středověkých klášterních knihoven. Byly to knihovny pokladnicového a studijního typu. Knihovny pokladnicového typu uchovávaly knihy jako poklad klášterů. V každém klášteře bylo skriptorium, ve kterém mniši opisovali knihy. Na jednom rukopisu se podílelo mnoho lidí (písaři, verifikátoři, iluminátoři, rubrikátoři, miniátoři, knihvazači…a další). Opis knih byl jedním ze způsobů získávání knih do knihovních fondů klášterních knihoven. Dalším způsobem bylo získání knih darem nebo výměnou. Nákupem pouze zřídka. Knihovníci byli považováni za velice důležité osoby, jejich uvedení do úřadu bylo započato slavnostním obřadem, při němž dostal knihovník od biskupa pečetní prsten. Jejich povinností bylo hlídat klášterní bohatství. Měli mnoho latinských označení např. custos (strážce), provisor/curator (získával knihy), repositor (dohlížel na poklad), bibliothecarius (knihovník), prefectus bibliothecae (vedoucí knihovny) a jiné. První klášterní knihovna vznikla v Itálii a založil ji mnich F. M. Aurelius Cassiodorus (480-573) v klášteře Vivarium v Kalábrii, který také sám založil. Nakonec byl klášter i s knihovnou zničen během válek. Dalšími byly například klášterní knihovna v Bobbiu (rok 614), klášter sv. Havel na území dnešního Švýcarska, ve Francii kláštery Fleury, Corbie, St. Martin v Tours, jejíž zakladatelem byl Alkuin z Yorku a St. Denis, německé klášterní knihovny Reichenau, Murbach alsaský Weissenburg, Fulda, Hersfeld, Corvey a Ochsenhausen.

Irsko

Vlna plenění a odporu k antice (pohanské vzdělanosti) se Irsku vyhnula a v zemi vznikly kláštery, ve kterých mniši opisovali a shromažďovali knihy. Na pergamenech z ovčí a kravské kůže vznikaly kodexy vysoké umělecké úrovně. Nejslavnějším irským kodexem je Evangeliář z Kells. K největším irským klášterům s knihovnami patřili Clonard (okolo roku 444), Finnians (rok 525) a Lona. Naneštěstí, kláštery i s knihovnami zničili v 9. a 10. století Vikingové. Pozůstatky irské kultury jsou zachovány ve Würzburgu, Karlsruhe, Sv. Havlu, Paříži, Miláně, Turínu a v Římě.

Západní Evropa

V západní Evropě se v 5. století usadil germánský kmen Frankové. Na přelomu 8. a 9. století zde vládl Karel Veliký (768–814), tehdy se knihovny staly středisky vzdělávacího systému. Tato doba se nazývá karolínská renesance a symbolem doby byla palácová knihovna v Cáchách (Zürich), spojená s významnou palácovou školou. V ní byla soustředěna nejdůležitější literární díla té doby. I dlouho po rozpadu francké říše (rok 843), byly na evropské vzdělanosti patrné dopady karolínské renesance.

Vrcholný středověk

Začátkem vrcholného středověku v 12. a 13. století začala města bohatnout, posilovala se pozice středového měšťanstva a rostla i potřeba vzdělaných lidí. Správa měst vyžadovala vzdělaných úředníků a písařů, lékařů a právníků.[2] V 11. a 12. století se zakládaly městské školy, ve kterých se vyučovalo metodou scholastiky. Tzn. Metoda výuky, která má žákům napomoci nalézt cestu k Bohu cestou k rozumu. Školy ovšem potřebovaly ke vzdělávání knihy. Větší sbírky knih vlastnily významné a bohaté školy při katedrálách a velkých chrámech jako například knihovna při Notre Dame, v Rouene, Yorku, Cantebury či Bamberku. Proces vzdělanosti vyvrcholil zakládáním univerzit. Klasifikace věd na sedm svobodných umění byla přeformulována třemi středověkými učenci Boethiusem, Cassiodorusem a Alcuinem z Yorku. Vědy byly nyní rozdělené na trivium (nižší / základní školy) a quadrivium (vyšší škola) a tak zůstaly ve všech učebnicích do 15. století.

Univerzitní knihovny

Mezi první založené univerzity v Evropě patří pařížská Sorbonna (13. stol.). Univerzitní knihovna Sorbonny měla jednoznačně největší knihovní fond té doby, který byl rozdělen na dvě části. První se nazývala Libraria magna (velká knihovna), v této knihovně se nacházely knihy určené k prezenční výpůjčce. Druhá byla Libraria parva (malá knihovna) v jejíž knihovně bylo možné si zapůjčit knihy mimo prostor budovy. To byl významný pokrok vzhledem k tehdejší uzavřenosti církevních knihoven a také předzvěst veřejných knihoven. Nejprve byly založené univerzity na Oxfordu, Cambridgi v Anglii, v Salamance ve Španělsku a ve střední Evropě kromě Prahy, kde byla založena mnohem dříve, v Krakově, Vídni atd. Univerzity se významně zasloužily o laicizaci středověké vzdělanosti. Knihy už se neopisovaly pouze ve skriptoriích, ale i na univerzitách. Profesoři psali díla (edita) a žáci je opisovali (reportata). Vedle teologie se rozvíjela medicína, právo, ale také přírodní vědy, matematika a astronomie. To všechno se projevilo ve změně funkcí univerzitních knihoven. Nejčastěji to byly knihovny „kolejí“. Knižní sbírky měly více studijní a pracovní charakter. Vznik a působení evropských středověkých univerzit s jejich knihovnami přineslo značný zvrat v evropské vzdělanosti a univerzity dosáhly autonomie vůči světské a církevní moci, tudíž je papež schvaloval.

Knížecí knihovny

Ve 13. století se začínají panovníci zajímat o literaturu a vytvářejí soukromé sbírky. První knížecí knihovnou je pravděpodobně sbírka Fridricha II. v Normandii, odkud nejspíš pocházejí řecké rukopisy Vatikánské knihovny. Francouzskou soukromou sbírku vlastnil Ludvík IX. Svatý, který započal éru francouzských králů, které můžeme nazývat bibliofili, ovšem naopak v Anglii se u panovníků vášeň ke knihám tolik nevyskytovala. Významní vlastníci sbírek byly Richard de Fournival (1201-1260), Gui de Beauchamps a Hugo von Trimberg. Podstatná soukromá knihovna byla založena v Itálii (1441) v době renesance (vrcholný středověk). Vybudoval ji Cosimo de Medici ze slavného rodu Mediceů ve Florencii v klášteře sv. Marka (Bibliotheca Marciana) a nedlouho poté, byla založena florentská knihovna Bibliotheca Laurenciana jeho vnukem Lorenzem.

Zdroje

Použitá literatura

  • BOHATCOVÁ, Mirjam a kol. Česká kniha: v proměnách staletí. 1. vydání. Praha: Panorama, 1990, 622 s. ISBN 80-7038-131-0.
  • CEJPEK, Jiří et al. Dějiny knihoven a knihovnictví. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2008, 247 s. ISBN 978-80-246-0323-0.
  • CEJPEK, Jiří et al. Dějiny knihoven a knihovnictví: v českých zemích a vybrané kapitoly z obecných dějin. Praha: Nakladatelství Karolinum, 1998. ISBN 80-7184-163-3.
  • KNEIDL, Pravoslav. Z historie evropské knihy: Po stopách knih, knihtisku a knihoven. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1989. ISNB 80-205-0093-6.

Odkazy

Reference

  1. ↑ CEJPEK, Jiří et al. Dějiny knihoven a knihovnictví. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2008, 247 s. ISBN 978-80-246-0323-0.
  2. ↑ BOHATCOVÁ, Mirjam a kol. Česká kniha: v proměnách staletí. 1. vydání. Praha: Panorama, 1990, 622 s. ISBN 80-7038-131-0.

Související články

Klíčová slova

knihovny, středověk, evropa, klášterní knihovny, univerzity