Lidská duše v nazírání Platonově

Platón (427 - 347 př.n.l.)

  • vlastním jménem Aristoklés, přezdívka Platón pocházela od učitele gymnastiky a souvisela s řeckým slovem PLATYS (=široký)
  • pocházel z rodiny patřící mezi athénskou aristokracii
  • dostalo se mu znamenité výchovy - věnoval se výtvarnému umění, hudbě, skládal oslavné dithyramby, úspěšný byl také v atletice
  • chtěl se věnovat politické kariéře, když poznal Sókrata, rozhodl se zasvětit život filozofii
  • po smrti Sókrata hodně cestoval - navštívil mimojiné Egypt, jihoitalské Tarento i Sicílii, kde pobýval na dvoře syrakuského vládce Dionysia I. - zde se opakovaně a neúspěšně pokoušel realizovat své představy o rozumné správě věcí veřejných
  • okolo roku 387 př.n.l. zakládá vlastní filozofickou školu Akadémie, která fungovala nepřetržitě téměř 900 let. Velký důraz se kladl na matematiku, nad vchodem byl umístěn nápis: Nevstupuj, kdo neznáš geometrii[1].
  • všechny spisy Platóna se zachovaly a byly přeloženy do češtiny, většinou mají podobu dialogu (kromě Obrany Sókrata a Listů), mězi nejznámější patří: Prótagoras (o výchově k ctnosti a mravnosti), Ústava (o společenských zřízeních), Faidón (o nesmrtelnosti duše), Symposion (o kráse a lásce), Faidros (O kráse a idejích), Parmenidés (o teorii idejí)[2]

Lidská duše v nazírání Platónově

1. TEORIE IDEJÍ

  • Platón je toho názoru, že pouze svět nehybných, věčných a stále identických idejí je světem pravým, zatímco svět pohybujících se, proměnlivých a přechodných smyslových věcí je světem druhotným a odvozeným z nadžazeného světa idejí.

IDEJE = nadmyslová jsoucna, která existují nezávislé na člověku a jeho mínění. Jen idejím přísluší pravé bytí.

,,Ideje jsou stále v témž stavu, jsou to, co stále jest a vzniku nemá, kdežto smyslové věci kolem nás, které jsou jen předmětem ménění s pomocí počitku bez účasti rozumu, jakžto něco, co vzniká a zaniká, nikdy nemají pravé jsoucnosti''[3].

  • Tento postoj bývá nazýván jako IDEALISMUS

2. DUŠE

  • Platón věřil jako pythagorejci ve vtělování a nesmrtelnost duše - tento názor rozvíjí mýtus uvedený v dialogu Faidros[4]:

Lidské duši byla dána možnost, aby se před spojením se smrtelnými těly účastnily jízdy bohů po nebeské klenbě. Zde je možnost dívat se v nadsvětí na to, co je vskutku jsoucí: na pravou spravedlnost, pravou rozumnost, pravé vědění. Jen bohům je však dáno plně se sytit tímto pohledem. Duše má totiž podobu jakési srostliny vozataje, jímž je rozum, a dvojspřeží okřídlených koní, jimiž jsou nižší duševní složky - poslušnější kůň představuje vůli a emoce, vzpurný kůň smyslovou žádostivost. Zatímco vozy bohů jezdí v harmonické pohodě, rozumem dobře řízeny, vozatajové lidských duší musí zápasit s nevorností svých koní, jež vozy strhuje dolů...Nakonec odcházejí neúčastny oné nádherné podívané na pravá jsoucna a po odchodu se nasycují pouhým míněním. Duše, které toho spatřily nejvíce, vcházejí do zárodku budoucích filozofů; ty, které toho shlédly méně, vtělují se v krále, pak postupně v ekonomy, lékaře, věštce, básníky a nakonec ty, které se k pravému poznání povznesly nejméně povznesly - v demagogy a tyrany (odkaz na Dionysia I.)

  • Tento příměr byl později užíván k rozlišení rozumu, vůle (citů) a pudů a podle některých autorů (J. Pieter) jde o jeden z prvních psychodynamických modelů.
  • Poznání je tak rozpomínáním se (ANAMNÉSIS) nesmrtelné duše na ideje, které kdysi spatřila.
  • Duše po spojení s tělem se jen stěží rozpomíná na dokonalá jsoucna, výjimkou je idea krásna.
  • Pohled duše na krásu vzbuzuje lásku a to v postupné gradaci:

milovat jedno krásné tělo → milujeme více krásných těl a zjišťujeme, že krása jednoho těla je sestrou krásy druhého těla → krása duše je cennější než krása těla → láska ke krásným činům → láska ke krásným poznatkům → krása sama (idea krásy)

2. SLOŽKY DUŠE

a) Rozumná duše - LOGISTIKON - milovná vědění o pravdě; umístěna v hlavě; vede k moudrosti a je výsadou filozofů

b) Vznětlivá duše (vášeň) - THYMOEIDES - milovná vítězství a slávy; umístěná v krajině srdeční; vede ke statečnosti a je výsadou strážců a bojovníků

c) Smyslově žádostivá duše - EPITHYMÉTIKON - milovná jídla a pití, pohlavních rozkoší a dobrého bydla; umístěna v krajině jaterní; vede k sebeovládání (umírněnosti) a je výsadou řemeslníků a obchodníků[5]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. Praha: Paseka.
  2. ↑ Störig, H. J. (2000). Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství.
  3. ↑ Platón. (2008). Timaois, Kritiás. Praha: Oikoymenh.
  4. ↑ Platón. (2000). Faidros. Praha: Oikoymenh.
  5. ↑ Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. Praha: Paseka.

Použitá literatura

  • Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.
  • Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. V Praze: Paseka.

Doporučená literatura

  • Störig, H. J. (2007). Malé dějin filsofie. Praha: Karmelitánské nakladatelství.
Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Lidská_duše_v_nazírání_Platonově&oldid=33485“