Povinný výtisk, včetně elektronických zdrojů v systémech národních bibliografií

Povinný výtisk je exemplář periodické či neperiodické publikace (kniha, brožura), který je vydavatel povinen bezplatně a na svůj náklad odevzdat z každého vydání neperiodické publikace do určené doby ode dne vydání nejvýznamnějším knihovnám. Právem povinného výtisku zpravidla disponují národní knihovny. [1]

Povinný výtisk v ČR

Přelomem ve vývoji české souběžné národní bibliografie byl rok 1935, kdy došlo k vydání první legislativy, která zajistila celostátní povinný výtisk pro potřeby SNB – Vládní nařízení č. 118 a 119, O povinných výtiscích.
Vzhledem ke změnám politické situace se modifikovala i oblast povinných výtisků.
V roce 1989 byla připravena a vydána v ČR (i SR) nová legislativa o povinných výtiscích Zákon č. 106 ČNR ze dne 27. 2. 1991, O neperiodických publikacích – změněná verze Zákon č. 281 ČNR z 18. 6. 1991.
Dokumenty, resp. další informační zdroje pro českou národní souběžnou bibliografii jsou do národní agentury dodávány od 1. 1. 1996 na základě nové legislativy o povinném výtisku Zákon č. 37 ze dne 8. 2. 1995, O neperiodických publikacích a na základě nového Zákona č. 46 ze dne 22. 2. 2000, O právech a povinnostech při vydávání periodického tisku.

Zákon č. 37/1995 Sb., O neperiodických publikacích

Původní Zákon č. 281/1991 již po třech letech nevyhovoval. Ukázalo se, že některé jím zakotvené instituty jsou zastaralé, nadbytečné či nefunkční a je třeba je vypustit. Šlo například o evidenci vydavatelů vedené ministerstvem kultury.
Významná změna se týkala především povinnosti vydavatele bezplatně odvádět určitý počet výtisků neperiodických publikací. Podle původního zákona se odvádělo 17 povinných výtisků, tento počet byl však s novým Zákonem č. 37/1995 Sb., snížen na 5:

  • 2 výtisky Národní knihovna ČR
  • 1 výtisk Moravská zemská knihovna v Brně
  • 1 výtisk Státní vědecká knihovna v Olomouci
  • Regionální povinný výtisk státním vědeckým knihovnám (dále upraveno vyhláškou MK)

Základem pro novou úpravu povinného výtisku je přehodnocení funkcí, které tento výtisk plní a které by měl plnit do budoucna. Povinný výtisk přestává být chápán jako především akviziční zdroj, což bylo typické pro období socialismu a do jisté míry přetrvalo i v zákoně z roku 1991. V novém zákoně byl proto počet výtisků stanoven ve vazbě na plnění funkce konzervační a funkce bibliografického zpracování jak pro národní, tak pro regionální bibliografie.

Nově se také v zákoně ustanovuje postup při reklamaci povinného výtisku, užití obecných předpisů je v tomto případě vyloučeno, protože se nejedná o smluvní vztah, ale o plnění zákonem uložené povinnosti. Některé knihovny s novým zákonem ztratily právo získávání povinného výtisku. Aby nedošlo k ohrožení kontinuity doplňování knihovního fondu, je zde povinnost vydavatele nabízet ke koupi jím vydané publikace. [2]

Zákon č. 46/2000 Sb., Tiskový zákon

Tento zákon upravuje některá práva a povinnosti vydavatelů a dalších fyzických a právnických osob v souvislosti s vydáváním periodického tisku.
Podle tohoto zákona je vydavatel povinen bezplatně na svůj náklad z každého vydání periodického tisku do 7 dnů ode dne jeho vydání zajistit dodání stanoveného počtu výtisků:

  • 2 výtisky Národní knihovna ČR
  • 1 výtisk Moravská zemská knihovna v Brně
  • 1 výtisk Národní muzeum v Praze
  • 1 výtisk ministerstvu kultury
  • 1 výtisk Parlamentní knihovně
  • 1 regionální výtisk příslušné vědecké knihovně
  • 1 regionální výtisk Městské knihovně hlavního města Praha
  • 1 výtisk (určen pro nevidomé) Knihovně a tiskárně pro nevidomé K. E. Macana v Praze

Je-li periodický tisk vydán v regionálních mutacích, pak se povinnost vydavatel poskytnout povinný výtisk vztahuje na každou regionální mutaci. Povinný výtisk musí být bezvadný. Možnost reklamace vadného povinného výtisku do 15 dnů od doručení. Povinnost výměny vadného povinného výtisku do 10 dnů od doručení žádosti o výměnu.

Historie

Princip povinného výtisku byl poprvé uplatněn ve Francii v roce 1537, kdy král František I. vydal nařízení zakazující prodej jakékoli knihy, pokud nebude její výtisk nejprve odevzdán do královské knihovny na zámku Blois. Zásada odevzdávání povinného výtisku se v Evropě rozšířila v průběhu 17. až 18. století. Dalším důležitým mezníkem se stala v roce 1886 první mezinárodní dohoda o copyrightu tzv. Bernská konvence. Institut povinného výtisku se rozšířil postupně na celý svět. V roce 1938 se tento systém uplatňoval v 52 zemích a v současnosti je tento počet téměř třikrát větší.

Povinný výtisk v zahraničí

Norsko a Dánsko

Současný dánský zákon vstoupil v platnost 1. ledna 1998 a je označován za revoluční v historii povinného výtisku. Zahrnuje všechna díla publikovaná v Dánsku, bez ohledu na médium použité pro výrobu jeho kopií (výtisků). Povinnost poskytovat díla do depozitáře se netýká počítačových programů. V současné době, na základě téměř tříletých zkušeností, je zákon revidován. V Dánsku je povinný výtisk specifikován velmi obecně a zahrnuje všechny druhy dokumentů včetně elektronických zdrojů přístupných v počítačových sítích. Zákon je napsán tak, že bude použitelný i pro budoucí elektronické formáty.

Slovensko

Na Slovensku je v současné době platný zákon č. 182/200 Z. z., kterým se mění a doplňuje zákon č. 212/1997 Z. z. o povinných výtiscích periodických publikací, neperiodických publikací a rozmnoženin audiovizuálních děl. Podle tohoto zákona je každý vydavatel periodické i neperiodické publikace v jakékoliv elektronické formě povinen poskytovat po jedné kopii Univerzitní knihovně v Bratislavě a Slovenské národní knihovně.

Jihoafrická republika

V Jihoafrické republice zákon platí od roku 1998. Zahrnuje i elektronické dokumenty, tamní definice dokumentu jako média toto umožňuje.

Austrálie

V Austrálii je odevzdávání povinného výtisku dobrovolné, tento zákon se vztahuje i na elektronické dokumenty.

Finsko

Zákon o povinném výtisku ve Finsku eviduje i elektronické zdroje, avšak povinné výtisky jsou zde obecně získávány z kooperace s určitými nakladateli. Elektronické dokumenty se zde rozdělují na dokumenty volně přístupné a dokumenty s omezeným přístupem a podle tohoto rozdělení se určuje, zda na ně platí pouze oznamovací povinnost, nebo je nutnost archivovat je v depozitáři. [3]

Elektronické zdroje v systémech národních bibliografií

V rámci přípravy programu Bibliografické sekce pro 71. světový kongres knihovnických a informačních pracovníků IFLA byl rozeslán dotazník na čtyřicet čtyři národních knihoven a bibliografických agentur v Evropě. Ve třiceti zemích vyžaduje legislativa odevzdávání povinného výtisku některých nebo všech typů publikací; u jedenácti z nich jsou zahrnuty i elektronické on-line zdroje; u dvaceti šesti jsou zahrnuty elektronické zdroje na pevných nosičích. Ze zemí, které nemají zákon pro povinný výtisk, pouze dvě oznámily, že neprovádějí bibliografickou kontrolu (zcela nebo částečně) elektronických zdrojů.

Jako odraz měnící se digitální scény plánuje dvacet jedna zemí změnit během příštích pěti let stávající legislativu pro povinný výtisk. Změny většinou uváděné jsou obsaženy v následujících poznámkách:

  • "…registrovat všechny elektronické zdroje" – Slovensko
  • "…zahrnout všechny elektronické dokumenty včetně elektronických on-line dokumentů – Německo
  • "…zahrnout upřesnění týkající se povinného výtisku elektronických zdrojů…" – Norsko

Pouze jedna zmínila rozhlasové a TV vysílání:

  • "…[zahrnout] elektronické publikace, včetně rozhlasových a televizních dokumentů…" – Finsko

Dotazované organizace vyvinuly kritéria výběru pro začlenění elektronických zdrojů do národní bibliografie. Deset z nich odpovědělo, že vyvinuly kritéria pro on-line zdroje, sedmnáct pro zdroje na pevných nosičích. Pokud byla tato kritéria publikována, budou jejich URL dostupné na webové stránce Bibliografické sekce.

Sedm organizací sdělilo, že se zabývají experimentováním nebo testováním bibliografického popisu elektronických zdrojů. Většina z nich uvádí, že se těmito pokusy snaží nalézt alternativní způsoby bibliografického popisu. Například:

  • Používání generátoru metadat;
  • Použití Dublin Core;
  • Využívání popisu v článkových databázích pro přístup k plným textům článků ve vlastnictví soukromých společností;
  • Použití úrovně tvorby katalogizačních záznamů, kterou nově vytvořila Kongresová knihovna.

Zdroje

Reference

  1. Povinný výtisk. In: Wikipedie: Otevřená encyklopedie [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, poslední aktualizace 2015 [cit. 2016-07-16]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Povinn%C3%BD_v%C3%BDtisk
  2. MEJSTŘÍKOVÁ, Alena. Právo povinného výtisku. Právo povinného výtisku [online]. 2000 [cit. 2015-01-29]. Dostupné z: http://web.sks.cz/prace/mejstrikov/mejstrikov.htm
  3. Celbová, Ludmila. Povinný výtisk elektronických publikací, zejména vzdálených elektronických zdrojů. Ikaros [online]. 2000, ročník 4, číslo 10 [cit. 29.1.2015]. Dostupný z: http://ikaros.cz/node/10641

Použitá literatura

Související články

Povinný výtisk, včetně elektronických zdrojů v systémech národních bibliografií

Národní knihovna

Klíčová slova

povinný výtisk, nakladatel, knihovna