Stanislav Špaček


Stanislav Špaček (15. srpna 1876, Slepotice - 7. listopadu 1954) byl československý představitel vědeckého řízení.

Život

Stanislav Špaček vystudoval vyšší reálnou školu v Pardubicích, roku 1901 dokončil studium na České vysoké škole technické v Praze. Vzhledem k tomu, že byl nejmladším ze sedmi sourozenců a jeho matka neměla prostředky jak jej zaopatřit, přispíval na jeho vzdělání rolník Čeněk Havelka, a umožnil tak nadanému Špačkovi získat vysokoškolský titul [1]. Záhy po ukončení studií vstoupil do praxe, první zaměstnání získal ve stavitelské firmě, dále působil na ředitelství státních drah v Plzni, v mostárně a od roku 1904 do roku 1920 ve službách politické správy, kde se podílel zejména na projektech silničních, mostních a vodních staveb.

Působení v USA

Poté co mu Zemská komise pro úpravu řek v království Českém schválila žádost o udělení mimořádné dovolené na studijní cestu, vydal se v roce 1915 poprvé do Ameriky. Další návštěva následovala v červnu roku 1919, kdy byl přidělen k politicko-hospodářské studijní misi. O půl roku později postoupil do funkce ministerského tajemníka na Ministerstvu zahraničních věcí. V září roku 1920 Špačkovi udělil prezident republiky Masaryk titul legačního rady a již v srpnu téhož roku byl přidělen k československé legaci (velvyslanectví) ve Washingtonu jako technický attaché. S menšími přestávkami zde působil až do dubna 1924.

Jeho činnost pod hlavičkou Ministerstva zahraničních věcí prý ministr Beneš hodnotil výborně [2]. O něčem jiném však svědčí záznam důvěrného rozhovoru Špačka s Ing. Dr. V. Roubíkem, bývalým ministrem veřejných prací, v září 1939. Obdržené informace zaznamenal Špaček takto: „… se zmínil, že jsem velmi na svoji zahraniční službu doplatil, což vše zavinil Dr. E. Beneš, který když byl on, Roubík, ministrem veřejných prací, jej volal k sobě a vytýkal mu prudce, proč mne ještě drží v ministerstvu, že on, Dr. Beneš má osobní důvody proti mně a že mne, jak dodal Dr. Roubík, nenávidí. Později jej volal znovu v téže věci a dodal, že služba technických attaché byla zrušena proto, že já jsem za ní stál.“ [3] Špaček nebyl jediným naším vyslancem v Americe, byl však jeden z mála, kdo dokázal o svých cestách podávat souhrnné informace, které mohly posloužit teorii i praxi u nás. Mnoha našim inženýrům zprostředkoval pracovní stáž ve Spojených státech, čímž přenos do praxe ještě více podpořil.

Zajišťování těchto cest nebylo však vůbec jednoduché. Podmínkou byl dostatek finančních prostředků pro uhrazení cesty a životních nákladů v prvních měsících pobytu. O náročnosti hovoří dopis od Jednoty přátel Masarykovy Akademie Práce, která v tomto směru jednala Špačkovým jménem, jednomu z žadatelů v červnu 1924: „Nemáte-li v Americe styky, aneb dostatečných finančních prostředků pro začátek, neradí Vám pan inž. Špaček k cestě, neboť by se Vám špatně dařilo. Následkem vystěhovaleckého zákona jest velmi těžko získati visum – leč snad na základě osobních styků.“ [4].

Někteří zájemci se obraceli také na Ústav pro technické hospodářství průmyslové při Masarykově Akademii Práce či přímo osobně na Stanislava Špačka, který je ochotně přijímal a zahrnoval je cennými radami, případně jim zprostředkovával kontaktní osoby v Americe. Úspěšnost této činnosti dokládá množství děkovných dopisů od inženýrů, kterým Špaček pomohl najít v Americe uplatnění. V Archivu Akademie věd je uložena korespondence se 124 českými inženýry a techniky, kterým se do Spojených států takto podařilo dostat. [5]. Význačnou akcí v tomto směru byla dohoda s Fordovými závody, do kterých bylo v září 1925 vysláno celkem 12 našich inženýrů, o čemž Špaček informoval Lillian Gilbrethovou v osobním dopise [6]. Pro tuto akci byli doporučeni někteří zaměstnanci Škodových závodů.

V Americe se Špačkovi podařilo navázat mnoho kontaktů a mnoho blízkých přátelství, mimo jiné také s tajemníkem americké rady inženýrské L. W. Wallace, který Špačkovi dokonce napsal doporučující dopis, na který se mohl odkazovat při styku s důležitými osobami po celém světě. V květnu 1924 byl Špaček zvolen čestným členem The Society of Industrial Engineers v Chicagu, což je záležitost v případě cizinců velmi vzácná [7].

Na základě dobrých vztahů byl Špaček roku 1926 pozván inženýrem M. L. Cookem, Taylorovým přítelem a spolupracovníkem, do Taylorova domu ve Philadelphii. Špaček na tuto událost později vzpomínal takto: „Sedíme v Taylorově pracovně, inženýr Cooke vypráví různé historky z Taylorova života, vzpomínáme na jeho průkopnickou práci, která nebyla nikdy dostatečně odměněna. (…) Mile mě překvapilo, když inž. Cook vyndal z knihovny dva tyto svazky a s přípisem v upomínku na návštěvu Taylorova sídla mi je věnoval. Netušil jsem, že v druhé světové válce je budeme tajně překládat do češtiny, jako příspěvek pro naši další organisaci.“ [8]


Odkazy

Reference

  1. Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR, Fond Stanislav Špaček, karton 1, inv. č. 41, sign. I. d)
  2. MÚ a AAV ČR, fond Stanislav Špaček, karton 1, inv. č. 38, sign. I. c)
  3. MÚ a AAV ČR, fond Stanislav Špaček, karton 1, inv. č. 40, sign. I. c)
  4. MÚ a AAV ČR, fond Masarykova akademie práce, karton 334, inv. č. 1032, sign. XI.)
  5. MÚ a AAV ČR, fond Stanislav Špaček, kartony 6, 7
  6. MÚ a AAV ČR, fond Masarykova akademie práce, karton 334, inv. č. 1032, sig. XI.)
  7. MÚ a AAV ČR, fond Stanislav Špaček, karton 1, inv. č. 38, sign. I. c)
  8. ŠPAČEK, Stanislav: F. W. Taylor. 1. vyd. Praha: Orbis, 1947. Edice Kdo je, sv. 53. s. 30.