Václav Verunáč

Václav Verunáč (17. září 1893, Vlíněves u Mělníka - 15. května 1960, Praha) byl československý představitel vědeckého řízení.

Život

Vzděláním byl spíše technického zaměření, maturitní zkoušku skládal na technické reálce v Praze, titul inženýra získal roku 1916 na Vysoké škole obchodní. O rok později dokončil studia na druhé vysoké škole, Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy; z těchto studií odcházel s titulem dr. techn. Již během studií získával zkušenosti z praxe, na různých pozicích pracoval v chemickém, cukrovarnickém, sklářském či cementárenském odvětví. Roku 1922 byl habilitován na Českém vysokém učení technickém profesorem J. Gruberem pro sociální politiku (Národní archiv, Fond Ministerstva školství a kultury – osobní, sign. prof. V. Verunáč, karton 262).

Jeho další kroky vedly však spíše do oblasti sociálních a humanitních věd, jak dokládají jeho vlastní slova: „Sleduje dále pozorně náš hospodářský, hlavně však sociální vývoj, zároveň s postupem a vývojem za hranicemi, obrátil jsem veškeru pozornost k činnosti na poli vědecké organisace.“ (Verunáč, 1927, s. 7). Verunáč stál během první republiky přímo či nepřímo za všemi důležitými událostmi a počiny v oboru. Byl jedním z hlavních organizátorů Prvního mezinárodního kongresu pro vědeckou organisaci v Praze roku 1924, účastnil se vytváření Mezinárodního komitétu pro vědeckou organisaci, jehož byl v letech 1924–27 generálním sekretářem, spolupůsobil také při zakládání Mezinárodního ústavu pro racionalisaci v Ženevě, byl zakladatelem Stálého výboru pro studium a přípravu hospodářského plánu republiky Československé a mnoho dalších. Roku 1935 byl pozván do Londýna na již VI. Mezinárodní kongres pro vědeckou organisaci, na jehož zahajovací schůzi přednesl svou řeč. Z další práce na mezinárodním poli možno jmenovat ještě jeho působení ve správní radě Institut International des Relations Industrielles v Haagu, či jeho členství v Taylor Society New York a Comité National d’Organisation Francaise v Paříži (Národní archiv, Fond Ministerstva školství a kultury – osobní, sign. prof. V. Verunáč, karton 262).

Verunáč byl velmi činný v autorské práci – napsal řadu spisů a přispíval také do novin, to vše v zájmu šíření osvěty. Jeho největším počinem v tomto směru bylo vydání třídílné Encyklopedie výkonnosti, jejíž první díl vyšel roku 1934. Toto dílo obsahuje poznatky několika autorů ze všech oborů, které více či méně souvisí s lidskou prací. Prostor je tak věnován i takovým tématům, jako jsou fyziologie člověka a s tím spojené měření tělesných vlastností pro určitou práci (např. obsah plic apod.), psychologie povolání, proces výběru pracovníků, faktory únavy při práci, úrazovost, ale také odborné školství technické či vhodné ubytování pro zaměstnance (Verunáč, 1934). Většinou Verunáčových spisů prostupuje ústřední téma etiky, které tvoří základ pro další myšlenky. Tento pojem je obsažen také v názvu Verunáčem vytvořeného směru – laboretismu (Verunáč, 1928). Rákosník (2008, s. 21) v souvislosti s laboretismem i Verunáčem obecně hovoří o radikálním národohospodářství a zdůrazňuje jeho racionalizační snahy. Verunáč podle něj představuje protipól k prvorepublikovému liberalismu.

Václav Verunáč po 2. světové válce

Vzhledem ke svým schopnostem, kontaktům a vlivu v oblasti politiky se Verunáč dostal po rozpadu republiky do hledáčku jak nacistického, tak i komunistického režimu. V posudku z roku 1941 byl vyzdvižen zejména jeho osobní vztah s Tomášem Baťou, jehož byl stálým poradcem. Díky tomu zastával Verunáč funkci neoficiálního dozorce chodu pražské Baťovy filiálky. Kromě Bati spolupracoval také s vršovickým továrníkem Waldesem. Zajímavější jsou však poznámky mířené k Verunáčově osobnosti: „Po stránce osobní jest velmi ambiciosní. Jsou to bezesporu jeho značné schopnosti, které jsou toho podkladem. Dr. Verunáč je považován za muže velmi schopného, který může prokázati platné služby, bude-li o ně požádán a bude-li mu naznačeno, že je o něho zájem. (…) Jeho spolehlivost lze charakterizovat tím, že je příliš opatrným, než aby nebyl spolehlivým. V osvětové činnosti může vykonat velmi mnoho, dá-li se mu příležitost, aby dokonale poznal nového ducha, jímž je ovládán.“ (Archiv bezpečnostních složek, fond Studijní ústav Ministerstva vnitra, Číslo 44-1/133/3, 1943). Rákosník (2008, s. 21) zdůrazňuje podobnost Verunáčových myšlenek s myšlenkami pravicových extremistů v Itálii a představiteli pomnichovského režimu u nás. Jaká je mezi nimi spojitost a nakolik byla tato podobnost Verunáčovým záměrem však již nerozvádí.

V evidenci bývalé StB měl Verunáč uložený svazek pod registračním číslem 4993, opatřený příznačným krycím jménem Labor. Tento svazek byl však roku 1981 zničen (Archiv bezpečnostních složek, Archivní protokol agenturních svazků a map vlastnoručních zpráv spolupracovníků, http://www.abscr.cz/cs/vyhledavani-archivni-pomucky).