Vývojový přístup v psychologii

Obsah

Prezentoval první detailní koncepci vývoje společně s historií embryologie v rozmanitých životních formách.
Nahradil teorii atomistických zastánců preformovaných struktur vlastní epigenetickou teorií, podle které se embryo postupně diferencuje z neurozlišeného homogenního základu, zatímco tělesné části jako srdce, plíce, končetiny nabývají trvalých forem a prostorového uspořádání teprve v průběhu.
Epigeneze a preformacionismus stále zůstávají ve vývojové psychologie ústředními protikladnými stanovisky, které spolu soupeří ,přičemž neexistuje jednoznačné řešení tohoto sporu.
Centrální epigenetický výklad u Aristotela spočívá v tom, že je to právě mužský princip, který působí na generativní materiál vylučovaný ženami, a uvádějící vývojové procesy do pohybu - tyto procesy potom postupně aktualizují potenciál inherentně obsažený v generativním materiálu ženy.
I když tato teorie směšuje matefyziku s vědou (zahrnuje vitalistické a teleologické prvky), tak se její prostřednictvím Aristotelés stal předchůdcem vývojové vědy: položil základní vývojové otázky a připravil tak cestu pro empiricky zaměřené průzkumníky vývojových problémů o 2000 let později.

Moderní dějiny vývojové vědy můžeme datovat do 17.století, kdy vědci pokračovali v práci svých antických předchůdců.

Známý pro objev cirkulace krve, je důležitou postavou v dějinách vývojového přístupu.
Napsal práci o roznožování a jako výchozí bod určil Aristotelovu epigenetickou teorii.
Harvey věřil, že že všechen život povstal z vajíčka.
Jedna z nejvýznamnějších otázek tehdejší doby se zaměřovala na povahu embryonální výživy a základní rozdělení mezi výživou a samotnou formující látkou ve vajíčku.
Harvey byl přesvědčen, že toto rozdělení nemá žádný význam, protože výživa byla asimilována embryem, jakmile získalo formu.
Epigenezi chápal jako propojené, synchronní procesy 1. růstu (nárůstu hmoty, množství) a 2. diferenciace. To je v rozporu s Aristotelem, který považoval epigenezi za totožnou s diferenciací formujícího se materiálu (těla).

Vynález mikroskopu zcela mění situaci, odhaloval do té doby neviditelný svět.
Mikroskop obrácený na vajíčko odhalil vysoký stupeň organizovanosti i u těch nejmenších z embryí a proto dala vzniknou názoru preformacionismu a její základní otázce: pokud je tak složitá organizace přitomná tak brzy, proč by zde nemohla být od úplného počátku?
Jejich názor spočíval v tom, že život je preformován ve vajíčkách, ikonou preformace byl Nicholas Hartsoecker.
Debaty v 18.století nakonec skončily v podobě odpovědi Harveyho: jde o současně probíhající procesy růstu (nárůstu hmoty) a získávání tvaru.

Prezentoval psychologii jako oddělenou od biologie, jejímž výzkumným záměrem byla vědomá lidská mysl.
Užíval stejné metody a koncepty jako biologie.
Měl abastraktní koncept vývoje jako pokroku, který aplikoval napříč mnoha disciplínami.
Viděl pokrok jako příbuzný k epigenetické tradici Aristotela, Harveyho a dalších.

Přenesl organickou tradici embryonologů do vývojové psychologie 20.století.
Koncepty jako asimilace, růst a diferenciace, které byly porpvé artikulovány pro výživu a anatomii embrya, byly nyní přepracovány aby pojaly také naši mysl a zkušenost.
Tyto faktory postupovaly spolu s velmi významným vlivem Darwinovy evoluční teorie a následného nástupu funkcionalismu a společně utvářely vývojovou psychologii a její historii ve 20. století.

Popularizoval paralelu mezi embryonologií a evolucí
Dal těmto konceptům nová jména a navrhl jejich vzájemné propojení v tzv. Biogenetickém zákoně: ontogeneze je zkrácenou fylogenezí.
Tento názor byl svého času velmi populární a obecně přijímaný.
Vývoj může být pojímaný jako tlačený sled fází vpřed evolucí, od stádií nižších živočichů až ke stádiím výlučně lidským.
Tato teorie si ponechává epigenetické hledisko během ontogeneze, jejíž přičinou je pak nutno hledat v preexistující fylogenezi.

Školy vývojové psychologie, které vznikaly na začátku 20. století získávají stěžejní koncepce z embryonologie a evoluční biologie 19. století, ale každá z těchto škol implementovala do svých teorií něco jiného.
Vývojové teorie založené na stádiích vývoje převzal G. S. Hall a Sigmund Freud a byly vybudovány na základech konceptu Ernsta Haeckela.
Tito psychologové prohlašují, že lidský vývoj opakuje historii lidské evoluce a zdravý vývoj vyžaduje podporu těchto predeterminovaných stádií v průběhu dětství.

Byl embryonolog, který pokračoval v epigenetické tradici.
Přenesl koncepty a metody z jeho oblasti studia do studia vývoje chování.
Vydání knihy Mind of the Child z roku 1882 je uváděno jako datum, kdy se zrodila vývojová psychologie - Preyer zde překládá způsob transformace empirického přístupu z embryonologie k výzkumu postnatálního mentálního vývoje.
Koncept vývoje ovlivněný jeho fyziologickým zaměřením, zahrnuje aktivní organismus přispívající svou vlastní aktivitou k jeho vývoji, přičemž výsledek této aktivity z nejranějších stádií poskytuje podklad pro zvládání dalších stádií.

Tento koncept měl hlavní vliv na Jamese Marka Baldwina, který integroval Preyerovy názory s názory Darwinova přírodního výběru ve vývojovou teorii, která sloužila jako základ pro mnoho škol vývojové psychologie ve 20.století, zahrnující L. Vygotského, J. Piageta, H. Wernera a dalši.
Vývojový koncept Baldwina je zaměřen na vztah mezi aktivním organismem a jeho sociálním prostředím jako zdrojem vývojové transformace.
Aplikoval ho na mysl dítěte, což ho vedlo k poznámkám o cirkulárních reakcích a genetické epistemologii, kterou velmi rozšířil a zpracoval Jean Piaget. Vygotski aplikoval jeho názory velmi zeširoka a zahrnul tam také kulturní a rodinnou evoluci spolu s ontogenetickým vývojem, na který se zaměřovali nejvíce^[1].

↑ Hopkins, B. (2005). The Cambridge encyclopedia of child development. Cambridge University Press.

Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.