Řecká lékařská věda a antické učení o temperamentech

Obsah

Na rozdíl od ostatních kulturních národů, kde medicína zůstávala pod vlivem náboženských představ, v Řecku dochází k jejímu rozvoji zejména na úrovni empirické → vzniká tak lékařství jako zvláštní druh umění, založený na odborné znalosti a dovednosti.
Příčinou tohoto rozvoje, stejně tak i rozvoje řecké filozofie, je, že v Řecku se kněžstvo nikdy nestalo natolik vlivnou skupinou jako jinde a tedy nebrzdilo tolik pokrok vědy a duchovní vývoj.
V Řecku pak vznikají lékařské cechy, nejprve rodinném, později přístupné i ostatním.
Mezi důležitá střediska léčebná i výuková patřily především Kos, Knidos^[1].

Žil kolem roku 500 př. n. l.
Pitvou na zvířatech jako prvý určil mozek jakoú středí duševní činnosti.
Všechny smyslové orgány jsou spojeny s mozkem dráhami, které nazval průchody (poroi). Tento jeho objev předstihl vývojové tempo vědy, což je patrné ze skutečnosti, že i jeho filozofičtí následovníci (Empedokles, Aristoteles, stoikové, Epikuros) stále považovali za centrum srdce.

Je často považován za otce řecké medicíny, avšak ta již existovala dlouho předtím. Stejně tak nenapsal všechny spisy, které jsou jeho sbírkám přisouzeny.
Ve svém spise O starší medicíně diskutuje o poměru praxe, zkušenosti a teorie^[2].
Domníval se, že převládající temperament je určen vzájemným poměrem čtyř tělesných šťáv, které v lidském těle zastupují čtyři základní živly. Sangvinici mají převahu krve, cholerici žluči, flegmatici hlenu a melancholici černé žluči.
Sangvinik je podle Hippokrata vyrovnaný, melancholik těžkomyslný, cholerik prudký a flegmatik chladnokrevný. Hipokrates popsal též řadu duševních poruch, mezi jinými depresi a hysterii^[3].

ve svém odkazu reprezentuje svým způsobem souhrn starověké lékařské vědy, jeho pojetí se udrželo dlouho a podlehlo až tlaku nových objevů v oblasti fyziologie v průběhu novověku.
Dle něj by správný lékař měl být i myslitelem, on sám vychází z aristotelismu s prvky platonismu a stoicismu.
Přichází s teorií organického pneumatu: základem pro jeho vytvoření je vrozené vnitřní teplo, jeho působením vzniká pneuma z okolního vzduchu, z výparů krve a výparu dalších tělesných šťáv. Přísunem vzduchu, dýcháním a kůží se pneuma živí, ochlazuje a větrá.
Podle kvality pneumatu se v těle transformuje do různých druhů – nejhrubší pneuma větrové, pneuma vitální, pneuma fyzické a nejjemnější pneuma psychické.
S tím souvisí i dělení duše na tři složky: vznětlivá (pneuma vitální, srdce), rozumová a volní (pneuma psychické, mozek) a žádostivá (játra).
Sídlem duše je mozek, ale afektivitu lokalizuje do srdce a cév. K počitkům dochází přímo ve smyslových orgánech, ne v mozku.
Nervy jsou různé kvality, podle toho jsou-li zrakové (lésklý a povahy světelné), sluchové (vzdušná povaha) – princip rozeznávání stejného stejným.
Vůle pohybuje a diriguje svaly jako jezdec koně otěžemi^[4].

Řecké vědě byla vždy blízká myšlenka o zvláštním významu správného poměru prvků/kvalit/činitelů, na kterém se zakládají různé biologické jevy, odlišnosti a zvláštnosti, podobně je tomu tak i v učení o temperamentech.

Temperament je dán poměrem těchto 4 šťáv v organismu. Zdraví se zakládá na přiměřeném poměru všech 4.
Poměr šťáv je určovatelem pohlaví v embryu. Ideální harmonie je jedna, ale různými poměry vznikají různé varianty – dyskrásie. Zdraví je též dáno ideálním poměrem složek^[5].

↑ Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
↑ Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
↑ Homola, M. (1990). Dějiny psychologie. Olomouc: Nakladatelství UP.
↑ Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
↑ Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.