Komunikace: Porovnání verzí

 
(Není zobrazeno 37 mezilehlých verzí od 3 dalších uživatelů.)
Řádek 1: Řádek 1:
−
Slovo komunikace pochází z latinského ''communicare'', jenž znamená „společně něco sdílet, činit něco společným“ <ref name="Vybíral">Vybíral Zbyněk. (2009). <i>Psychologie komunikace</i>. (Vyd. 2., 319 s.) Praha: Portál.</ref>
+
Slovo '''komunikace''' pochází z latinského ''communicare'', jenž znamená „společně něco sdílet, činit něco společným“ <ref name="Vybíral">Vybíral Zbyněk. (2009). <i>Psychologie komunikace</i>. (Vyd. 2., 319 s.) Praha: Portál.</ref>
−
Komunikace v sobě tedy nezahrnuje pouze výměnu informací mezi účastníky, ale i podílení se na celkovém dopadu zprávy a kontext jenž může celý význam tohoto procesu pozměnit.
+
 
−
V tomto slova smyslu tedy můžeme komunikaci chápat spíše jako synonymum interakce, procesu vzájemného ovlivňování a působení.  
+
Komunikace v sobě tedy nezahrnuje pouze výměnu informací mezi účastníky, ale i podílení se na celkovém dopadu zprávy a kontext jenž může celý význam tohoto procesu pozměnit. V tomto slova smyslu tedy můžeme komunikaci chápat spíše jako synonymum interakce, procesu vzájemného ovlivňování a působení.  
  
 
== Definice ==
 
== Definice ==
  
−
Komunikace je velmi komplexní a široký pojem, což odpovídá velkému zájmu mnoha vědních oborů (psychologie, politologie, neurověda, lingvistika, biologie, antropologie a další), z nichž každý se ji snaží popsat ze svého úhlu pohledu, tedy v rámci určitého teoretického rámce. Komunikace je zároveň předpokladem soužití a prostředkem utváření společnosti. Neexistuje tedy žádná celistvá a všeobjímající definice komunikace.
+
Komunikace je velmi komplexní a široký pojem, což odpovídá velkému zájmu mnoha vědních oborů ([[Psychologie|psychologie]], [[Politologie|politologie]], [[Neurověda|neurověda]], [[Lingvistika|lingvistika]], biologie, [[Antropologie|antropologie]] a dalších), z nichž každý se ji snaží popsat ze svého úhlu pohledu, tedy v rámci určitého teoretického rámce. Komunikace je zároveň předpokladem soužití a prostředkem utváření společnosti. Neexistuje tedy žádná její celistvá a všeobjímající definice.
 +
 
 +
''„Život vždy bude naštěstí mnohem rozmanitější než jeho redukce do sebe-úplnější teorie.“''  Zdeněk Vybíral<ref name="Vybíral"/>
 +
 
 +
V užším slova smyslu lze komunikaci chápat jako výměnu informací mezi dvěma a více lidmi, případně dvěma a více psychickými instancemi. Soustředit se přitom můžeme na biologické predispozice, které proces komunikace umožňují, na kanály, které k tomuto procesu využíváme, na vzájemnou interakci komunikace a našeho vnitřního světa (myšlení, cítění, prožívání).  
 +
 
 +
=== Příklady knižních definic komunikace ===
  
−
''„Život vždy bude naštěstí mnohem rozmanitější než jeho redukce do sebe-úplnější teorie“'' Zdeněk Vybíral<ref name="Vybíral"/>
+
* ''"Lidská komunikace je proces vytváření významu mezi dvěma nebo více lidmi."'' Stewart L. Tubbs, Sylvia Moss <ref>Nakonečný Milan. (2009). <i>Sociální psychologie</i>. (Vyd. 2., rozš. a přeprac., 498 s.) Praha: Academia.</ref>
 +
* ''"Komunikace je proces, jímž lidé předávají informaci, ideje, postoje a emoce jiným lidem."'' J.W. Vander Zanden.<ref>Nakonečný, M. (1999). <i>Sociální psychologie</i>. (1. vyd., 287 s.) Praha: Academia.</ref>
  
−
V užším slova smyslu lze komunikaci chápat jako výměnu informací mezi dvěma a více lidmi, případně dvěma a více psychickými instancemi. Soustředit se přitom můžeme na biologické predispozice, jenž proces komunikace umožňují, na kanály, které k tomuto procesu využíváme, na vzájemnou interakci komunikace a našeho vnitřního světa (myšlení, cítění, prožívání).
+
== Komunikační proces ==
  
−
=== Příklady knižních definic komunikace: ===
+
Harrold D. Lasswell popisuje komunikační proces jednoduše takto: ''"Kdo říká, co, jakým kanálem, ke komu, s jakým účinkem."''<ref>Lasswell, H. D. (1949). <i>The structure and function of communication in society</i>. (In L. Bryson (Ed.), The communication of ideas (pp. 37-51).) Oxford, England: Harper.</ref>
−
* „Lidská komunikace je proces vytváření významu mezi dvěma nebo více lidmi." Stewart L. Tubbs, Sylvia Moss <ref>Nakonečný Milan. (2009). <i>Sociální psychologie</i>. (Vyd. 2., rozš. a přeprac., 498 s.) Praha: Academia.</ref>
 
−
* „Komunikace je proces, jímž lidé předávají informaci, ideje, postoje a emoce jiným lidem.“ J.W. Vander Zanden <ref>Nakonečný Milan. (1999). <i>Sociální psychologie</i>. (1. vyd., 287 s.) Praha: Academia.</ref>
 
−
== Dělení komunikace ==
 
  
−
=== Komunikaci rozlišujeme podle počtu účastníků a charakteru na: ===
+
* KDO - komunikant, sdělující, tedy ten, který vysílá sdělení a zahajuje komunikační proces
 +
* CO ŘÍKÁ - komuniké, obsah sdělení
 +
* KOMU - komunikant, příjemce sdělení
 +
* ČÍM - druh komunikace
 +
* PROSTŘEDNICTVÍM JAKÉHO MÉDIA - prostředky, jakými je informace sdělována
 +
* S JAKÝM ÚMYSLEM - záměr komunikanta, jeho motivace
 +
* S JAKÝM ÚČINKEM - dopad sdělení na příjemce, pochopení účelu sdělení.<ref>Nakonečný M. (2009). <i>Sociální psychologie</i>. (Vyd. 2., rozš. a přeprac., 498 s.) Praha: Academia.</ref>
  
−
#Intrapersonální
+
V průběhu komunikace se mezi sdělujícím a příjemcem dochází ke:
  
−
Intrapersonální komunikace probíhá uvnitř jedince jako jeho vnitřní dialog. Jedná se o rozmlouvání „sám se sebou“, sebereflexi vlastního jednání a komunikování s vnějším okolím. Někdy se může zdát, že existuje hned několik instancí, které mezi sebou vedou rozhovor. Tento druh komunikace je důležitou součástí sebereflexe a vhledu do vlastního vnitřního světa, a tedy i předpokladem efektivní a zdravé interpersonální komunikace. Pokud se vnitřní rozmluva týká rozboru komunikace, označujeme ji jako '''metakomunikaci''' (komunikaci o komunikaci).
+
* '''Kódování''' informace sdělujícím
 +
* '''Dekódování''' informace příjemcem
  
−
#Interpersonální
+
== Dělení komunikace ==
  
−
Interpersonální komunikace probíhá mezi dvěma a více lidmi, mezi kterými existuje nějaký vztah.  Specifickým druhem interpersonální komunikace je komunikace skupinová.
+
=== Komunikaci rozlišujeme podle počtu účastníků a charakteru na: ===
  
−
#Masová
+
# Intrapersonální
 +
# Interpersonální
 +
# Masová
  
−
Masová komunikace je charakteristická jednosměrným prouděním informací od jednoho a více komunikátorů (zdrojů) k mnoha komunikantům (příjemcům). Většinou jde o komunikaci uskutečňovanou skrze média, jakými jsou například: rádio, televize, tisk a internet. Při masové komunikaci neprobíhá zpětná vazba, je proto důležité přijaté informace samostatně kriticky zhodnotit.
+
'''Intrapersonální komunikace''' probíhá uvnitř jedince a má podobu vnitřního dialogu. Jedná se o rozmlouvání "sám se sebou", sebereflexi vlastního jednání a komunikování s vnějším okolím. Někdy se může zdát, že existuje hned několik instancí, které mezi sebou vedou rozhovor. Tento druh komunikace je důležitou součástí [[Sebereflexe|sebereflexe]] a vhledu do vlastního vnitřního světa, a tedy i předpokladem efektivní a zdravé interpersonální komunikace.  
  
 +
'''Interpersonální komunikace''' probíhá mezi dvěma a více lidmi, mezi kterými existuje nějaký vztah. Specifickým druhem interpersonální komunikace je komunikace skupinová.
  
 +
'''Masová komunikace''' je charakteristická jednosměrným prouděním informací od jednoho a více komunikátorů (zdrojů) k mnoha komunikantům (příjemcům). Jde o komunikaci uskutečňovanou skrze média, jakými jsou například: rádio, televize, tisk a internet. Při [[Masová komunikace|masové komunikaci]] nedochází k přímé zpětné vazbě, je proto důležité přijaté informace kriticky zhodnotit.
  
 +
Zvláštním případem je rozmluva týkající se přímo komunikace, označujeme ji jako '''metakomunikaci'''.<ref>DeVito, J. A. (2008). <i>Základy mezilidské komunikace: 6. vydání</i>. (1. vyd., 502 s.) Praha: Grada.</ref>
  
 
=== Podle užitého komunikačního kanálu lze komunikaci dělit na: ===
 
=== Podle užitého komunikačního kanálu lze komunikaci dělit na: ===
  
 
# Verbální
 
# Verbální
−
# [[Neverbální komunikace|neverbální]]
+
# [[Neverbální komunikace|Neverbální]]
−
# Činem
+
# Komunikace činem
 +
 
 +
Verbální komunikace je symbolická interakce.<ref>Gibson, J. W. (1992). <i>Introduction to human communication</i>. (1.vyd., 483 s.) Dubuque: WCB.</ref>
 +
 
 +
Základem této interakce je jazyk. Jazyk je systém znaků a symbolů, který umožňuje dorozumívání mezi lidmi, sdílení myšlenek, emocí, postojů atd. Je to produkt společenského konsenzu a je specificky lidský.
 +
Věda, která se zabývá studiem jazyka, se nazývá '''lingvistika'''. V současné době na světě existuje přibližně 7000 živých jazyků. Pro dorozumění prostřednictvím jazyka a řeči je nutná znalost pravidel, především '''syntax'''.
  
 +
'''Řečí''' rozumíme zvukový, artikulovaný projev jazyka, sloužící ke vzájemné komunikaci. Řeč se skládá ze slov, která tvoří dohromady určitou slovní zásobu. Slova se skládají z hlásek, jejich problematikou se zabývá vědní obor '''fonetika'''.
  
−
Verbální komunikace využívá jazyk a řeč. Lze se zahrnout jak mluvené tak psané slovo.
+
Pro dorozumění prostřednictvím jazyka a řeči je nutná znalost pravidel, slovní zásoba a mentální i biologická způsobilost (určitá úroveň [[Inteligence|inteligence]], neporušené řečové ústrojí a oblasti [[Centrální nervová soustava|nervového systému]]).
−
Součástí verbální komunikace jsou i tzv.paralingvistické jevy, jenž souhrnně označují tón hlasu, rychlost mluvy,  ...
 
  
−
Neverbální komunikace vyjadřuje zejména emoce, její funkcí je regulovat či nahradit řeč.
+
Součástí verbální komunikace jsou i tzv. ''paralingvistické prostředky'', jenž souhrnně označují zvukové charakteristiky hlasu (tón, sílu, výšku a barvu hlasu) a formální charakter řeči (rytmus a rychlost řeči, pomlky).
−
V případě, že
+
 
 +
'''Neverbální komunikace''' označuje mimoslovní sdělování informací prostřednictvím gest, mimiky, ale i postoje, který zaujímáme a vzdálenosti, kterou udržujeme. Funkcí neverbální komunikace může být vyjádření emocí, regulace či úplné nahrazení řeči. Neverbální sdělení může pozměnit význam verbrálního a může s ním být i v rozporu.<ref>Vybíral, Z. (2009). <i>Psychologie komunikace</i>. (Vyd. 2., 319 s.) Praha: Portál.</ref> Pokud jsou verbální a neverbální sdělení v nesouladu, mluvíme o '''nekongruentní komunikaci'''.
  
−
:* funkce:
 
−
::# regulovat
 
−
::# nahradit
 
−
::# vyjádřit emoce
 
−
::# sebevyjádření
 
 
== Funkce komunikace ==
 
== Funkce komunikace ==
−
Dalším důležitým aspektem komunikace je její funkce. Ta vyjadřuje nejen objektivní využití, ale i motivaci a záměry všech, kteří do komunikačního procesu vstupují.
+
 
 +
Dalším důležitým aspektem komunikace je její funkce. Ta vyjadřuje nejen objektivní využití, ale i [[Motivace|motivaci]] a záměry všech, kteří do komunikačního procesu vstupují.
  
 
=== Hlavní funkce komunikace: ===
 
=== Hlavní funkce komunikace: ===
  
−
# informovat (in-form= tvarovat uvnitř)
+
# Informovat (in-form= tvarovat uvnitř)
−
# vzájemně se domluvit
+
# Vzájemně se domluvit
−
# instruovat/ zjišťovat (vede k lepší orientaci ve světě)
+
# Instruovat/ zjišťovat (vede k lepší orientaci ve světě)
−
# pobavit
+
# Pobavit
−
# přesvědčit
+
# Přesvědčit
−
# navázat kontakt, sdružovat se
+
# Navázat kontakt, sdružovat se
−
# exhibovat<ref name="Vybíral"/>
+
# Exhibovat<ref name="Vybíral"/>
  
 
=== Motivace ke komunikaci ===
 
=== Motivace ke komunikaci ===
  
−
Motivace ke komunikaci, či za pozadím probíhající komunikace je často skrytá a mnohdy má kořeny v nevědomé části mysli, či přímo uspokojuje některou z primárních potřeb člověka. K výše uvedeným funkcím, jenž se s motivací překrývají, lze přidat ještě motivy:
+
[[Motivace]] ke komunikaci, či za pozadím probíhající komunikace je často skrytá a mnohdy má kořeny v nevědomé části mysli, či přímo uspokojuje některou z primárních potřeb člověka. K výše uvedeným funkcím, které se s motivací překrývají, lze přidat ještě motivy:
−
existenciální (zaplnění pocitů bezesmyslnosti a prázdnoty),
+
* existenciální (zaplnění pocitů bezesmyslnosti a prázdnoty),
−
přesilové (touha po sebeuplatnění a snaha vyniknout),
+
* přesilové (touha po sebeuplatnění a snaha vyniknout)
−
adaptační (v rámci plnění sociální role), (Vybíral, 2000).<ref name="Vybíral"/>
+
* adaptační (v rámci plnění sociální role)<ref name="Vybíral"/>
  
 
== Komunikační kontext ==
 
== Komunikační kontext ==
  
−
Do komunikačního procesu vstupuje velké množství dalších proměnných, které ho určitým způsobem transformují a pozměňují jeho význam či průběh. Tyto proměnné tvoří kontext komunikace, rozlišujeme:
+
Do komunikačního procesu vstupuje velké množství dalších proměnných, které ho určitým způsobem transformují a pozměňují jeho význam či průběh. Tyto proměnné tvoří kontext komunikace, rozlišujeme vnitřní a vnější kontext.
  
 
=== Vnitřní kontext ===
 
=== Vnitřní kontext ===
−
Vnitřní proměnné mohou výrazně ovlivňovat pozornost,příjetí a porozumění obsahu sdělení (např. filtrování informací). Patří sem:
+
 
−
* Osobnostní dispozice - temperament
+
Vnitřní proměnné mohou výrazně ovlivňovat [[Pozornost|pozornost]], příjetí a porozumění obsahu sdělení (např. filtrování informací). Patří sem:
−
* Názory, postoje (otevřený, kritický), zájmy
+
* Osobnostní dispozice (temperament)
−
kognitivní schémata a mentální reprezentace,
+
* Názory, postoje (otevřený, kritický), zájmy, kognitivní schémata a [[Mentální reprezentace|mentální reprezentace]]
 
* Sebepojetí
 
* Sebepojetí
−
momentální psychický a fyzický stav (vnitřní vyladění),
+
* Momentální psychický a fyzický stav (vnitřní vyladění)
−
minulé zkušenosti,
+
* Minulé zkušenosti
−
vědomé i nevědomé motivy
+
* Vědomé i nevědomé motivy
  
 
=== Vnější kontext ===
 
=== Vnější kontext ===
 +
 
Komunikace jednoho určitého člověka se může velmi lišit podle toho, kde ke komunikaci dochází a kdo je při ní přítomen. Jinak bude vypadat komunikace mezi blízkými lidmi (partnery), mezi kolegy a mezi neznámými lidmi. Komunikaci mohou ovlivňit následující proměnné:
 
Komunikace jednoho určitého člověka se může velmi lišit podle toho, kde ke komunikaci dochází a kdo je při ní přítomen. Jinak bude vypadat komunikace mezi blízkými lidmi (partnery), mezi kolegy a mezi neznámými lidmi. Komunikaci mohou ovlivňit následující proměnné:
  
 
* Fyzikální - čas, prostor
 
* Fyzikální - čas, prostor
 
* Kulturně-společenské - společenské normy, kulturní zvyklosti
 
* Kulturně-společenské - společenské normy, kulturní zvyklosti
−
* Situační - skupina, vzájemné postavení účastníků
+
* Situační - skupina, vzájemné postavení účastníků<ref>DeVito Joseph A. (2008). <i>Základy mezilidské komunikace: 6. vydání</i>. (1. vyd., 502 s.) Praha: Grada.</ref>
 +
 
 +
== Různé přístupy a teorie komunikace ==
  
−
==
 
−
Různé přístupy a teorie komunikace ==
 
 
Jak již bylo řečeno výše, komunikace je velmi složitým, komplexním procesem, na který můžeme nahlížet z mnoha různých úhlů. Zejména z psychologického hlediska bylo provedeno velké množství výzkumů, které se týkaly právě komunikace, jejích způsobů a projevů.   
 
Jak již bylo řečeno výše, komunikace je velmi složitým, komplexním procesem, na který můžeme nahlížet z mnoha různých úhlů. Zejména z psychologického hlediska bylo provedeno velké množství výzkumů, které se týkaly právě komunikace, jejích způsobů a projevů.   
  
 
=== Teorie komunikace podle Erica Berneho ===
 
=== Teorie komunikace podle Erica Berneho ===
  
−
A.Bandura, jenž vytvořil a rozvinul teorii transakční analýzy definuje tři stavy ega, jenž výrazně ovlivňují interpersonální komunikaci:
+
[[Eric Berne|E. Berne]], autor teorie transakční analýzy definuje tři stavy [[Ego|ega]], jenž výrazně ovlivňují interpersonální komunikaci:
−
1. rodič,
+
 
−
2. dospělý,
+
# rodič,
−
3. dítě.
+
# dospělý
 +
# dítě
  
 +
Berne mluví o společenském styku jako o "transakci". Důležité je podle něj zejména určení, z jakého stavu ega vychází podnět a který stav ega na něj reaguje. Pokud je reakce adekvátní a očekávaná, transakce proběhne hladce. Takovou transakci označuje jako doplňkovou.
 +
 +
Pramenem mezilidských konfliktů je naopak transakce křížová, při níž dochází k reakci na jiný stav ega, než je v danou chvíli aktivní. Taková neočekávaná reakce může vyvolat nevoli a rozhořčení.<ref>Berne, E. (2011). <i>Jak si lidé hrají</i>. (Vyd. 1., 198 s.) Praha: Portál.</ref>
  
 
=== Teorie komunikace podle Virginie Satirové ===
 
=== Teorie komunikace podle Virginie Satirové ===
  
 
V rámci svého modelu růstu definuje americká psycholožka Virginie Satirová (1994) celkem čtyři styly komunikace:
 
V rámci svého modelu růstu definuje americká psycholožka Virginie Satirová (1994) celkem čtyři styly komunikace:
−
1. vinič (obviňuje a ponižuje okolí),
 
−
2. smířlivec (přijímá kritiku, neprosazuje se a obviňuje sám sebe),
 
−
3. počítač (superracional - anglicky???),
 
−
4. rušič (odvádí konverzaci od tématu).
 
  
−
kongruentní komunikace- používá přímou a otevřenou komunikaci -> přidat k definici!!
+
# vinič (obviňuje a ponižuje okolí)
−
nekongruentní komunikace-
+
# smířlivec (přijímá kritiku, neprosazuje se a obviňuje sám sebe)
 +
# počítač (nelidsky objektivní, ignoruje své pocity i pocity ostatních)
 +
# rušič (odvádí konverzaci od tématu, často mění vlastní názor)
 +
 
 +
Všechny tyto způsoby komunikace označuje V. Satirová jako '''nekongruentní''' a přidává k nim pátý styl komunikace, který se vyznačuje přímostí a otevřeností. Jedná se o komunikaci, kde jsou v souladu vysílané verbální i neverbální informace. Tento styl komunikace se označuje jako '''kongruentní'''.<ref>Banmen, J. (1986). <i>Virginia Satir's Family Therapy Model</i>. (Individual Psychology: The Journal Of Adlerian Theory, Research, p. 14).</ref>
 +
 
 +
== Odkazy ==
  
 +
=== Reference ===
 +
 +
<references/>
  
 +
=== Použitá literatura ===
  
−
== Poruchy a příčiny neúspěšné komunikace ==
+
* Berne, E. (2011). Jak si lidé hrají. Praha: Portál
 +
* DeVito J.A. (2008). Základy mezilidské komunikace. Praha: Grada
 +
* Gibson, J.V. Hanna, M.S. (1992). Introduction to human communication. Dubuque: Wm.C. Brown
 +
* Křivohlavý, J. (1988). Jak si navzájem lépe porozumíme. Praha: Svoboda
 +
* Plamínek, J. (2012). Komunikace a prezentace. Praha: Grada
 +
* Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Acedemia
 +
* Sternberg, R.J. (2002). Kognitivní psychologie. Praha: Portál
 +
* Vybíral, Z. (2005). Psychologie komunikace. Praha: Portál
  
 +
=== Doporučená literatura ===
  
−
== Zdravá a efektivní komunikace ==
+
* Mikuláštík, M. (2003). Komunikační dovednosti v praxi. Praha: Grada
 +
* Křivohlavý, J. (1988). Jak si navzájem lépe porozumíme. Praha: Svoboda
  
−
Důležitou součástí komunikace je naslouchání. Dle xy tvoří naslouchání až 60% veškeré komunikace.
+
=== Externí odkazy ===
  
−
== '''Reference''' ==
+
http://www.ericberne.com/transactional-analysis/
−
<references/>
 
  
−
== Použitá literatura ==
 
−
== Doporučená literatura ==
 
 
=== Klíčová slova ===
 
=== Klíčová slova ===
−
komunikace, verbální komunikace, [[Neverbální komunikace|neverbální komunikace]],
+
 
 +
komunikace, verbální komunikace, [[Neverbální komunikace|neverbální komunikace]]
 +
 
 +
[[Kategorie: Základy obecné psychologie|*]]

Aktuální verze z 5. 1. 2015, 03:36

Slovo komunikace pochází z latinského communicare, jenž znamená „společně něco sdílet, činit něco společným“ [1]

Komunikace v sobě tedy nezahrnuje pouze výměnu informací mezi účastníky, ale i podílení se na celkovém dopadu zprávy a kontext jenž může celý význam tohoto procesu pozměnit. V tomto slova smyslu tedy můžeme komunikaci chápat spíše jako synonymum interakce, procesu vzájemného ovlivňování a působení.

Definice

Komunikace je velmi komplexní a široký pojem, což odpovídá velkému zájmu mnoha vědních oborů (psychologie, politologie, neurověda, lingvistika, biologie, antropologie a dalších), z nichž každý se ji snaží popsat ze svého úhlu pohledu, tedy v rámci určitého teoretického rámce. Komunikace je zároveň předpokladem soužití a prostředkem utváření společnosti. Neexistuje tedy žádná její celistvá a všeobjímající definice.

„Život vždy bude naštěstí mnohem rozmanitější než jeho redukce do sebe-úplnější teorie.“ Zdeněk Vybíral[1]

V užším slova smyslu lze komunikaci chápat jako výměnu informací mezi dvěma a více lidmi, případně dvěma a více psychickými instancemi. Soustředit se přitom můžeme na biologické predispozice, které proces komunikace umožňují, na kanály, které k tomuto procesu využíváme, na vzájemnou interakci komunikace a našeho vnitřního světa (myšlení, cítění, prožívání).

Příklady knižních definic komunikace

  • "Lidská komunikace je proces vytváření významu mezi dvěma nebo více lidmi." Stewart L. Tubbs, Sylvia Moss [2]
  • "Komunikace je proces, jímž lidé předávají informaci, ideje, postoje a emoce jiným lidem." J.W. Vander Zanden.[3]

Komunikační proces

Harrold D. Lasswell popisuje komunikační proces jednoduše takto: "Kdo říká, co, jakým kanálem, ke komu, s jakým účinkem."[4]

  • KDO - komunikant, sdělující, tedy ten, který vysílá sdělení a zahajuje komunikační proces
  • CO ŘÍKÁ - komuniké, obsah sdělení
  • KOMU - komunikant, příjemce sdělení
  • ČÍM - druh komunikace
  • PROSTŘEDNICTVÍM JAKÉHO MÉDIA - prostředky, jakými je informace sdělována
  • S JAKÝM ÚMYSLEM - záměr komunikanta, jeho motivace
  • S JAKÝM ÚČINKEM - dopad sdělení na příjemce, pochopení účelu sdělení.[5]

V průběhu komunikace se mezi sdělujícím a příjemcem dochází ke:

  • Kódování informace sdělujícím
  • Dekódování informace příjemcem

Dělení komunikace

Komunikaci rozlišujeme podle počtu účastníků a charakteru na:

  1. Intrapersonální
  2. Interpersonální
  3. Masová

Intrapersonální komunikace probíhá uvnitř jedince a má podobu vnitřního dialogu. Jedná se o rozmlouvání "sám se sebou", sebereflexi vlastního jednání a komunikování s vnějším okolím. Někdy se může zdát, že existuje hned několik instancí, které mezi sebou vedou rozhovor. Tento druh komunikace je důležitou součástí sebereflexe a vhledu do vlastního vnitřního světa, a tedy i předpokladem efektivní a zdravé interpersonální komunikace.

Interpersonální komunikace probíhá mezi dvěma a více lidmi, mezi kterými existuje nějaký vztah. Specifickým druhem interpersonální komunikace je komunikace skupinová.

Masová komunikace je charakteristická jednosměrným prouděním informací od jednoho a více komunikátorů (zdrojů) k mnoha komunikantům (příjemcům). Jde o komunikaci uskutečňovanou skrze média, jakými jsou například: rádio, televize, tisk a internet. Při masové komunikaci nedochází k přímé zpětné vazbě, je proto důležité přijaté informace kriticky zhodnotit.

Zvláštním případem je rozmluva týkající se přímo komunikace, označujeme ji jako metakomunikaci.[6]

Podle užitého komunikačního kanálu lze komunikaci dělit na:

  1. Verbální
  2. Neverbální
  3. Komunikace činem

Verbální komunikace je symbolická interakce.[7]

Základem této interakce je jazyk. Jazyk je systém znaků a symbolů, který umožňuje dorozumívání mezi lidmi, sdílení myšlenek, emocí, postojů atd. Je to produkt společenského konsenzu a je specificky lidský. Věda, která se zabývá studiem jazyka, se nazývá lingvistika. V současné době na světě existuje přibližně 7000 živých jazyků. Pro dorozumění prostřednictvím jazyka a řeči je nutná znalost pravidel, především syntax.

Řečí rozumíme zvukový, artikulovaný projev jazyka, sloužící ke vzájemné komunikaci. Řeč se skládá ze slov, která tvoří dohromady určitou slovní zásobu. Slova se skládají z hlásek, jejich problematikou se zabývá vědní obor fonetika.

Pro dorozumění prostřednictvím jazyka a řeči je nutná znalost pravidel, slovní zásoba a mentální i biologická způsobilost (určitá úroveň inteligence, neporušené řečové ústrojí a oblasti nervového systému).

Součástí verbální komunikace jsou i tzv. paralingvistické prostředky, jenž souhrnně označují zvukové charakteristiky hlasu (tón, sílu, výšku a barvu hlasu) a formální charakter řeči (rytmus a rychlost řeči, pomlky).

Neverbální komunikace označuje mimoslovní sdělování informací prostřednictvím gest, mimiky, ale i postoje, který zaujímáme a vzdálenosti, kterou udržujeme. Funkcí neverbální komunikace může být vyjádření emocí, regulace či úplné nahrazení řeči. Neverbální sdělení může pozměnit význam verbrálního a může s ním být i v rozporu.[8] Pokud jsou verbální a neverbální sdělení v nesouladu, mluvíme o nekongruentní komunikaci.

Funkce komunikace

Dalším důležitým aspektem komunikace je její funkce. Ta vyjadřuje nejen objektivní využití, ale i motivaci a záměry všech, kteří do komunikačního procesu vstupují.

Hlavní funkce komunikace:

  1. Informovat (in-form= tvarovat uvnitř)
  2. Vzájemně se domluvit
  3. Instruovat/ zjišťovat (vede k lepší orientaci ve světě)
  4. Pobavit
  5. Přesvědčit
  6. Navázat kontakt, sdružovat se
  7. Exhibovat[1]

Motivace ke komunikaci

Motivace ke komunikaci, či za pozadím probíhající komunikace je často skrytá a mnohdy má kořeny v nevědomé části mysli, či přímo uspokojuje některou z primárních potřeb člověka. K výše uvedeným funkcím, které se s motivací překrývají, lze přidat ještě motivy:

  • existenciální (zaplnění pocitů bezesmyslnosti a prázdnoty),
  • přesilové (touha po sebeuplatnění a snaha vyniknout)
  • adaptační (v rámci plnění sociální role)[1]

Komunikační kontext

Do komunikačního procesu vstupuje velké množství dalších proměnných, které ho určitým způsobem transformují a pozměňují jeho význam či průběh. Tyto proměnné tvoří kontext komunikace, rozlišujeme vnitřní a vnější kontext.

Vnitřní kontext

Vnitřní proměnné mohou výrazně ovlivňovat pozornost, příjetí a porozumění obsahu sdělení (např. filtrování informací). Patří sem:

  • Osobnostní dispozice (temperament)
  • Názory, postoje (otevřený, kritický), zájmy, kognitivní schémata a mentální reprezentace
  • Sebepojetí
  • Momentální psychický a fyzický stav (vnitřní vyladění)
  • Minulé zkušenosti
  • Vědomé i nevědomé motivy

Vnější kontext

Komunikace jednoho určitého člověka se může velmi lišit podle toho, kde ke komunikaci dochází a kdo je při ní přítomen. Jinak bude vypadat komunikace mezi blízkými lidmi (partnery), mezi kolegy a mezi neznámými lidmi. Komunikaci mohou ovlivňit následující proměnné:

  • Fyzikální - čas, prostor
  • Kulturně-společenské - společenské normy, kulturní zvyklosti
  • Situační - skupina, vzájemné postavení účastníků[9]

Různé přístupy a teorie komunikace

Jak již bylo řečeno výše, komunikace je velmi složitým, komplexním procesem, na který můžeme nahlížet z mnoha různých úhlů. Zejména z psychologického hlediska bylo provedeno velké množství výzkumů, které se týkaly právě komunikace, jejích způsobů a projevů.

Teorie komunikace podle Erica Berneho

E. Berne, autor teorie transakční analýzy definuje tři stavy ega, jenž výrazně ovlivňují interpersonální komunikaci:

  1. rodič,
  2. dospělý
  3. dítě

Berne mluví o společenském styku jako o "transakci". Důležité je podle něj zejména určení, z jakého stavu ega vychází podnět a který stav ega na něj reaguje. Pokud je reakce adekvátní a očekávaná, transakce proběhne hladce. Takovou transakci označuje jako doplňkovou.

Pramenem mezilidských konfliktů je naopak transakce křížová, při níž dochází k reakci na jiný stav ega, než je v danou chvíli aktivní. Taková neočekávaná reakce může vyvolat nevoli a rozhořčení.[10]

Teorie komunikace podle Virginie Satirové

V rámci svého modelu růstu definuje americká psycholožka Virginie Satirová (1994) celkem čtyři styly komunikace:

  1. vinič (obviňuje a ponižuje okolí)
  2. smířlivec (přijímá kritiku, neprosazuje se a obviňuje sám sebe)
  3. počítač (nelidsky objektivní, ignoruje své pocity i pocity ostatních)
  4. rušič (odvádí konverzaci od tématu, často mění vlastní názor)

Všechny tyto způsoby komunikace označuje V. Satirová jako nekongruentní a přidává k nim pátý styl komunikace, který se vyznačuje přímostí a otevřeností. Jedná se o komunikaci, kde jsou v souladu vysílané verbální i neverbální informace. Tento styl komunikace se označuje jako kongruentní.[11]

Odkazy

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 1,2 1,3 Vybíral Zbyněk. (2009). Psychologie komunikace. (Vyd. 2., 319 s.) Praha: Portál.
  2. ↑ Nakonečný Milan. (2009). Sociální psychologie. (Vyd. 2., rozš. a přeprac., 498 s.) Praha: Academia.
  3. ↑ Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. (1. vyd., 287 s.) Praha: Academia.
  4. ↑ Lasswell, H. D. (1949). The structure and function of communication in society. (In L. Bryson (Ed.), The communication of ideas (pp. 37-51).) Oxford, England: Harper.
  5. ↑ Nakonečný M. (2009). Sociální psychologie. (Vyd. 2., rozš. a přeprac., 498 s.) Praha: Academia.
  6. ↑ DeVito, J. A. (2008). Základy mezilidské komunikace: 6. vydání. (1. vyd., 502 s.) Praha: Grada.
  7. ↑ Gibson, J. W. (1992). Introduction to human communication. (1.vyd., 483 s.) Dubuque: WCB.
  8. ↑ Vybíral, Z. (2009). Psychologie komunikace. (Vyd. 2., 319 s.) Praha: Portál.
  9. ↑ DeVito Joseph A. (2008). Základy mezilidské komunikace: 6. vydání. (1. vyd., 502 s.) Praha: Grada.
  10. ↑ Berne, E. (2011). Jak si lidé hrají. (Vyd. 1., 198 s.) Praha: Portál.
  11. ↑ Banmen, J. (1986). Virginia Satir's Family Therapy Model. (Individual Psychology: The Journal Of Adlerian Theory, Research, p. 14).

Použitá literatura

  • Berne, E. (2011). Jak si lidé hrají. Praha: Portál
  • DeVito J.A. (2008). Základy mezilidské komunikace. Praha: Grada
  • Gibson, J.V. Hanna, M.S. (1992). Introduction to human communication. Dubuque: Wm.C. Brown
  • Křivohlavý, J. (1988). Jak si navzájem lépe porozumíme. Praha: Svoboda
  • Plamínek, J. (2012). Komunikace a prezentace. Praha: Grada
  • Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Acedemia
  • Sternberg, R.J. (2002). Kognitivní psychologie. Praha: Portál
  • Vybíral, Z. (2005). Psychologie komunikace. Praha: Portál

Doporučená literatura

  • Mikuláštík, M. (2003). Komunikační dovednosti v praxi. Praha: Grada
  • Křivohlavý, J. (1988). Jak si navzájem lépe porozumíme. Praha: Svoboda

Externí odkazy

http://www.ericberne.com/transactional-analysis/

Klíčová slova

komunikace, verbální komunikace, neverbální komunikace

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Komunikace&oldid=13604“